Ze zápisků mladého důstojníka Alexandra - první díl

Tak a už to bylo tady. Po dlouhých a urputných letech, strávených na vojenské akademii v Nadrobku, jsem dostal svůj velitelský meč a na hrudní plát mi byly přikovány dvě stříbrné pecky. Čtyři roky jsem strávil učením pouček, jak se má chovat správný voják ve službách krále, a jak mám zacházet s mečem. Několik seminářů o taktice a o tom, jak mám cvičit své vojáky svěřené mi do velení, byly tak vyčerpávající, že jsem je pro jistotu párkrát vypustil. První rok strávený na akademii si pamatuji přesně, protože byl tím nejhorším. Šikana ze strany starších spolužáků byla prakticky na denním pořádku. Brali mi jídlo, plivali na mě a taky mě nutili umývat latríny, což nebylo moc příjemné, protože dřevěné budky byly až nechutně znečištěné všemi druhy výměšků lidského těla a ve všech formách jaké si dokážete představit. Viděl jsem v tom jakousi satisfakci, když jsem nakonec postoupil do druhého ročníku a mohl jsem dělat to samé těm mladším cucákům. Zkoušky, přednášky a denní cvičení se pro mě staly rutinou a já věděl, že když jsem přežil první rok přežiji i ty další.

Poslední dny před závěrečnými zkouškami jsem byl poněkud nervóznější než obvykle, a tak jsem se chodil uklidňovat na buzerák, kde jsem řval na prváky a nutil je dělat kliky či různé ty skopičiny, které se tam zkrátka provádějí.

Naštěstí dopadlo vše dobře a já mohl z hrdostí vyjít z této školy v hodnosti mladšího poručíka.

Alexandr Troubák, mladší poručík jeho královské výsosti – jak krásně to znělo v mých uších.



Poté se ale stalo to, s čím jsem jaksi počítal, ale zároveň jsem se toho obával. Byl mi svěřen malý oddíl vojáků, kteří již prošli mnoha bitvami a okolní jednotky je přezdívaly „Hrdlořezové“ a nebo též „Bezsoucitní“. Válka se skřety a orky, probíhala již šestým rokem a tihle ti veteráni v ní bojovali již…šestým rokem.

Prvním armádním dostavníkem jsem dojel přímo na frontu. Tam mě vyklopili před stanové městečko těch statečných mužů, kteří dnes a denně riskují své životy pro slávu našeho krále. Ihned jsem nechal zatroubit nástup, abych si prohlídnul tu chloubu královských vojsk.

„Zdravím Vás vojáci!“ Promluvil jsem k nastoupené jednotce mužů. Na jejich špinavých a zarostlých obličejích se objevily úšklebky, ale já jsem někde ve skrytu duše věděl, že už teď mě začínají mít rádi.

„Dnes jsem k Vám byl přidělený velitelem první pěší divize královských halapartníků,“ pokračoval jsem ve svém proslovu.

„Vo co že ten chvístek, padne v první akci,“ řekl vysoký muž v potrhané košili, zašpiněné blátem.

„Co jste to říkal vojáku? Jaké je vaše jméno a hodnost?!“ Zkusil jsem přísnou řeč, abych jim ukázal kdo je tu pánem. Měl jsem v úmyslu ho za tuto nestoudnost potrestat.

„Chtěl jsem se vsadit tady s kamarádama vo to, jak dlouho zůstanete naživu pane. Jmenuju se Nervous Netrefil a jsem starší seržant.“

Polil mě pot. Tohle má být můj zástupce? Tenhle ten špindíra, který hned od začátku revoltuje? Zachvátila mě panika. Nevěděl jsem co mám tomu holomkovi odpovědět.

„Ehm…seržante, neměl by jste se vsázet o život vašeho nadřízeného,“ pokusil jsem se mu domluvit.

„Neberte to vosobně chlapče. Já jen že tohle je u nás takovým zvykem. Žádnej z mladejch důstojníků co vyšli zrovna školu, tady nevydržel moc dlouho.“

„Jak to myslíte?“ Zeptal jsem se, ale v zápětí jsem toho trpce litoval.

„Tak třeba toho před vámi roztrhala na kousky dělová koule, když nám ukazoval, jak se má správně útočit s nadšením. Jak má vypadat voják když jde bojovat za krále víte? Pak se válel všude po poli a ani jsme ho nestihli posbírat, když zaútočili jezdci zelenáčů.“

„Ech..“ slova se mi na chvíli zadrhla v hrdle. Na tvářích vojáků šla poznat škodolibá radost. Nechtěl jsem jim dopřát tu radost, aby viděli že jsem strachy zblednul, tak jsem radši odešel do svého stanu. Slyšel jsem za sebou hřmotný smích, ale z toho jsem si hlavu nedělal, poněvadž jsem věděl, že brzy jim ukážu, jaký jsem dobrý velitel a taky chlap, kterému se můžou svěřit ze všemi svými trablemi.

