Pán čepele I.

Slunce se přehouplo přes oblohu na své každodenní cestě od východu na západ a pomalu se snášelo za obzor.
Kupecká karavana, jež právě projížděla skrz Temareský hvozd, využila paseky, na niž narazila a začala formovat povozy do táborového uspořádání. Každý vozka věděl přesně kam má umístit svůj povoz a to i přes nadávání a hulákání jejich zaměstnavatelů, obchodníků, jež se snažili zabrat ta nejlepší místa poblíž studánky.
Ty nejžhavější hlavy musel zchladit Abram osobně. Jeho povinností bylo zajišťovat bezpečí karavany a nehodlal povolit obchodníkům, aby mu mluvili do práce, jež byla jeho živobytím již více než třicet let.
Svolal svoje strážce a rozmístil je na klíčová místa podél celého tábora. Sám pak využil možnosti klidu a svolal si k sobě předáky obchodní karavany s nimiž dlouze hovořil.
Will, jeden z Abramových strážců, netušil, o čem se spolu baví. Ani ho to příliš nezajímalo. Na to byl příliš zaměstnán svým rozbolavělým zadkem. Jízda na koni skutečně nebyla jeho šálkem čaje.
„Mohu ti na to dát speciální mast,“ nabídla mu Tessa, další z Abramových strážců, a s posměšným úšklebkem dodala, „klidně ti ji i vmasíruji na tvá bolavá místa.“
Tessa byla příliš nádherná, než aby to myslela vážně. A Will to moc dobře věděl. Začervenal se a snažíc se zakrýt kulhání odkráčel na druhý konec tábora. Svého vraníka, jenž byl příčinou všech nepříjemností, táhl za uzdu za sebou.
Zastavil se až na okraji paseky poblíž vozu, jež patřil alchymistovi Kebalovi. Dosti tajemnému chlapíkovi. Koně přivázal k jednomu ze stromů a sám se uvelebil na trávě.
Nezkoušel však ležet na zádech. Raději ulehl na břicho a doufal, že odpočinek a klid pomohou jeho bolavé zadnici.

Jak tak ležel, ozval se za jeho zády skřípavý hlas.
„Mohu tě vyrušit, mladíku?“
Will se v rychlosti přetočil na záda a v rukou svíral jílec essamu, speciálně upraveného tesáku, jehož využívali vrazi na podřezávání hrdel.
Jak se jeho zadek octl v kontaktu se zemí, tiše zasyčel. Okamžitě však bolest zahnal a zahleděl se do tváře toho, jež ho vyrušil. Jediný pohled stačil, aby pustil jílec své zbraně a zíral s otevřenými ústy.
Před ním stál alchymista Kebal v celé své důstojnosti a podivnosti.
Měl dlouhý štíhlý obličej zakončený kozí bradkou. Jeho tmavě hnědé oči byly obklopené vráskami úctyhodného stáří a nad nimi husté obočí . A to vše překrývaly mastné temně černé vlasy, jež mu spadaly až na ramena. Bylo zřejmé, že o svůj zevnějšek alchymista nepečuje tak důsledně, jako o své nitro. Vzdělání a umění bylo pro něj prioritou.
Oblečen byl do dlouhého žluto-modrého kaftanu, jež mu zakrýval zbytek těla. Rukávy měl též dlouhé a nyní ohrnuté tak, aby byli vidět jeho tenké a dlouhé prsty svědčící o šikovnosti a obratnosti jejich majitele.
„Ehm, jistě mistře,“ dostal ze sebe Will nervózně. Alchymistova přítomnost a jeho odění ve Willovi uvolnili pocity jisté bázně před mocí, jež prý alchymisté vládnou. Z Kebala rozhodně taková moc vycházela.
„Rád bych tě požádal o asistenci, mladý muži, zlíbí-li se ti,“ pokračoval tedy alchymista Kebal svým monotónním hlasem, v něm byl však nádech žádosti. To Willa znepokojilo. Co by po něm mohl chtít?
