Inkvizitor Noncius - díl čtvrtý

Než stačili Noncius s Igorem dojet k Černému Drakovi, vytvořil sníh vysoké závěje, jimiž se jen stěží brodili. Zima udeřila v plné síle, ale místní na ni byli dobře připravení. V pohodlí svých domovů topili dřevem, které si již nasbírali během léta a spokojeně usrkávali čaj, či něco ostřejšího ve svých křeslech, moudře rozestavěných hned u krbu.
Když se konečně dostali k hostinci, byli oba dva unavení a obtěžkáni slušnou vrstvou bílé hmoty, na svých šatech. Igor zavedl koně do teplé stáje a Noncius zapadl rovnou do výčepu.
U hostinského si objednal svařené víno a sednul si opět ke kachlovým kamnům. Na jejich vršku byla hromada ovčích kožešin, ze kterých vykukovaly hlavy dvou rudolících dětí.
„Zjistil jste co jste chtěl mistře inkvizitore?“ Zpetal se ho hostinský když mu donesl džbánek ze kterého stoupala horká pára. Nečekal ani na vyzvání a přisedl si k němu.
„Nic co by stálo za řeč,“ zalhal Noncius a nalil si do kameninového kalíšku vařící víno.
„Zašel za mnou starosta a říkal, že jste tady kvůli těm zmizelejm lidem.“
„Tak to se starosta nemýlil.“
„Znal jsem jednoho z nich víte? Jmenoval se Karel Vyhoďvidle a chodil tady skoro každej den na korbel mýho piva.“
„Opravdu?“ Zeptal se zaujatě a potom nahlas kýchnul. Zima mu zalezla až pod kabát, jak se říkává. „Jaký to byl člověk?“
„Farmář a otec dvou dětí. Podle mýho ale utekl do města, páč se mu život zasloužilýho tatíka nějak moc nešmakoval.“
„A co ti ostatní? Taky utekli před zodpovědností pane hostinský?“
„No to je jiná. Ty lidi jsem neznal, ale ten mladej…Krupičňák se myslím jmenoval, se mohl zbláznit do nějákýho děvčete a utéct za ním.“
„Těch útěku je tady až nějak podezřele moc, nezdá se vám?“
„Dějou se i jiný divný věci.“
„Podívejte se pane hostinský,“ řekl nazlobeně Noncius a usrkl si ze svého poháru, „vím že mě tady nevidíte moc rád a tipuju, že k vám teď asi moc lidí chodit nebude, ale já tady dělám svou práci. Nebraňte mi ve vyšetřování, jinak se hopem stanete jedním z podezřelých a věřte mi že to by jste určitě nechtěl. Na mém pobytu zde, rozhodně neproděláte to vás můžu ubezpečit.“
Hostinský nakrabatil čelo, vstal ze židle a přejel špinavou utěrkou stůl.
„Nemusíte bejt, hned tak vostrej. Snažím se jen pomoct,“ řekl a nasupeně odkráčel zpět ke své práci za výčepem.
Chvíli po té, nakoukl dovnitř lokálu Igor. Pomalým a dosti nejistým, krokem se k němu dobelhal. Skelný pohled jeho očí, byl dosti výmluvný.
„Kolik si toho vypil Igore?“
„Ale mistře, přece jsem tomu hochovi ve stáji nemohl odmítnout. Řekl by si potom, že jsem nějakej netykavka, a pak by mi vůbec nic neřekl.“
„Na to jsem se tě neptal.“
„Dvakrát jsem si přihnul z butylky,“ zatvářil se zkroušeně Igor.
„Pravdu! Víš že poznám když lžeš!“
„No tak čtyřikrát, ale získal jsem od něj pár zajímavých informací.“
„Jakých?“
„Třeba to, že všichni okolo moc dobře vědí, že v tom rozpadlým chrámu se dějou nekalosti.“
„Tak proč to neohlásili dřív?“
„Řekl bych že se tady lidi něčeho bojej. Dějou se tu divný věci už pěkně dlouho, ale všichni se snaží si toho nevšímat. Prý nechtěj žádný opletačky.“
Vítr se silně opřel do okenic, které nahlas zapraskaly. Skrze malé škvíry vnikal dovnitř a nepříjemně při tom hvízdal. Plameny svíček začaly tančit. Ačkoliv bylo teprve něco kolem poledne, temnota venku se zdála být až nechutně tmavá.