Můj stan byl v celku prostorný. Měl jsem tam dřevěnou postel a truhlu, kterou mi sem poslali kurýrní službou z akademie již před dvěma dny. Sedl jsem si na palandu a položil vedle sebe cestovní vak, ve kterém jsem měl uschovánu uniformu a pár osobních tretek, jenž jsem se obával poslat kurýrem. Patřili mezi ně zrcátko, břitva, mýdlo a pár teplých vlněných ponožek. Může se zdát, že jsou to cetky, ale můj učitel polního tažení mi říkal, že právě tyhle ty věci jsou v táboře to největší bohatství, které voják má.

Vložil jsem hlavu do dlaní a uvažoval jsem nad poučkami, které mi vtloukali do hlavy ve škole.

Za prvé, spřátelit se z vojáky a získat si jejich důvěru hrdinskými činny v poli. Za druhé, zavést tělesné tresty za neuposlechnutí rozkazů. Za třetí, poslouchat své nadřízené na slovo.

To byly ty nejdůležitější věci co jsem potřeboval znát. Takové trojí přikázaní pro důstojníky.

Náhle se ozvalo zakašlání před plentou mého stanu.

„Vstupte vojáku!“ řekl jsem pevným a rozhodným hlasem, zcela bez náznaku nějakých emocí. No možná se mi trochu chvěl hlas, ale myslím si že to nešlo poznat.

Stanová plenta se nadzvedla a dovnitř vešel starší seržant Nervous.

„Hele chlapče to tam venku - “

„Jsem poručík seržante,“ upozornil jsem ho na špatné oslovení mé osoby.

„Ach…tak pardon poručíku. Tak tedy to, co jsem řekl tam venku, jsem nemyslel nějáko zle chápete? My hoši vod halapartníků, už máme pár akcí za sebou, ale vedení se nám tu střídá jak kafe v mlejnku. Pokaždý nám pošlou mladý střevo z akademie, jako jste vy, a jestli to smím říct, tak žádnej z nich neodešel po svejch, jestli to kapíte?“

„Errm…asi ano seržante,“ zamumlal jsem.

„Chci říct, že by jste se první měl držet mejch rad, a pak Vás třeba hned nevodělaj.“

„Myslím, že se s tím něják poperu seržante,“ řekl jsem stroze. Byl jsem rád že zamnou Nervous přišel, ale to co mi říkal nebylo zrovna potěšující.

„Potřebujete ještě něco proučíku?“ zeptal se a usmál se na mě. Zřejmě ve mně viděl prvního schopného důstojníka…tedy aspoň jsem v to doufal.

„Najděte mi v mužstvu nějakého dobrého pucfleka. Potřebuji si dát zdejší věci do pořádku. Dejte mužstvu příděl alkoholu, ať můžou oslavit můj příchod!“ Podal jsem mu poukázku k výdeji alkoholu, kterou jsem dostal na velení.

„Pucfleka pro Vás máme poručíku, ale tenhle papír na chlast je tu prd platnej. Zásoby alkoholu zrekvírujou důstojníci ještě dřív, než se dostane do polních kuchyní.“

„Cože? To je nehoráznost!“ nemohl jsem uvěřit tomu co jsem slyšel. Takového činu by se voják královského vojska snad nedopustil.

„No nehoráznost to je, ale nebojte se, my si nějákej ten chlast dokážeme obstarat taky,“ mrknul na mně seržant.

„Nechám celou tu záležitost prošetřit, na to se spolehněte seržante!“ Slíbil jsem mu. Nemohl jsem přeci dopustit aby se děly takové nestoudnosti, aniž by o tom věděl někdo z nadřízených.

„Bejt Váma, tak to radši nechám tak.“

„Nebojte se Nervousi. Také mám své metody,“ řekl jsem mu a pokusil jsem se na něj lišácky zamrkat, tak jak zamrkal prve on. Obávám se ale, že to vypadalo jako kdybych do oka dostal tik.

„Dobrá, ale neříkejte potom, že jsem Vás nevaroval.“

Nervous vyšel ven ze stanu a já jsem opět osiřel. Z venku se ozýval čilý hovor vojáků, břinkání zbraní a hlasitý smích. Dnes poprvé v poli. Dnes poprvé jsem velel svým dobrosrdečným a statečným vojákům.