„Pomůžu, mistře. Rád. Ale nevím, jak bych vám já mohl pomoct. Nic neumím,“ odpověděl Will ve vší slušnosti a skromnosti.
„Umíš se prát, jsi hbitý a ovládáš šerm, nepletu-li se,“ popsal ho za něj Alchymista a lehce pozvedl obočí očekávajíc souhlasnou odpověď.
„Ehm, ano, tak trochu,...myslím,“ souhlasně odvětil Will.
„Jsi příliš skromný, mladý muži. Pozoruji tě již delší dobu. Ač ti to ostatní určitě nepřiznají, vynikáš mezi nimi v obratnosti a hbitosti. A jsi schopný improvizovat, když je to potřeba,“ upozornil ho Kebal, jenž v něm zřejmě viděl víc, než by se Willovi líbilo. Byl rád nikým. Být nikým mělo nesporné výhody. Žádná zodpovědnost, úkoly, jež se daly hravě zvládnout a spousta odpočinku.
„Když to říkáte, mistře. Ale stále si myslím, že Tessa, nebo Jaman by se vám hodili mnohem víc. Ať už jde o cokoliv.“
„Nesmysl. Tessa je příliš urážlivá a příliš zbrklá ve svých jednáních a Jaman, ten je zase příliš dobrý. Až příliš na mé potřeby. Pochybuji, že by dokázal udělat cokoliv, co by pošpinilo jeho čest,“ zhodnotil mistr. Will se podivil nad znalostmi, jež alchymista získal o jeho společnících. A to ho viděl opustit vůz jen dvakrát za celou cestu. Ten člověk ho dokázal neustále překvapovat.
„Ehm, mistře. K čemu potřebujete někoho jako já?“ tázal se opatrně Will a vyhoupl se na nohy. Už to potřeboval. Bolest zadnice se stávala nesnesitelnou a ve stoje ho to tolik nebolelo.
„Máš pozoruhodnou výstroj, mladíku,“ začal s vysvětlováním mistr a pohledem přejel všechny zbraně, jež měl Will rozložené na zemi vedle místa, kde odpočíval, „vidím watadaiský meč. Kvalitní práce Daihemských kovářů. Slyšel jsem, že kovají meče pro mistry šermíře, ač ten tvůj, jak se zdá, nese pouze symbol slzy. Šermířský učněm, nemýlím-li se.“
Will kývl. Byl učněm od svých čtrnácti a Abram tvrdil, že než mu bude osmnáct, mohl by se stát skutečným šermířem. Do splnění Abramovi předpovědi mu zbýval už jen rok a Will se necítil nijak zvlášť mistrně.
„Znám pár šermířských póz, několik sestav, krytů a úderů, ale jak jste sám podotkl, jsem stále učeň,“ snažil se objasnit své schopnosti Will. Rozhodně ze sebe nehodlal dělat někoho, kým není.
Alchymista nesouhlasně zabručel a zřejmě nebral Willovu skromnost příliš vážně. Jako by znal Willa lépe, než on sám. Avšak hned na to pokračoval stejným monotónním tónem, „též vidím několik párů reggai, vrhacích dýk, jež využívají vrahové a temné živly.“
Will se zarděl a ihned přes dýky přehodil plášť.
„Ehm, to jsou... jen obyčejné dýky..., mistře. Nic zvláštního.... Jen dárek ...od mistra Abrama,“ koktal Will a snažil se zakrýt rozrušení. Měl si ty dýky lépe schovat. Taková amatérská chyba.
