Inkvizitor Noncius - pátý díl

Malá, vyhřátá světnička, byla zařízena dost jednoduše. V kamenném krbu hořel velký oheň a na stěně vysel portrét stařičkého panovníka. Zavalitý hodnostář zasedl za dubový stůl a vybídl své hosty, aby usedli taktéž. Staré židličky hlasitě zavrzaly, když si Noncius a Igor udělali pohodlí.
„Takže, s čím vám můžu pomoci, pánové?“ zeptal se, a ukrojil si kus špeku, který měl před sebou na talířku místo úředních lejster.
„Abych pravdu řekl, je tady jedna otázka, která mi nedá pokoje, starosto.“
„Ach prosím, starosto mi tady nikdo neříká. Jmenuji se Ondřej.“
„To je v téhle chvíli nedůležité,“ odsekl Noncius. Igor se zavrtěl na nepohodlné židli, která zasténala do tíživého ticha.
„Proč jste celou věc neohlásil dřív? Za necelý den, mého pobytu zde, jsem zjistil spoustu zajímavých a znepokojujících informací.“
„Nechápu. Jak dřív? Nahlásil jsem vám záhadná zmizení, již po čtvrtém případě tak, jak mi to poradil strážný Olaf.“
„Zaslechl jsem, že se zde dějí podivné věci už velmi dlouho. Proč jste o tom nedal vědět? Mohl jste těmto únosům předejít.“
„No tak pánové,“ podíval se zkroušeně starosta Ondřej na Igora, jako kdyby ho měl z nepříjemné konverzace vysvobodit, „dělám to co musím dělat. Starám se o lidi z vesnice a zatím si nikdo nestěžoval. Jo, možná tady došlo k pár podivnejm událostem, ale kdo by tomu věnoval pozornost, že?“
„Třeba inkvizice!“ zvýšil hlas Noncius. „Takže, teď buďte rozumný a řekněte nám, jak to všechno začalo. Vyklopte to dřív, než budu nucen zahájit oficiální výslech. A ty, se většinou nenesou v tak přátelském duchu, jaký panuje v téhle chvíli,“ na tváři vykouzlil ledový úsměv. Inkvizitorové brali v základních lekcích mimiku, aby dokázali vystrašit i bezcitného lupiče duší, jenž právě vyvraždil polovinu vesnice.
„Jjá nevěděl že je to tak vážné,“ rozklepal se Ondřej a odsunul od sebe talíř, s vonícím špekem. Igor po tomto kousku uzeného, doslova pošilhával svým okem a sbíhali se mu sliny.
„Inkvizitoři zpravidla nejezdí řešit případy ukradených krav a poničených polí. To byste měl už dávno vědět.“
„No dobrá, já vám teda povím vše. Před třemi roky se tu za záhadných okolností ztrácel dobytek. Ze svých chlévů a stájí, prostě zmizeli beze stopy. Všichni jsme si mysleli že tu začal řádit zloděj a strážný Olaf to začal ihned řešit. Zakrátko se ale začaly objevovat hlavy zvířat na vratech stodol. Nikdo nikoho neviděl, ani neslyšel. Asi před rokem se ve studni na návsi objevila krev. Byla tam ještě měsíc, než se zase proměnila ve vodu. Nikdo ji už ale nepil. Zapečetili jsme ji, a tak to je až do teď. Za ty tři roky toho ale bylo o hodně víc. Mrtvé zvířata na zápraží, krví pomazané zdi, magické znaky sestavěné z větví, přímo na našich polích. Všichni jsme dostali strach.“
„Stále zde ale nevidím důvod, proč jste nezavolal inkvizici.“
„Měl jsem strach a nechtěl jsem, aby se rozšířila panika.“
„Vy mi lžete starosto. Vím to!“ Noncius vstal ze své rozvrzané židle a nahnul se nad stůl. Jeho stín dopadl na starostu, který se roztřásl strachy.
„No dobře! Tak jsem si ulil pár zlaťáků pro sebe no. Nechtěl jsem aby to prasklo, kdyby tady někdo začal čmuchat…prosím neříkejte to nikomu!“
„Vy jste lhář a podvodník Ondřeji! Kvůli vašim lžím a výkrutům zemřelo šest lidí!“
„Zemřelo? Vy jste už něco zjistil?“ koulil na něj vyděšeně oči.
„Jdeme odsud Igore! Dělá se mi z něj špatně.“
„Prosím, nikomu to neříkejte! Lidi by mě za to zlynčovali i s mou rodinou!“ vyjekl zoufale starosta.
„Dřív nebo později to vyjde najevo. Teď o tom ale v zájmu vyšetřování pomlčím.“
„Děkuji vám inkvizitore.“
Starosta vstal ze své židle a chtěl políbit Nonciovu ruku. Ten ji však zhnuseně odtrhl a vyšel ven. Igor vstal ze své židle a přistoupil ke stolu.
„A tohle zabavujeme jako důkaz,“ vzal kus špeku z talíře a strčil si ho pod kabát. Potom se na místě otočil a vybelhal se ven za svým mistrem.

