Boží harém - 2.část

Boží harém – 2.část

„Ty chceš skočit?“ zajímá se přelud způsobený přemírou alkoholu. Mimochodem vypadá docela pěkně. Je vysoký, má krátké kudrnaté vlasy a vypracovanou postavu. Škoda, že je jen výplodem mé fantazie. S takovým jako je on bych šla na rande, i třeba jen na jedno, jak se naneštěstí stává mým zvykem. Pak si uvědomím, že se mě na něco ptal.
„Ne, chtěla jsem se proletět, ale stojíš v mé letové dráze,“ vyhrknu a uchichtnu se vlastnímu špatnému vtipu. „Ty umíš létat? Jsi první, koho jsem si vybral a máš takovou schopnost?! Já věděl, že se stanu tím nejlepším!“ zajásala halucinace.
Zamrkala jsem. Zamrkala jsem znovu. „O tom, že si přeludy vybírají, komu se zjeví, slyším prvně,“ asi jsem to řekla nahlas, protože teď zase na oplátku zamrkal levitující kluk. „Já nejsem přelud. Já jsem bůh,“ namítne lehce uraženě. „No vždyť to říkám,“ pokrčím rameny.
Kluk přilétne blíž a položí mi ruku na rameno. Přitom zaujme skoro obřadnou pózu: „Jsem bůh a tebe jsem si vyvolil za svého proroka.“ Plesk! Moje dlaň se spojí s jeho tváří a elegantně mu obtiskne svůj obrys na obličej. Bůh zavrávorá, s vytřeštěnýma očima si drží ruku na mé viditelné reakci. Oba sledujeme moji dlaň. Ještě trochu štípe po té facce, co jsem vlepila vznášejícímu se klukovi. V zadním koutku mé mysli cosi zahlodá. Já jsem ho cítila. Hlod nepřestává, už taky vím proč. To v mé hlavě rejdil červ pochybností, že kluk-přelud-bůh je možná jenom kluk-bůh, bůh nebo kluk, ale rozhodně není kluk-přelud ani přelud-bůh. Ježišmarjá. Nové zjištění mi zamotalo hlavu.
„Hehe, a máš i sílu,“ usmívá se kluk, zřejmě se stačil z rány vzpamatovat. „Pojď, ukaž mi, jak lítáš a já ti ukážu, kde budeme spolu bydlet.“
Tady přestává legrace. Točí se mi hlava. Přeju si, aby zmlkl a nechal mě být. Kdo si myslí, že je, že mi může jen tak vstoupit do života. Tepání v hlavě se zrychluje. Přestávám vnímat, co mi ten pošuk říká. Co je tohle sakra za oslavu?
„Neumím létat! Nejsem ničí prorok a nikdy nehodlám být! Jsem normální tupá holka, kapišto?!“ Zařvu mu do jeho proslovu o tom, jak mu pomohu dobýt svět. Ten bůh, který se mi tak neurvale vetřel do života, nyní mlčí. Vypadá zamyšleně, docela nepodobný svému užvaněnému já.
Ztěžka oddechuji, ale bolest hlavy s mým vztekem ustupují: „Zapomeň na to a odpluj si…no, tam, kam se obvykle bohové po rozmluvě se smrtelníky vracejí.“ Bůh mě však odmítá poslechnout, tak oba chvíli stojíme v tichu. Pozoruje mě zpříma a pokouší se zachytit můj pohled, který mu pořád uniká.
„Slyšel jsem tě. Tvůj hlas v hlavě. Tvá přání,“ zašeptal nakonec. „Chtěla jsi udělat něco se svým životem, změnit ho, aby už nikdy nebyl nudný.“ Poslouchám ho, až mě samotnou překvapuje, jak soustředěná najednou jsem. „Ty nejsi obyčejná, i když si to myslíš. Máš v sobě moc, o které zatím nevíš,“ Jeho slova zní hezky a bolí zároveň. Má pravdu. Chtěla jsem přece něco udělat, něco dokázat. Čím dál víc mě pálí oči, až z jednoho vyteče slza. No skvěle, teď se před ním ještě rozbrečím. Zhluboka se nadechnu, pokouším se uklidnit. Konečně jsem schopna mu oplatit přímý pohled.
„Tak víš, co? Dobře dám ti šanci. Když mě přesvědčíš, že dáš mému životu smysl, přidám se k tobě a pomůžu ti s čím chceš. Jestli, ale bude můj život dál stát za starou bačkoru, necháš mě na pokoji,“ vyslovím svoje ultimátum. Jsem zvědavá, co na to řekne. Přijme to? Když ano, co budu muset dělat? Nevěřím mu, že nějaké božstvo. Rodina mě odjakživa vychovávala v přesvědčení, že žádný bůh neexistuje, že jenom lidé chtějí v něco věřit. Pokud se budu s tímhle magorem bavit, proč ne?
„V pořádku. Přijímám, protože věř mi, se mnou tvůj život už nebude stejný jako dřív.“ „Beru tě za slovo“ „Hedvik, tak mi říkají rodiče a já si dosud nevybral své pravé jméno.“ „Taková blbost. Jak si můžeš vybrat vlastní pravé jméno? Já myslela, že prostě nějaké máš a musíš ho zjistit.“ Pokud se to vám tahle rozmluva zdá poněkud nesmyslná, budiž mi omluvou, že jsem svého času přečetla několik fantasy knížek a jejich znalost mě očividně ovlivňuje i v reálném životě. „Takhle to nefunguje,“ zaúpěl Hedvik. „Navíc jsem jedním z bohů, tak si můžu dělat, co chci. Nikdo z nás se neohlíží na pravidla.“ „No tak jo,“ pokrčím rameny. Mezitím co jsme se spolu bavili, došli jsme k okraji střechy a přelezli zábradlí. Za zábradlím bylo ještě půl metru volného prostoru, takže člověk tu mohl pohodlně stát, když se nekoukal dolů moc často. Avšak najednou do mě něco strčilo a já se řítila dolů. Zemi naproti. Z patnáctého patra, říkala jsem si v duchu, to ze mně budou dole povidla. V dalším okamžiku jsem se zastavila, uprostřed pádu. Zalapala jsem po dechu a podezíravě pozorovala zemi, ale ta se nenamáhala přiblížit se ani o píď. Vážně jsem visela v e vzduchu.
„To byla zábava,“ Hedvik se šklebil od ucha k uchu, „Dáme si to ještě.“ „Ne, dost. Dost!“ zarazila jsem ho rychle, než mohl provést cokoliv dalšího. „Tys mě shodil!“ vyjela jsem na něj pořád ještě visící ve vzduchu. „No, napadlo mě, že trochu vzrůša by se ti hodilo už teď a byl jsem si jistý, že bungee jumping si ještě neskákala,“ řekl s nevinným úsměvem, zatímco mě pomalu pokládal na zem. Něco jsem na něj nazlobeně zavrčela. „Tak mi promiň, nechtěl jsem ti ublížit,“ tentokrát nasadil téměř dokonalý štěněčí výraz. Málem mě zabil. Musím. Zůstat. Uražená. Šlo to ztuha. Pak mě dorazil. „Abych nezapomněl,“ odkašlal si a rozpačitě vytáhl vytáhnul balíček zabalený do pestrého papíru: „Všechno nejlepší.“