Inkvizitor Noncius - druhý díl

Když dopil druhý kalíšek, měl už podnosem talíř plný dobrot. Kuřecí stehýnka v těstíčku, vepřové kotlety s jakousi voňavou, sladkokyselou omáčkou, čerstvý chléb a spoustu rajčat, aby to vše hrálo barvami. S apetitem vyhládlého vlka, se pustil do jídla. Naposledy měl něco teplého v žaludku před tím, než vyjel na cestu. Netrvalo moc dlouho a připojil se k němu i pomocník Igor, který teď páchl levnou pálenkou. Nepochybně si přihnul se stájníkem, když měl tu možnost. Šilhavý hrbatec, vypadal na první pohled dost odpudivě, ale byl to šikovný všeuměl, který procestoval půlku Alónie a měl zkušenosti, jenž Noncius nutně potřeboval.
Jeho posledním šéfem, byl krvavý Lambert, jenž byl známý svou neústupností vůči čarodějnicím. Naposledy ho viděli, když se sám vydal do hlubokého lesa, v němž údajně sídlila mocná babizna, s velkou bradavicí na nose. Po dvou dnech se ho vydali hledat, ale našli už jen očouzený pár kožených bot. Smutný konec, ale i to je součástí koloběhu života inkvizitorů.
„Zítra mě přijď vzbudit brzo, jasný?“ Prskal kolem sebe jídlo Noncius.
„A v kolik je to brzo šéfe?“ Vrátil mu spršku drobků Igor.
„Kolem šesté. Připravíš mi, pár lektvarů se svěcenou vodou, a nějaké ty dřevěné kůly. Níkdy nevíš na koho narazíš, říkával můj učitel.“
„To je ouplná pravda. Před šesti lety, jsme šli s jistým Rouzem, který byl u inkvizice teprve rok, do doupěte nějakého skřítka. Bylo podezření, že unáší děti a pak si je dává opečené na rožni. Nakonec se ale z drobného neškodného skřítka vyklubal bazilišek a my u sebe neměli ani jeden flákónek ohnivý vody. Já se z toho dostal s čistou kůží, ale Rouzem byl na cáry a jeho hlavu jsme museli sundávat z vysokýho stromu, co stál vo deset metrů dál.“
Nastala chvíle mlčení, přerušovaná jen bouřlivým hlukem v hostinci.
„Přibal i tři flakóny ohnivé vody.“
„Jak si pán přeje.“

Venku foukal silný vítr, a sníh začínal padat hustěji a hustěji. Noncius byl rád, že tuhle noc stráví v teple a v posteli a ne ve stanu a v zimě. Po vydatné večeři, hodil na stůl dva stříbrné a odešel do svého vyhřátého pokoje. Svlékl ze sebe špinavé oblečení a jen ve spodkách vklouzl pod kožešinovou přikrývku. Pod polštář si dal nabitou pistoli a vedle nočního stolku si odložil rapír. Sfoukl svíčku a takřka hned usnul.
„Vzal si i tu ohnivku?“ ujišťoval se mladý inkvizitor. Po krátkém příběhu, který mu vypravoval včera večer Igor, se mu zdály hrůzostrašné sny. Viděl v nich jakéhosi obrovitého, zubatého netvora, který ho trhá na kousky a on při tom řve „Že já si nevzal ten lektvar! Aghrr!“.
„Jistě, máte to vše ve vaší brašně. Kam vůbec jedeme mistře?“ Igor klusal vedle Noncia, který jel na svém bílém koni.
„Je to jen kousek. Támhle do toho lesa,“ pokynul hlavou k roztáhlému uskupení stromů, „ býval tam kdysi chrám boha úrody. Mohlo by to být klidně sídlo našeho neznámého.“
Sníh odlétával od kopyt koně. Během noci napadlo přes deset centimetrů, ale stále to bylo nic oproti ročnímu průměru jednoho a půl metru.
„Nebylo by jednodušší, zeptat se nejdřív ve vesnici?“
„Já, si chi ze začátku očíhnout všechno na vlastní pěst. Pak se začnu vyptávat, a tak poznám jestli mi někdo lže, chápeš?“
„Chápu. Před sedmi lety jsem byl s jedním inkvizitorem…jmenoval se Vasil, mám ten dojem…a ten si taky-“
„Nic mi neříkej Igore. Nechci vědět jak dopadl.“
„No důležitý je, že za dva roky po tom už zase dokázal chodit po svých,“ dokončil svůj myšlenkový pochod hrbáč.
„Zažil si někdy podobný případ jako je tenhle?“
„Nespočetněkrát.“
„A tušíš aspoň, komu nebo čemu můžeme čelit?“
„To je těžký. Může to být čarodějnice, která potřebuje nějaký ty oběti ke svým praktikám. Může ale klidně jít i o kanibala, nebo nějakou kněžku co je zasvěcená bohu Aldovanovi.“
„Aldovan? Takhle daleko od krvavých pustin?“
„Zažil jsem i podivnější situace.“
Noncius se zamyslel. S čarodějnicemi se už setkal několikrát v dobách, kdy byl pouhým učněm. Potkal i pár bazilišků, dráčků, démonků, rarášků ale uctívače Aldovana ještě nikdy. Mýtický bůh s třemi rohy a šesti ňadry, byl pověstný svou krvežíznivostí. Jeho uctívači bývají velice horliví a tak své oběti týrají a mučí po několik měsíců, než je zabijí. Taky je s oblibou přeměňují na poslušné stvůry, které se jako mor rozlézají po všech koutech země. Nic s čím by se chtěl zrovna v téhle chvíli setkat.