„Nechci vás rozčilovat, ale jste si vědom, že ten slizkej parchant zdrhne z Lesokác ještě dneska?“
„Takový parchant, by nám byl jen přítěží. Měl, jsem sto chuťí toho zmetka obvinit a dát na mučidla. Zasloužil by si to.“
„Ale to by bylo proti kodexu, které ho se držíte zuby nehty, že?“
„No…radši to necháme na tvojí verzi Igore.“
„Kam půjdeme teďka mistře?“
„Teď si půjdeme vyslechnout toho Olafa. Doufám, že ten bude aspoň o trochu lepší osobností, než ten nechutný starosta. Mohl by být naším klíčovým svědkem, když vyšetřoval tu ztrátu dobytka, nemyslíš?“
„Máte jako vždy pravdu mistře, ale zapomněli jsme se zeptat kde bydlí.“
„Hmm…zkusíme to v nějaké chalupě. Zpátky k tomu otrapovi se mi opravdu nechce.“

Z komínů malých chaloupek, stoupal lenivě dým. Husté sněžení neustávalo, a vedle dveří se tvořili velké kupky odházeného sněhu. Igor a Noncius došli k malému statku, který stál hned vedle radnice. Celkem hlasitě, zabušili na chatrně vyhlížející dveře.
Chvíli na to, se ozvalo nadávání, a poté vzal někdo za kliku.
„Co tu chcete?“ zeptal se nevrle muž ve středních letech. Hustý knír pod jeho nosem, vypadal jako housenka v posledním tažení.
„Jsem inkvizitor Noncius a toto je můj pomocník Igor. Máme za to, že - “ Noncius nestačil dokončit svou větu a už mu ten neurvalec přibouchl dveře před nosem. V žilách mu začala vařit krev zlostí. Vytasil svůj dlouhý rapír a zabušil znovu na dveře.
Ozvaly se opět tlumené nadávky.
„Sakra vypadněte od mýho domu!“ zařval na ně, když znovu vykoukl ven. Jakmile chtěl zabouchnout dveře, ucítil na krku hrot inkvizičního meče.
„Vy jste mě asi špatně pochopil pane…sedláku, tak vám to pro jistotu zopakuji. Já jsem INKVIZITOR a tohle je můj POMOCNÍK. Máme pro vás jednoduchou otázku, která nikomu neublíží. Právě naopak. Prospěje vám to, jelikož si u mě šplhnete,“ Noncius na vyděšeného muže spiklenecky mrkl.
„Ccco oode mě chcete?“ zakoktal.
„Mohl by jste nám laskavě sdělit, kde bydlí strážný Olaf? Musíme s ním nutně pohovořit o důležitých věcech.“
„Bbydlí v malý chaloupce kkkousek za vesnicí. Ale touhle dobou bývá v hostinci. Dddává si tam oběd a poledního šššlofíka.“
„Děkuji vám šlechetný muži. Jaké je vaše ctěné jméno?“ pokračoval dál s úsměvem.
„Llludvík pane.“
„Skvěle Ludvíku. Budu se těšit na další naši spolupráci. Moc jste mi pomohl.“
Noncius vsunul svůj rapír zpět do pochvy a opět se na roztřeseného muže usmál. Igor na něj mrkl svým šilhavým okem a pak se oba vydali zpět do hostince.

„Viděl si tu loužičku Igore?“ smál se inkvizitor, když už byli v půlce cesty.
„Slabší povahy to nikdy neudržej mistře. Neměl byste na ně být tak ostrý. Mohlo by se stát, že kvůli vám bude koktat celá vesnice a výslechy se pak protáhnou do nekonečna.“
Noncius se hlasitě zachechtal a plácl Igora po hrbu.