CO SI VYBEREŠ ANEB MOON &NIGHT kapitola 5

Kapitola pátá
Jak mě tady proboha našel? Ou sakra mám na sobě ještě pořád Danielovu bundu. Jen aby na ni nezůstal jeho pach. Lycani mají totiž daleko lepší čich než upíři nebo lidé.
,, Co tady chceš?´´
,, Hledal jsem tě. Musíme si promlu-´´ Zasek se a hleděl na moji/Danielovu bundu. Prosím, prosím, ať ho nevyčmuchá!
,, Ta není tvoje, že ne?´´ Řekl a kývl ke mně.
,, Ne. Můžeš mi teda konečně říct, co tady děláš?´´ Vstanu a stoupnu si před něho. Pořád ještě mám na něj vztek a přestává mě tohle handrkování bavit. Jo, a taky jsem říkala, že už se s ním nebudu bavit. A další předsevzetí v háji.
Už už chtěl něco říct, když mu však pohled zavadil o můj pas. Chtěla jsem ho okřiknout, že tam ať se dívá Leně. Pak mi došlo, co musí vidět. Pistoli. Pistoli, kterou mi přinesl Daniel. Do prdele co teď?
,, Já myslel, že si říkala něco o tom, že tě tou pistolí střelili, tak jak ji můžeš mít teď u sebe?´´ Dobrá otázka. Odpověď už bude větší problém. No co, nejlepší obrana je útok.
Zrovna se natahoval, nejspíš aby si zbraň mohl prohlédnout. Já však ucukla a vyštěkla: ,, Tak zaprví, máš chybný informace. Sice mě s ní střelil, ale pak jsem ji sebrala, když mu spadla, jak nás začal honit. Zadruhý, ta bunda je mého přítele. A konečně za třetí, jsem dost utahaná z toho čištění jezírka. Tak jestli by si mě mohl pustit, byla bych ti vděčná.´´ A hele jak se mi teď Daniel hodí. Chtěla jsem ho obejít, ale zatarasil mi cestu.
,, Jakého přítele?´´ On si z toho fakt umí vybrat jenom tohle?
,, No mého, ty inteligente.´´
,, Ty sis někoho našla?´´ Řekl a podíval se mi tak příšerně smutně do očí, že jsem mu na chvíli chtěla říct pravdu. Ale opravdu jen na chvíli. Daniel sice není můj přítel, navíc je to upír, což kdyby Alex zjistil, asi by mě přizabil. Ale už teď vím jistě, že by mě nepodvedl s mojí nejlepší kamarádkou.
,, Jo. Představ si, že našla.´´
,, Já myslel, že bysme to mohli dát zase dohromady. Maryshko, já tě miluj-´´ Nestačil to doříc, a já mu ubalila takovou facku, že by se za ni nemusel stydět cvičený lovec. Jen na mě nevěřícně zíral. A mnou prostupoval vztek.
,, Ty, ty, že mě miluješ? Odjel si jen tak, ani jsem ti nestála za to, abys mi řekl, že odjíždíš. Já jsem tě milovala. Ale víš co? Teď z toho zbyla jenom nenávist.´´
Obešla jsem ho a vydala se k lesu, ale najednou jsem si vzpomněla ještě na něco.
,, Spal si s Lenou předtím nebo potom co jsme se takzvaně rozešli?´´ A nic, jen na mě zděšeně hleděl.
,, Tak to mi jako odpověď stačí.´´ Otočila jsem se a už doopravdy se vydala směrem ke kampusu. Po tvářích se mi kutáleli slzy. Do teď jsem věřila, že by nebyl schopný mě podvést, ale teď, když mi to nepřímo přiznal… Já už nevím.
Bolelo to a moc. Prošla jsem bránou a vydala se přes náměstí. To snad ne. U vchodu na kolej stála Lena. Ne, teď nemám sílu se s ní hádat. Počkat, ona tam není sama. Došla jsem až k nim. Jasně ředitel.
,, Á, slečna Molieri. Tak jak pak vám to šlo?´´
,,Skvěle, už mám hotovo.´´ A chtěla projít mezi nimi, když mě Lena chytila za ruku: ,, Marishko, já-´´
,, Pane řediteli,´´ povídám, protože jsem si vzpomněla na tu zbraň,, chtěl jsem vám něco dát. Našla jsem vaši zbraň. V tom shonu jsem asi zapomněla, že jsem ji vytrhla tomu upírovi. A cestou do školy mi vypadla a já ji teď našla.´´
Koukla jsem na Lenu. Ta na mě vyjeveně zírala, protože znala pravdu. Jen doufám, že bude mlčet.
Ředitel, potěšený, že jsem mi ji vrátila v perfektním stavu, mě propustil. Slušně jsem se rozloučila a vydala se, co nejrychleji, do pokoje.
Můj pokoj se nachází v druhém patře třípatrové budovy. Naštěstí ho mám jen sama pro sebe. Skládá se z malé předsíňky, obýváku, kuchyňského koutu a překvapivě velké ložnice. Je to vlastně takoví malí byteček. Okna ložnice směřovala k lesu. Podívala jsem se na oblohu. Už zítra je úplněk. Což znamená celé dva dny volna. Zítra je totiž neděla, no a v podělí je volno, protože bude den po úplňku, to je tradice.
Sundala jsem Danielovu bundu a šla do sprchy, která byla v koupelně hled vedle ložnice.
Jak to všechno vyřeším? A je pravda, že se uvažuje o příměří? Co by to znamenalo pro akademii? Ou, myslím, že na jeden den toho bylo až až. Čistě vysprchovaná jsem zalezla do obří postele. Byla jsem na ni pyšná, dalo by se říct, že jsem si ji vydupala. Ale co, mám ji? Mám. Na to, že jsem lycan, spím poslední dobou poměrně často. Usnula jsem a ocitla se u překrásného jezera. Stmívalo se, ale stále bylo příjemně. Obklopoval ho les. Všude bylo ticho a zvuk vydávali pouze stromy pohupující se podle rytmu mírného vánku. Sedla jsem si na okraj jezera a namočila nohy. Připomnělo mi to dnešní u našeho malého jezírka. Ale tomuhle se nemohlo rovnat. Na hladině se leskl odraz měsíce. Právě byl v úplňku. To je zvláštní. Už spoustu let jsem neviděla úplněk lidskýma očima. Bylo to tak krásné a povědomé. Zavřela jsem oči vychutnávala si to.
,, Já věděl, že se ti to bude líbit.´´ Otočila jsem se. O jeden z nedalekých stromů se opíral Daniel. Fuj to jsem se lekla. Musí mi tohle pořád dělat? Jen počkej! Počkat, co on tady sakra dělá?