Ze zápisků mladého důstojníka Alexandra - Třetí díl

Druhý den ráno, mě přišel vzbudit seržant, oblečený v těžké zbroji a z dlouhou mušketou v ruce. Přiklusal za ním i Karel, který mi donesl snídani.

„Hoši už čekají venku. Měl by jste se nasnídat a přijít tam za náma," sdělil mi informativně Nervous.

Celé tohle brzké vstávání mi nějak nesvědčilo. Venku ještě byla tma a já jsem jen z těží přivykal ostrému světlu rozžehlé polní lucerny. Posadil jsem se na posteli a oběma jsem poděkoval, načež vyšli ven do tmavého rána.

Když se mi nakonec podařilo rozlepit oči, litoval jsem toho z hloubi své duše. Na cínovém talířku, nebyly tentokrát vejce, jak jsem doufal, ale jakási rosolovitá kaše. Armádní konzerva mletého hovězího. Tím nás krmili poslední měsíce na škole pořád, abychom si zvykli na stravování v poli.

Věděl jsem jak to bude chutnat, ale přeci jen jsem se donutil nabrat párkrát hmotu na vidličku. Spolknout ji, byl ale tvrdší oříšek. Musel jsem si vždy zacpat nos a pak chvíli masírovat krk, aby se ta věc, dostala co nejrychleji do mého nebohého žaludku. Zápasení se snídaní, vystřídalo zápasení v pití malého šálku kávy.

Nikam jsem nespěchal. Času bylo ještě dost. Vyrazit jsme měli až v sedm a v té chvíli nemohlo být více jak půl šesté.



Když už jsem byl hotov i z ranní očistou svého těla, oblékl jsem si hezké nové šaty, a ně zase slušivou kroužkovou zbroj s hrudním plátem. Na holeně jsem si připnul bronzové chrániče a k pasu připásal svůj důstojnický kord. Přilbici jsem si připnul zatím také k opasku, protože v táboře mi kulka určitě nehrozila. Teda doufal jsem v to.



Venku začínalo svítat. Ptáci zpívali své písničky a vojáci, čekající na můj příchod si broukali zase ty svoje oplzlé a plné násilí. Opírali se o halapartny a někteří zase o muškety.

Deset mužů se střelnými zbraněmi a deset mužů z chladnými, takhle jsme to měli pěkně vyvážené.

Přistoupil ke mně starší seržant Nervous a podával mi pistoli s koženým páskem, na kterém byly zavěšeny tubičky s prachem a kulemi.

„Tohle Vám posílá zbrojmistr Křestek,“ informoval mě „prej to patří k důstojnický výbavě.“

„Jistě. Každý vyšší důstojník má dostat v poli pistol a k tomu patnáct nábojů,“ přikývl jsem. Ještě nedávno jsem to četl v příručce, když jsem se připravoval na závěrečnou zkoušku.

„Muži pózor!“ Zakřičel Karel, který se do téhle chvíle opíral o sloup a rozmlouval s nějakým vojákem o tom, jak správně připravit lososa na víně. O kuchařině jsem toho moc nevěděl, ale recept co diktoval Karel, se podle mého rovnal otravě alkoholem.

„Pohov!“ Zavelel jsem, ale jak jsem si všiml, stejnak v pozoru nikdo nestál, takže můj pohov byl celkem zbytečný.

„Jak se cítíte chlapci? Nervózní?“

„My? My určitě ne pane poručík. Na vejlety do okolních lesů ochodíme víc než často,“ hlásil jeden zrzavý floutek, s promáčknutou helmou na hlavě.

„Pokud nemáte strach vy, nemám ho ani já,“ řekl jsem pevným hlasem, a roztřásly se mi ruce.

„Heh, to se teprve uvidí poručíku!“ zasmál se ryšavý zbrojnoš a s ním i zbytek průzkumné jednotky.

„Jděte si pro nášup do kuchyně chlapci, za hodinu vyrazíme kupředu. Zkontrolujte si výzbroj a munici. Vše musí být připravené!“ Zkusil jsem jim domlouvat, ale procházeli kolem mě jen s mručením a nezájmem.

„Bude nejlepší, když jim nebudete říkat, co všechno mají dělat. Většina těch chlapů tady hnije už šest let,“ řekl mi Nervous. Tenhle ten starší muž s vysokým čelem a hnědýma očima, bude mým klíčem k úspěchu. Vnitřní instinkt mi napovídal, že bych se ho měl držet zuby nehty, abych přežil a abych získal nějaké dobré zkušenosti.



Hodina čekaní mi uběhla velice rychle. Místo kávy jsem v jídelním stanu zkusil čaj, ovšem ten mě přesvědčil, že káva bude to nejlepší, co si tady budu moct dopřát.

Já, starší seržant Nervous a dvacet plně vyzbrojených mužů, jsme vyšli na zablácenou silnici, která vedla k prvním liniím. Dřevěné tobolky naplněné prachem a olovem, mi klepali o hrudní plát. Na zemi byly hluboké brázdy po kolech vozů, v nichž se držela voda a bláto. Mé kožené boty v celku rychle ztratily svůj původní lesk.

Někde z dálky přišel zvuk palby děl. Trochu jsem se přikrčil, ale když jsem za sebou uslyšel chechot, došlo mi že se asi chovám trochu ustrašeně. Vstal jsem tedy ze země a očistil se od bláta.