„Mám z toho tady nepříjemný pocit Igore. Myslím že jsme padli na stopu něčeho velkého.“
„Chcete se vrátit do Prostřinova pro posily? Je to kousek odsud a máme tam malou kapitulu.“
„Tohle už přede mnou neříkej. Je to můj první, samostatný úkol a nehodlám do toho tahat jiné inkvizitory.“
„Ale v tom není přecejc žádná ostuda, když poprosíte o pomoc.“
„Dost už! Přijdeme tady tomu na kloub i bez cizí pomoci.“
„Znal jsem nějakýho Ostřibalda Vykulvočka, kterej chtěl taky všechno zvládnout sám. Vlítnul přímo do paláce nějakýho nekromanta, zrovna když měl kolem sebe pár stovek zombí.
Udělali mu pak pěknej pohřeb to jo, ale bez těla. Toho nebožáka tenkrát roztrhali na cucky.“
„Bohové! Kde na tyhle historky chodíš Igore?“
„Léta praxe mistře…léta praxe.“
Noncius se chytl za hlavu. Igorovy historky ho přiváděly k mírným záchvatům vzteku. Věděl že to s ním myslí dobře, ale on zkrátka hodlal dělat věci po svém. Léta mu vtloukal do hlavy moudra jeho mistr, a teď s tím začíná ještě jeho pomocník.
„Poobědváme a vyrazíme za starostou. Myslím že si s ním mám o čem povídat.“
„Musím říct, že ten starosta mi dělá velký starosti. Když už se to tady děje dýl, proč to všechno nenahlásil dřív?“
„Neboj se Igore, však on nám to ještě rád poví.“
Když, jim hostinský donesl k obědu jakousi omáčku s kusem masa, dali se s chutí do jídla. Brzo ale zjistili, že ona omáčka i maso už jsou poněkud staršího data. Noncius si uvědomil, že hostinského neměl tak rozčílit a bude si muset u něj trochu šplhnout, aby dostával lepší jídlo. Tedy aspoň trochu podobné, včerejší večeři.
V té samé chvíli došla ke stolu mladá číšnice, která po něm celý včerejší večer pokukovala. Položila na stůl dva talířky s čerstvě se tvářící, zeleninovou polévkou.
„Tatínek je na vás naštvaný. Neměl by jste se s ním hádat, jinak vám bude dávat samé blafy. Najezte se trochu téhle polívky,“ mrkla na Noncia a už byla zase pryč.
„Roztomilá dívka,“ řekl si pro sebe, ale bohužel nahlas.
„Neměl, by ste se rozptylovat dívkami mistře,“ ušklíbl se na něj Igor, „ruší vás to při koncentraci.“
„Hleď si svého. Dojez a vyrazíme.“

Venku se zdálo, že nastala apokalypsa. Přívaly sněhu neměly konce a chůze v takovém nadělení začínala být více než obtížná. Naštěstí ale za chvíli došli na okraj vesnice, kde již byly prochozené cestičky. Mnozí vesničané, kteří si zrovna prohazovali cestu ke kůlnám s dřívím, se na inkvizitora a jeho pomocníka dívali poněkud nevraživě. Když došli před malou roubenou chaloupku, která byla místní radnicí, zastavil je vousatý stařec v otrhaném oblečení.
„Vy jste inkvizitor?“ Zeptal se chraplavým hlasem.
„Už to tak bude kmete. Co ode mne žádáš?“ Řekl stroze a hodil okem po zasněženém Igorovi.
„Měl by jste odsud zmizet než budete vy i váš přítel ztraceni. Tohle místo je prokleté! Prokleté říkám já!“
„Co to meleš za hlouposti?“
„Hlouposti říkáte?!“ Vykřikl rozzlobeně stařec. „Smrt tady číhá za každým rohem mistře inkvizitore. Pokud si nedáte pozor, budete brzo na věčnosti,“ na to se zasmál, tak jak se smějí jen šílenci a začal se velmi pomalu belhat pryč.
„Z něho si nic nedělejte,“ řekl obtloustlý muž, stojící ve dveřích rádoby radnice, „je to místní blázen a žebrák. Takové řeči vede pořád.“
„Vy musíte být starosta téhle vesnice že?“
„Už to tak bude. Ale nestůjte tady na prahu a pojďte dál, než se mi dovnitř dostane zima,“ usmál se plešatý chlapík z hladce oholenou tváří.