CO SI VYBEREŠ ANEB MOON &NIGHT kapitola 3

Kapitola třetí
No vlastně jsem nedopadla tak zle. Poté co mi Colins rázně vyčinil, mi oznámil můj trest. Budu chodit na tréninky navíc. Neboť pan ředitel usoudil, že se v boji potřebuji zdokonalit, abych se nenechala jen tak lehce postřelit. Což mi nevadilo. Vždycky nás trénují čerstvě promovaní lovci. A učí nás co ti profesně starší ne. Už se nemůžu dočkat.
Ale to nebylo vše. Krom výcviku navíc se musím pokusit vyčistit to zelené páchnoucí jezírko na okraji školního pozemku. Nevím sice, jak si představuje jeho vyčištění, ale říkala jsem si, že by nebylo špatné odstranit aspoň shora ten humus. Blé.
Jak jsem slyšela, Lena, protože nebyla postřelená, nemusí na tréninky navíc. Jen bude pomáhat v kuchyni. No aspoň, že tak.
Je pět hodin večer. Sestřička se konečně dovtípila, že mi už nic není. Jak jsem říkala, hojíme se rychle. Jo, málem bych zapomněla, že se svým trestem mám začít už dnes. Colins si usmyslel, že na ošetřovně jsem se prospala dost. Ale jo, vlastně měl pravdu. Lycani nepotřebují tolik spánku jako lidé.
Vyrazila jsem z ošetřovny a v duchu přemítala, čím budu odstraňovat ten sajrajt z jezírka. Když jsem si všimla, že na opačné straně nádvoří stojí Alex s nějakou holkou. Jo tak proto se semnou rozešel, je v tom jiná. Ne, počkat. Alex se sice někdy chová jako blbec, ale je to poctivý blbec. Určitě za to může ta holka. Najednou jsem měla hroznou chuť té náně vyškrábat oči. To ona určité může za to, že jsme se rozešli. Zničehonic se Alex pohnul a mně se tím pádem naskytl pohled na onu dívku. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezalo. Naproti Alexovi stála Lena.
Její dokonale blonďaté vlasy vlály kolem dokola. Proboha. Já ji asi něco udělám. Lena, jakoby to vytušila, se zahleděla na opačnou stranu nádvoří, kde jsem stála já. Naše oči se setkaly. V těch mých musela vidět bolest pohrdání a možná i jiskru nenávisti. Já v těch jejích viděla strach, možná i lítost. Lítost? Tak to si holčičko, nech vod cesta.
Chtěla se nejspíš vydat za mnou, ale já zavrtěla hlavou a odešla na pravou stranu, směrem ven z hradu. Prošla jsem bránou i padacím mostem a vydala jsem se z kopce dolů, směrem ke staré dřevěné kůlně. Cestou jsem přemýšlela, jak mi to mohla udělat. Lena, moje nejlepší kamarádka, téměř moje sestra. Říkali jsme si vždycky úplně všechno. A ona mě potom takhle zradí? Fajn sice nevím jak to je, ale to co jsem viděla, mi bohatě stačilo.
Třeba si to všechno jenom namlouvám. Blbost. Určitě mě s ní podváděl už dřív, než odjel. Vysvětlovalo by to Lenino chování poslední dobou. Že by věděla, že Alex přijíždí a nestála o konkurenci? Jsem z toho úplně pitomá. Prostě je budu ignorovat. Teď se budu soustředit na výcvik, abych byla co nejdřív připravená vyrazit ven na lov.
Dorazila jsem ke kůlně. Otevřela a přemýšlela nad tím, co budu potřebovat. Nakonec jsem vybrala hrábě, na stažení toho humusu z hladiny, a kbelík, abych nedostala seřváno, že jsem to vybryndala všude okolo. Zavřela jsem dveře a vyrazila k jezírku. Cestou jsem potkala Simona a Miu jak si to hasí zpátky ke škole. Asi měli rande u toho smradlavého zeleného hnusu, co musím uklízet. Já vážně nevím, co na tom všichni vidí. Simon mě zpozoroval.
,, Ahoj Marishko. Vy jste nám dali. Kde jste byli?´´ Řekl a usmál se. Už jsem chtěla odpovědět, v tom jsem si všimla Miina pohledu. Jo já se zapomněla zmínit, že jsme spolu se Simonem dřív chodili a od té doby mě Mia moc nemusí. No nedivím se jí. Měla jsem Simona moc ráda. A pořád mám. On a Alex byli jediní, které jsem z mích kluků milovala. Sice jsme se Simonem rozešli, ale zůstali jsme přátelé. Mie nás jednou, to jsme spolu ještě chodili, přistihla když jsme byli v nejlepším, v zimní zahradě. Myslím, že má teď pocit, že chci být víc než Simonova kamarádka. Je trochu paranoidní.
,, To víš. Chtěli jsme si vyzkoušet naše schopnosti, tak jsme se vydali na lov. Nedopadlo to tak jak jsem si představovala. Jednoho jsem zabila, jiný mě postřelil.´´ To, že to bylo mojí pistolí jsme si nechala pro sebe, jinak by mi to ostatní pěkně dali sežrat. ,, No a pak jsme se vydala zpět a zbytek už znáš.´´
Všimla jsem si, že když jsem mluvila o mém postřelení, přistoupil ke mně blíž. Rychle jsem dodala: ,, Ale teď když dovolíte, musím si jít splnit svůj trest.´´ A rychle se prosmíkla kolem nich. To tak. Ještě mít s Miou nějaké neshody. Stačí mi Lena.
Šla jsem směrem k lesu, když mě přeběhl mráz po zádech. Instinktivně se otočila, ale tam nic nebylo. Muselo si mi to jen zdát, to mám z toho nedávného setkání s upíry. Došla jsem až k jezírku, které leží u západní brány. Všude bylo pusto a klid. Není divu. Ani ne za deset minut je večerka.
Položila jsem kýbl na zem, vzala do ruky hrábě a přistoupila k jezírku. O bože! Na to budu potřebovat plynovou masku. Překonala jsem zvedající se žaludek a dala se do díla. Šlo to ztuha. Ale když jsem odkryla kousek zeleného blafu, vykoukla na mě čistá voda. Páni! Super, když to odstraním všechno, možná by se v něm dalo koupat. Nová inspirace mi dodala sílu. Za hodinu bylo jezírko krásně čisté. A dokonce ani nepáchlo. Za to z kbelíku se linul nevábný odér. Vzala jsem ho a vynesla za branku. Stará zrezivělá branka ústila ven směrem k polní cestě. Počkat. Ona byla otevřená? Jen málo studentů a učitelů oni ví. Ale co. Vylila jsem obsah kbelíku do škarpy. Uvažovala jsem, jestli někdo bude ten kýbl hledat, když ho tady nechám. No co, v kůlně jich bylo dost. Nechala jsem ho tam a vydala se brankou zpět. Došla jsem až k jezírku. Páni! To je rozdíl. Nikde žádná zelený sajrajt, jen křišťálová voda. Žádný puch, jen vůně květin. Díky bohu, ani mé oblečení nepáchlo. Zula jsem si boty a nohy ponořila do vody. Ou konečně uvolnění. Zavřela jsem oči a relaxovala. Najednou se za mnou ozvalo:
,, Takhle ti to moc sluší.´´
Lekla jsem se a otočila. Za mnou stál tan upír s pomněnkovýma očima.