CO SI VYBEREŠ ANEB MOON &NIGHT kapitola 2

Kapitola druhá
Probudilo mě jasně se třpytící slunce za oknem. Pomalu jsem se probouzela. Všimla jsem si, že neležím u sebe v pokoji, nýbrž ve školní ošetřovně. Kromě mě, tady neměli dalšího pacienta. Stěny měli barvu zelenou, připomínají mi zelené jezírku uprostřed školního lesa. Většina studentů si tam dává svoje první rande. Nevím proč. Jezírko páchne, a když se vám poštěstí tam zajít v pravé poledne, nejde si nevšimnout obřích bublin tvořících se na hladině. Krom mojí postele, která leží nejblíže dveřím, obsahuje ošetřovna ještě nejmíň deset postelí pro případ nouze. Lycani se rychle hojí, takže se tady nikdo nijak dlouho neohřeje. Skvělí, budu vše pro smích. Můj první lov, ještě bez povolení a mě hned postřelí. Úžasný.
Pak mi došli události včerejšího večera. Alexův nečekaný příjezd, Colinsova brunátná tvář a hlavně ta scéna s upíry ve stoce. Co to sakra mělo znamenat. To vás vážně chtěli ušetřit a jen si promluvit? Ale s upíry se přece nedá mluvit, hned by nás zabili. Nebo ne? Nevím co si myslit. Ale ta tvář, toho vampýra s pomněnkově modrýma očima, se nezdála brutální ani vražedná, spíš naopak. Tvářil se ustaraně, jako by se bál co s námi bude. Neviděla jsem ho už někde? Nemůže si vzpomenout. A pak tu byla Lena. Co jí sakra přeletělo přes nos? Chápu, byla naštvaná, ale to já přece taky. Vždyť mě postřelili, sakra. To mě vrací zpátky k tomu, proč ležím na ošetřovně. Moje rameno se zdálo v pořádku. Jak sem říkala, hojíme se rychle. Na stolku po mé levé straně leželo staré zrcátko se železnou rukojetí. Vzala jsem ho a podívala se do něj. Na mých hnědých očích byla znát únava. Mám kruhy pod očima jak pytle. Tvář, doposud poměrně hezká, opálená, je ztrhaná. Sáhla jsem si na rameno pod vše ukazující noční košilku, do které mě musela navléct Lena s ošetřovatelkou. Na rameni se klikatila asi pět centimetrů dlouhá červená ranka. Ale jinak bylo rameno zcela pohyblivé. Odložila jsem zrcátko a zkusila zapohybovat poraněnou rukou. Vše se zdálo v pořádku. Ruku jsem nechala rukou a položila hlavu zpět do polštářů. A koukala se na strop. Ta zelená je vážně trochu morbidní.
,, Ale, ale. Šípková Růženka se probrala,´´ ozvalo se od dveří. Dovnitř si to právě štrádoval Alex. Super to bude zase kázání.
,, Potřebuješ něco?´´ Vypadlo ze mě inteligentně.
,, Já? To ty si tu postřelená,´´ řekl a sedl si na kraj mé postele a chytil mě za ruku. ,, Víš jaký jsem měl o tebe strach? Když jsem přijel a oni mi řekli, že jsi zmizela? Dokážeš si vůbec uvědomit, jak mi bylo, když ses mi v té hale složila do náručí? Slabá, zraněná? Víš, jak jsem se bál?´´ Čím dál tím víc mi tiskl ruku. Já střídavě sledovala Alexe a svou ruku. Nevěděla jsem co mu na to říct. Počkat, tak on si jen tak odjede, bez rozloučení a teď mi bude tvrdit, že se o mě bál? Mám takový pocit, že ten nahromaděné vztek za poslední den si vybiju na něm.
,, Ty ses o mě bál? Nebuď melodramatický. Odjel si. Ani jsem ti nestálo za to, abys mi řekl, kam jedeš nebo kdy se vrátíš. Takže na mě teď nehraj, že ti na mě záleží.´´
V jeho očích se objevila lítost. ,, Já jsem chtěl, ale nedali mi na výběr. ´´
,, Ale prosím tě, to nemáš vlastní vůli. A proč ses vlastně tak najednou vrátil?´´
,, Chyběla si mi.´´ Zašeptal a začal se nebezpečně přibližovat k mému obličeji. Včas jsem ho odstrčila a přitom si hnula s bolavým ramenem.
,, Au, sakra. Co si myslíš, že děláš? Jen tak si přijedeš a čekáš, že ti padnu k nohám? To ses přepočítal. ´´
Chystal se něco namítnout, ale v tom se rozrazily dveře ošetřovny a dovnitř si to rázoval ředitel.
A sem v pytli. Taky mohl s ním kázáním počkat, až mě pustí. Ale místo křiku kývnul na Alexe a tan se okamžitě zvedl a odešel, aniž by se na mě podíval. Divný. No nezabilo by ho, kdyby aspoň zabučel na rozloučenou, ne? Tak jsem přesunula svůj zrak zpátky na Colinse. A jéje. Už začal brunátnět v obličeji. Musím ho zarazit dřív, než vybuchne.
,, Slečno Molieri jak jste si mohla dovolit -´´
,, Pane řediteli moc se omlouvám. Vím, že jsme neměli v noci opouštět školu a chci vám říct, že je všechno moje vina. Lena za nic nemůže. Tak prosím potrestejte jenom mě.´´
Lena se sice poslední dobou chovala divně a odtažitě, ale je to moje nejlepší kamarádka. Přece ji nenechám trpět za něco, co jsem vlastně zavinila já, ne?
,, Slečno Molieri. Vy i slečna Parton jste obě dospělé. A i když se mi to příčí, nemohu vás potrestat.´´ Cože? Takže žádné blesky ani hromy. To mi to jen tak projde? Super! Pak jsem se na něj, ale podívala a bylo vidět, že ještě neskončil. Job, mám pravdu.
,, Sice vás nemohu potrestat za opuštění školy, nicméně za ten vybrakovaný sklad s municí ano!´´ Ajaj.
,, Jak jste si vůbec mohla dovolit odnést zbraně ven ze školy?´´
,, To je řečnická otázka nebo -´´
,, Molieri! Proboha mlčte, už máte tak dost problémů. Nedělejte si to ještě horší.´´
,, Pardon.´´
,, Můžu přimhouřit oči nad tím, že jste opustili školu bez dovolení, částečně i nad tím vyloupeným skladem. Ale jak vám prokrista mohlo napadnout vzít mou osobní zbraň a navíc ji tam těm pijavicím nechat?´´
Jeho osobní zbraň? A sakra!