„Jak myslíš, mladíku,“ pokrčil ramena Kebal. Víc se očividně o jeho výzbroji bavit nehodlal. Obrázek si udělal a zdá se, že nepotřeboval Willův názor. Chvíli na to rázněji pokračoval, „teď přejdeme k věci. Rád bych si tě najal, mládenče. Zlíbí-li se ti.“
„Najal? To jako mě? Ale mistře. Vždyť vy jste si nás přeci už najal. Vaši předáci z řad obchodníků mistrovi Abramovi již zaplatili,“ nechápal Will. Pokud si je chtěl alchymista najmout na později, měl by s tím jít za Abramem a ne za obyčejným žoldákem, kterým Will byl.
„Ano, to vskutku učinili. Avšak najali jsme si vás na ochranu karavany. To mě osobně ale nestačí,“ vysvětlil mistr, „já si tě chci najmout na vlastní ochranu. Jako osobního strážce.“
Will vykulil oči. Osobní strážce ! To byla vysoce ceněná a též důstojná práce. Osobní strážci byly lidmi uznávaní a budili hrůzu a strach. A to mám být já? Vždyť mě se nebojí ani Tessa...A to je ženská!
„Nebudu to po tobě chtít zadarmo. Samozřejmě,“ dodal mistr, aby ujistil nerozhodného Willa. Na důkaz svých slov vytáhl váček v němž zacinkali mince. Ten pak vložil do Willových rukou.
Will váček potěžkal a s bázní ho otevřel. Byly v něm zlaté marky! Celkem patnáct zlatých mincí. Patnáct zlatých marek ! Will jen kulil oči a mlel pusou na prázdno. Nevěděl, co na to říci. Patnáct zlatých marek bylo velké bohatství. Za to si mohl na venkově koupit menší statek.
„Řekl bych, že by ti to mohlo stačit. Co myslíš?“ ptal se alchymista s úsměvem.
"Tohle všechno jen za to, že vás budu strážit během cesty?“ divil se s otevřenými ústy a modlil se ke všem bohům, jež znal, aby to byla pravda a ne jen nějaký hloupý žert.
„Přesně tak,“ souhlasně pokýval hlavou alchymista, „patnáct zlatých marek za tvé služby ochránce mé osoby. Tak co na to říkáš? Přijímáš?“
Will byl tak okouzlen zlatem, jenž držel v rukou, že ho ani nenapadlo odmítnout.
„Samo sebou, že přijímám,“ vydechl.
„Výtečně. V tom případě jsme dohodnuti. Ruku na to, příteli,“ řekl alchymista a napřáhl svou kostnatou ruku. Will zareagoval okamžitě a podanou ruku přijal. Smlouva byla zpečetěna.
Alchymista přiložil ruku ke svému čelu a pak ji oddálil. Pozdrav Semandarů, jak si Will uvědomil. Hned poté se otočil k Willovi zády a odkráčel do svého vozu.
Will ho sledoval pohledem strážce. Měl nyní práci, za niž dostal více než slušně zaplaceno. A díky Abramově výchově, jež ho vedla k cestě cti, ji bral velmi vážně. V žádném případě nehodlal podcenit situaci. Rozhodl se proto utábořit poblíž alchymistova vozu. Tak na něj mohl neustále dohlížet a mohl kdykoliv bránit svého nového zákazníka. Navíc mu to umožnilo držet se dál od Tessy a ostatních.
Rozložil si tedy své věci poblíž vozu a jal se rozdělávat oheň. Poté se natáhl na břicho a s otevřenýma očima sledoval okolí.

Pomalu se stmívalo. Sluneční kotouč klesal za obzor tvořený korunami vysokých smrků a poslední denní paprsky probleskovaly skrz jejich větve. Obloha se barvila do oranžova a následně do červena. Oblaka se barvila do růžové a tvořila červánky.
Will je se zájmem pozoroval a ta krása mu zaplnila celou mysl. Vychutnával si ten pohled. Před ním praskalo dříví stravované plameny ohýnku, jenž si rozdělal. Chtěl tak zahnat zimní chlad a také si na něm ohřát svou večeři. Ta byla dosti skromná. Zbýval mu už jen kus zaječího masa, jehož ulovil včerejšího dne. Zítra si bude muset najít čas na lov, jinak nebude mít co jíst.