„Děla jsou odsud daleko poručíku. Sem k nám nedostřelí,“ uklidňoval mě znovu Nervous, který se při chůzi opíral o svou mušketu.

„Chtěl bych mít vaši jistotu. Na akademii jsme se učili, že nejnovější orčí houfnice dokážou dostřelit až do vzdálenosti dvou kilometrů.“

„Myslím si že by neplítvali střelivem na takovou malou skupinku jako jsme my. Tady by jsme měli sejít z cesty pane.“

Všude kam oko dohlédlo, byly známky boje. Ohořelé a polámané stromy, krátery po dělových koulích a samotné dělové koule se zde nacházeli v hojném počtu. V hluboké trávě jsem dokonce zahlédl i dokonale vybělenou orčí lebku. Válka vězela už dva roky na mrtvém bodě. Jednotky se mezi sebou vraždiy ve velkých počtech, ale fronta se neposunula více než o deset kilometrů. Odevšad chodily zprávy o chystaném míru, a proto se nikomu nechtělo na dlouhé vycházky na území nepřítele.

Hodiny utíkaly a my jsme se konečně dostali k tomu zatracenému lesíku. Dělostřelci, zde chtěli umístit pozorovatelnu, pro návodčí palby a my jsme ji museli nenápadně zajistit.

Les byl malou tečkou uprostřed zničené a spálené země. Mí vojáci se mírně přikrčili a seržant mě stáhnul k zemi svou silnou paží.

„Nechcete to schytat od ostrostřelce že ne? Tady už jsme na horký půdě poručíku, měl by jste si dávat majzla, ať Vás nikdo nevidí. Jediná chyba a můžeme se vrátit zpátky z nepořízenou.“

„Jistě seržante, máte pravdu. K zemi hoši!“ zavelel sem skupině, která už byla v podřepu dávno před mým povelem. Chybu udělá i největší generál, ale já měl pocit, že je začínám dělat při každé příležitosti.

V lese zpívali ptáci a vyšší tráva se ohýbala v nápor studeného větru. Nevypadalo to, že by jej Orčí armáda nějak využívala. Jediné co tady hrozilo, byl útok divočáka ze zálohy, jak jsem doufal.

Na konci lesnatého ostrůvku, jsem požádal seržanta o dalekohled. V malé dolince se shromažďovali orkové a zřejmě se někam vypravovali. Táhli sebou jakýsi obrovský železný povoz z mnoha koly, a kanónem umístěném na samotném vršku. Nic takového jsem ještě v životě neviděl. Podal jsem dalekohled seržantovi. Ten nahlas zabručel a pak zakroutil hlavou. Zdálo se že vyrážejí směrem na pozice našich vojsk.

„Příprava k útoku?“ zeptal jsem se seržanta šeptem.

„Ani bych neřekl. Tihle ti orci vypadají, že jsou zadní voj. Jestli někam jdou, tak jen vyčistit to, co zbylo po hlavních silách.“

„To chcete říct že jsme byli napadeni? Rychle zpátky, musíme pomoct našim vojákům.“ Zavelel jsem jednotce.

V tom se ozval ne zrovna lidský křik. Ihned mi vyrazila husí kůže na zádech. Z hustého a vysokého houští vyrazilo deset mohutných orků z velkými zahnutými šavlemi v rukách.

Ani jsem nestihl dát povel k palbě a lesem se nesl zvuk pěti výstřelů. Dva zelenáči s odporně špičatými zuby, padli na zem mrtví. Jeden to schytal do paže ale utíkal dál jako kdyby se nic nestalo. Deset halapartníků se postavilo před střelce, kteří začali znovu nabíjet. Ti co nevystřelili čekali až k nim doběhnou zelenáči blíže. Zbytek střel vylétlo ze svých komor. Další tři orkové padli na zem mrtví. Halapartníci se připravili k boji.

Zatím co moji vojáci se chovali více než profesionálně, já mírně zpanikařil. První jsem tasil svůj kord a potom teprve vytáhl i pistol. Nevěděl jsem co mám dělat.

„Prostě zamiřte a vypalte poručíku!“ Řval nahlas Nervous a při tom se smál jako šílenec. Mě na téhle situaci tedy nic vtipného nepřišlo, ale smích je nakažlivý takže mi také cukalo v koutcích.

Namířil jsem a zmáčkl spoušť. Trefil jsem se, ale přímo do stromu.

Další orkové přicházeli z levého boku.

„Pozor nalevo!“ zařval jsem třesoucím se hlasem.

Halapartníci se už dali do souboje se zbylou první vlnou svalnatých zelenáčů.

Střelci měli znovu nabito a pálili po těch co se na nás řítili z druhé strany.

Zahodil jsem pistoli, a připravil se do střehu. Vedle mě zazněla ohlušující rána. Seržant Nervous vystřelil ze své muškety a bezchybně se trefil jednomu obrovi mezi oči.

Já se ale v té chvíli už musel bránit prvnímu útoku, vedeným velkým zubatým mečem, uslintaného hromotluka. Svižně jsem uskočil a zkusil Berginsův trik. Povedlo se. Kord se mu zapíchl pár milimetrů pod kůži. Poté se ale ohnul a následně, pod tlakem mé síly, zlomil. Stál jsem proti tomu obrovi zcela bezbranný. Jisté bylo v té chvíli jen jedno… královští důstojníci by měli dostávat lepší meče.