V tmavém smrkovém lese, ležel jemný poprašek sněhu. V korunách zasněžených stromů se ozývaly vrány a podkreslovaly, tak temnou atmosféru tohoto lesíku. Radost z takového prostředí by měl snad jen člověk, který si libuje v depresích. Noncius slezl z koně a vytáhnul meč z pochvy.
„Nelíbí se mi to tady. Měli by jsme být na pozoru Igore.“
„Jo jo. Podle mýho jsme se trefili rovnou do černýho.“
„Vytáhni mi z brašny amulet svatého Určinose. Ten nás může na chvíli ochránit před temnými kouzly.“
„Myslíte? Já těmhle povídačkám nevěřím. Zvlášť když jsem byl svědkem toho-“
„Dobře! Dobře! Dost už s těmi historkami. Amulet nebude třeba.“
Postupovali vpřed skrz trnité křoví, prosté listů. Cestu před sebou si prosekávali mečem. Teda Igor si ho prosekával svým sekáčkem na maso, který mu sloužil ne jen jako zbraň, ale i jako kuchyňská pomůcka.
„Mečem maso nenaporcujete a nejlíp se šátravé pracky sekají správně nabroušeným sekáčkem,“ jak často říkával, když mu někdo domlouval, aby si pořídil aspoň tesák.
Za nedlouho se před nimi objevila malá zasněžená paseka, na které stály dva velké kamenné sloupy a drobná polorozbořená svatyně. Na obou sloupech seděli dva havrani a se zájmem si je prohlíželi.
„Jop, to bude to místo mistře. Doporučuju, aby jste si nabil svěcenou kulkou a za pás zastrčil dva kolíky. Tahle kombinace nikdy neuškodí. Já si zase vezmu nějaký ty lektvary, kdyby bylo třeba co?“
„Ehm…přesně to jsem chtěl navrhnout.“ Zalhal Noncius a zašmátral ve své kožené brašně. Koně přivázali k jednomu ze stromů a poté se pomalu a obezřetně vydali ke svatostánku. Pod nohama jim nahlas křupal zmrzlý sníh.
Když došli k rozbořené svatini, zjistili že budou potřebovat louče. Prudké schody klesaly do temných hlubin, kde se zřejmě nacházely krypty s mrtvými mnichy.
„Tak tohle vážně nesnáším,“ vykřikl zlostně Noncius. „A takhle je to pořád. Proč se u všech všudy musí pokaždé v chrámech stavět ty zatracený krypty, když se tam dřív nebo později vždycky zabydlí nějaká nestvůra. Takhle nám ti zasraní architekti akorát vždycky zavaří.“
„Berte to tak, že na nás nebude aspoň sněžit,“ zasmál se Igor.
„Vždyť nesněží hlupáku.“
Sotva dořekl slovo „hlupáku“ dopadla mu na nos první vločka.
„Běž pro pochodně,“ hlesl potichu.

Z kamenného stropu kapala voda na mramorovou podlahu. Pochodně ozařovaly dlouhou chodbu, v jejichž zdích byly ve výklencích umístěny zpráchnivělé rakve. Z některých, jen tak pro zpestření čouhala nějaká ta kost nebo lebka.
„Tohle mi tak trochu připomíná kryptu u nás doma v Olšavicích. Pohřbívají tam mnichy bohyně lásky, už dvě sta let. Taky jsou tam velký železný vrata, který tam nechal dát nějákej moudrej muž, když tam před léty řádil nekromant.“ Sděloval vesele Igor.
„No doufejme že my takové vrata potřebovat nebudeme.“
Dlouhá úzká chodba skončila na rozcestí. Jedna cesta vedla doprava a druhá doleva.
„Tady mistře!“ Zašeptal Igor a ukazoval do chodby napravo prstem. Na samém konci byly mohutné, dubové dveře a vedle nich hořela jasným plamenem pochodeň.
„Takže, máme jistotu. Bazilišek to nebude.“ Ulevil si Noncius.