Pozorujíc oblohu zaslechl blížící se kroky. Zpozorněl a ohlédl se. K ohni přicházel Jaman, jeden z šermířů a též Willův dobrý přítel.
Byl o pár čísel vyšší než Will a možná i o něco štíhlejší. Tessa často říkala, že by ho dokázal větší větřík přelomit v půli jako třtinu. Jeho celkem pohlednou tvář hyzdil šrám na pravé tváři. Památka po setkání s lepším šermířem.
Usmál se na Willa a sesul se k ohni.
„Proč si nepřišel k našemu ohni? Abram se po tobě ptal,“ začal Jaman a z kapsy svého hnědého pláště vytáhl dýmku. Od opasku pak odepnul pytlík s tabákem a začal si ji pěchovat.
„Nemůžu. Mám tu nějakou práci,“ odvětil Will a též vytáhl dýmku. Jaman mu hodil pytlík s tabákem a oba dva společně zabafali.
Jaman se dál nevyptával. Nebyl z těch, jež se pletli do věcí, do kterých jim nic není. Byla to Willova záležitost a on to respektoval.
„Bude ti vadit má společnost? Rád bych přespal u tvého ohně,“ tázal se Jaman.
„Kvůli Narronovi?“ zeptal se Will a nadzvedl obočí.
„Jak jinak? Zase se začal vychloubat a rýpat do ostatních. A zdá se, že si proti němu není dnes jistá ani Tessa a to už je co říci,“ odpověděl Jaman s širokým úsměvem. To, že Narronovo vychloubání a neustálé pošťuchování dokázalo uzemnit i Tessu, vyvolalo úsměv i na Willově tváři. Tessu většinou nikdy nic nerozházelo a vždy dokázala ostré slovo oplatit slovem ještě ostřejším. To byla příjemná změna.
„Takže?“ nadhodil Jaman s doufajícím pohledem.
„Samozřejmě. Budeš vítán,“ usmál se Will.
Jaman odběhl a za chvíli se vrátil jak se svým koněm tak se svými věcmi, jež si rozložil na protější straně ohniště.
„Asi budeme mít další společnost,“ podotkl Jaman rozkládajíc si pokrývky.
Will zvedl hlavu od ohně.
„Společnost?“
„Nejspíš Tessu,“ odpověděl Jaman, „Narron ji docela vytočil. Nechtěj po mě abych opakoval jeho slova. Tolik neslušností v jedné větě bych asi nezvládl. Divím se jak to vůbec může pustit skrz rty. Má štěstí že to neslyšel Abram. By ho pověsil za kotníky ze stromu.“
„Tessa? To není dobrý. To nebude dělat dobrotu a ty to víš. Je skoro stejná jako Narron. Uráží, kleje a nadává jako on. No, ne tak jako on, ale skoro stejně,“ odvětil Will a tvář se mu zkřivila v bolestném výrazu. Tesse se vyhýbal. Kdykoliv to jen šlo, držel se od ní co nejdále. Stejně tak od Narrona.
Bohužel, dnešní večer se mu nejspíš nepoštěstí.
Zpoza vozu vyšla dívka, ne vyšší než Will, štíhlá a na správných místech pěkně žensky vyvinutá.
Měla dlouhé zrzavé vlasy spadající až k pasu, velké zelené oči, smyslné rty a půvabný nosík. To vše vytvářelo kombinaci, nad kterou se mužům zarážel dech. A ona si toho byla dobře vědoma. Avšak všechny nabídky ignorovala, jako kdyby o nikoho nestála. Will si nepamatoval, že by ji kdy s nějakým mužem viděl byť se jen políbit. Zvláštní. Tak krásná a tak chladná.
Will jen nepatrně zvedl oči a přelétl ji pohledem. To Jaman se na ni se zaujetím díval, dokud po něm nevrhla svůj typický nevraživý pohled, jež se tak nehodil k její půvabné tváři.
