CO SI VYBEREŠ ANEB MOON &NIGHT kapitola 4

Kapitola čtvrtá

Asi dvě minuty mi trvalo, než jsem si uvědomila, kdo vlastně proti mně stojí. Okamžitě jsem se vymrštila na nohy. Jenže ouha. Nohy se mi nějak samovolně podlomily. Chytil mě tak tak. Zase mi pěkně dlouho trvalo, než jsem si všimla, že mě drží v náručí. Krucinál co to semnou je?
,, Pustil bys mě, prosím?´´ Zkusila jsem to po dobrém. Ale on nic. Tisk si mě k hrudi a upřeně mi hleděl do očí. Já prozněnu hleděla do těch jeho očí. Bože úplně jsem se v té modři ztrácela. Co blbnu vždyť je to upír a já mu tady div nevisím kolem krku! Vysmekla jsem se a odstoupila několik kroků bokem a hledala nějakou vhodnou zbraň. Bodla by nějaká špičatá větev. Taky by bodlo se obout.
Rychle jsem si nazula boty a pátrala po provizorním kolíku. Upír si toho nejspíš všiml.
,, Já ti nechci ublížit, jen si chci promluvit.´´ Svatá matko… Ten hlas! Počkat, co?
,, Promiň, ale já se s upíry nebavím a jak si se sem vlastně dostal?´´
,, Tudy.´´ A ukázal na branku.
,, Aha.´´ Tak zněla má inteligentní odpověď.
,, Uvědomuješ si, že si na pozemku lycanů? Jestli tě tady najdou zabijí tě.´´ Ou, že bych o něj měla strach? Ajé on to poznal.
,, Máš o mě strach? To nemusíš. Já se o sebe dokážu postarat.´´
,, Jo, já vím.´´ Řekla jsem a přitom si sáhla na bolavé rameno.
Jeho oči ztmavly. ,, Chci, abys věděla, že ten co na tebe vystřelil byl potrestán.´´
,, Proč proboha? Od kdy se u vás trestá zabití jiného lycana?´´ Povídám a přitom mi začnou drkotat zuby. I když nám chlad nevadí, přece jen už je listopad a začíná pomalu, ale jistě mrznou. Ten upír, sakra já vlastně nevím, jak se jmenuje, si asi všiml, že je mi zima. Vysoukal se ze své černé bundy a přehodil mi ji přes ramena. Chtěla jsem mu poděkovat, ale místo toho se zeptala: ,, Tak proč se u vás najednou trestá smrt lycana?´´
,, Trestá se od té doby, co usilujeme o příměří.´´ No měla sem štěstí, že stál tak blízko mě jinak bych skončila na zemi.
,, Ty budeš mít asi něco s nohama, viď?´´ Řekl a usmál se.
,, Nesměj se je to tvoje vina.´´ Příměří? Vysvětlovalo by to, proč byl ředitel tak naštvaný a proč Alex tak najednou odjel. Podívala jsem se zpět na něj. Pořád měl jiskřičky smíchu v očích.
,, Fajn, asi ti věřím, ale to pořád nevysvětluje co děláš na akademii.´´
,, Chtěl jsem tě vidět a přinesl jsem ti tohle.´´ Řekl a ze zadní kapsy kalhot, které mu mimochodem ohromně slušely, vytáhl moji pistoly. Díky bohu, třeba si to u ředitele vylepším, když mu ji nepoškozenou přinesu. Jen tak bokem se zeptám: ,,Víš, že mi do rukou dáváš zbraň proti tobě?´´
,, Myslím, že by si mě tím nestřelila.´´ A jemně se usmál.
,, Samolibej upíre.´´
,, Daniel.´´
,, Co?´´
,, Tak se jmenuji. Daniel.´´ Jé, krásný jméno.
,, Ehmm… Já jsem Marishka.´´
Znovu se usmál a řekl:,, Já vím.´´
,, Počkat jak víš -´´ Najednou se z lesa ozvalo praskání větviček a mužské volání: ,,Maryshko, Maryshko…!´´
Daniel povídá:,, Asi tě někdo shání, už bych měl jít.´´
,, Uvidím tě ještě někdy?´´ Sakra, co to zase plácám?
On se jel zlehka usmál a pravil:,, Já si tě najdu Marishko.´´ A přejel mi rukou po tváři. Nevím co přesně vyvolalo to mravenčení v bříšku. Jeho dotyk nebo to, jak vyslovil mé jméno? Nejspíš obojí.
Praskání větviček se ozývalo, čím dál tím blíž. Daniel se zadíval do lesa, odkud se volání ozývalo a zamračil se.
,, Ty máš nějakého přítele?´´
Totálně mě zaskočil. ,, N-Ne, proč?´´
,, Jen tak.´´ Řekl a upíří rychlostí se přisál na mé rty. Když si všiml, že nekladu žádný odpor, polibek ještě víc prohloubil. Opřel mě o strom a nepřestával líbat. Najednou se odtrhl. A zašeptal mi do ucha.
,, Už bych vážně měl jít. Ale zase přijdu Marishko, slibuji.´´ Vtiskl mi ještě rychlí polibek a zmizel. Ne, vážně najednou byl fuč. Že by nějaká upíří super schopnost?
Páni. Pořád cítím jeho rty na těch svých. Co jsem to provedla? Líbat se s upírem. Ale co když je to s tím příměřím pravda? Jen doufám, že jsem ho neohrozila zabitím toho upíra. Ale co, ten druhý mě zase postřelil, tak co? No, i když on asi dopadl hůř.
Sesunula jsem se po kmeni dolů a sedla si na vlhkou trávu. Dotkla jsem se rukou míst, kde ještě před chvíli byli Danielovy rty. Upír, neupír, je fakt, že líbat umí. Třeba jsem ho viděla naposledy. I když on mi připadla jiný, takový povědomí. Možná, že svému slovu dostojí. A stála bych o to vůbec, o schůzku s upírem? Jo, stála a moc. Sakra jsem v pytli. Tak moment, teď mi došlo, že mi Daniel vůbec nepáchl jako ostatní upíři. Jak je to možné? Než jsem si to stihla promyslet, ozvalo se:,, Tady jsi, Marishko.´´ Otočila jsem hlavu a spatřila Alexe, jak vystupuje z lesa a směřuje si to ke mně.