„Nevejrej na mě, Třtino,“ odsekla a hodila hlavou, což způsobilo, že se její dlouhé lokny zavlnily. Will úžasem polkl, avšak okamžitě odvrátil pohled zpět na pečícího se zajíce. Nechtěl aby se na něj hněvala. To vážně ne.
Pak se zaměřila na Willa. Oči se jí zúžily a bylo na ní vidět, že přemýšlí. Její bílá klisna pohodila hlavou a zafrkala. Tessa jen pokývala hlavou, jako by na souhlas a přivázali ji vedle Jamanova hnědáka a Willova vraníka.
„Žádné hloupé otázky?“ zeptala se, když se vrátila k ohni a pohodila své věci na volné místo u ohně.
Will jen zavrtěl hlavou. Natáhl ruku a otočil se zajícem na rožni.
Jaman ji už raději nevěnoval pozornost a se zaujetím sledoval tmavnoucí noční oblohu, na které se začaly objevovat první hvězdy.
„Zadek už tě nebolí?“ nevydržela to Tessa a prolomila barieru ticha.
Will vzhlédl od zajíce a jeho černé oči se střetly s Tessinými zelenými. Ale neodpověděl. Nechtěl riskovat. Kdyby řekl něco hloupého, hned by toho využila. A to on nechtěl. Rozhodně se nehodlal ztrapnit. Mlčení je vždy lepší, než hloupá slova, říkával mistr Abram.
„Tss,“ byla jediná, jež se mu na jeho mlčení dostala.

Padla noc. Čerň zalila oblohu. Měsíc a hvězdy byly jedinými světlými body na noční obloze.
Will se podělil o zbytek zajíce s Jamanem a Tessa, které nic nenabídl, po něm hladově pokukovala. Nakonec se nad ní Will sledoval a ze své už tak skromné porce jí kus daroval. Ta se do ní s chutí zakousla a hodila po Willovi úsměvem, po němž mu zrudly líce. Nevěděl jak si to má přebrat. Snad jako vděčnost.
„Ženy!“ zabručel sám pro sebe. Ty nikdy nikdo nepochopí. A Tessu obzvlášť.
Většina luceren v oknech povozů zhasínala, zatímco se jejich majitelé ukládali k pokojnému spánku. Celé ležení usínalo. Tedy skoro celé. Hlídky tvořené Abramovými žoldáky chodili okolo tábora, či zaujali strategické pozice na místech, odkud měli dobrý rozhled a mohli tak včas varovat tábor před případným útokem.
Nikdo z osazenstva Willova ohně neměl dnes večer službu a tak se všichni postupně uložili ke spánku do kožených, či lněných pokrývek. Jaman usnul jako první a z jeho místa se k Willovým uším neslo chrápání. Očividně se doneslo i k Tesse, která nevybíravě zaklela a hodila po Jamanovi kamenem, po němž již následovalo ticho. Tiše se zasmála a chvíli na to i ona upadla do spánku.
Jediný kdo zůstal vzhůru byl Will. Nemohl usnout. Neustále přemítal nad situací, do které se dostal. Posadil se a sledoval alchymistův vůz v němž už byla tma.
„Ten si jde spokojeně spát v domnění, že já zajistím, aby se mu během toho nic nestalo,“ posteskl si, „takže žádný spánek. Musím bdít a hlídat. Je to moje zodpovědnost. Můj úkol.“
Will to bral smrtelně vážně a tak si opláchl obličej vodou z lahve a přiložil do zhasínajícího ohně několik klacků, díky nímž oheň znovu zaplápolal. Nyní mohl jen čekat a doufat, že se celou noc nic nestane.
Netrvalo to však dlouho a únava přemohla i Willa. Začal klimbat a ani šplíchání vody do obličeje nepomáhalo. Neuběhla ani hodina a usnul v sedě u plápolajícího ohně.