Inkvizitor Noncius - šestý díl

Hostinec byl narvaný až k prasknutí. Lidé z vesnice, ale i z blízkého okolí, se zde sešli na jednu či dvě rundy a křičeli jeden přes druhého. Nejvíce se hovořilo o příjezdu inkvizitora a letošní úrodě brambor. Jakmile ale Noncius s Igorem vešli dovnitř, hovor rázem umlkl. Každý jejich pohyb byl pozorován desítkami párů očí, které jen dychtivě čekaly, až se začne něco dít.
„Ehm…můžete mi říct, kde je strážný Olaf…prosím?“ zeptal se inkvizitor, kterého ovládly rozpaky.
„V soukromým salóně,“ zodpověděl hostinský otázku. „Je to hned tady, za těma dveřma,“ ukázal na malé dvířka za pultem, které byly hned vedle dveří, jenž vedly do kuchyně.
Ticho by se v té chvíli dalo krájet i tupým nožem. Každé drobné zakašlání znělo skoro jako výstřel z děla.
Když za nimi malé dvířka zaklaply, hovor v hostinci nabyl neuvěřitelných rozměrů. Zcela zřetelně šlo slyšet, jak jeden překřikuje toho druhého a hádky se rozjely nanovo.
Ocitli se v úzké chodbičce osvětlené tuctem lojových svíček a na samém jejím konci byli další dveře, na kterých visela cedulka s nápisem „Soukromý salónek.“

Malá místnost, vybavená čtyřmi polstrovanými křesly a dlouhým dřevěným stolem, byla pohroužena do přítmí. V kamenném krbu hořel oheň a vesele si při tom praskal. Na zdi byly pověšeny dost amatérsky zpracované obrázky Černého Draka a na stole se válely prázdné, umaštěné talíře.
Naproti oknu stál muž, s dlouhou dýmkou v puse a spokojeně si z ní bafal. Jeho kožený pásek, byl ozdoben krátkým mečíkem a na vlněné vestě, se mu leskl bronzový odznak.
„Co si přejete pánové?“ zeptal se muž hřmotným hlasem. Dlouhé, šedivé vlasy, obdařené hojností mastnoty se až neuvěřitelně leskly. Obecně v zato, byla asi mastnota vlasů zdejším folklórem, takže se nějak výrazně nelišil od ostatních.
„Mé jméno je Noncius a toto je můj pomocník Igor,“ pokynul rukou na malého hrbáče, který se právě v nevhodný okamžik, začal šťourat v nose.
„Jsem inkvizitor, a řeším záhadná zmizení lidí, z této vesnice.“
„Záhadná? Na tom není nic záhadného chlapče. Řádí tady nějakej podělanej kult, který vraždí naše lidi.“
„Opravdu? Tak nám o tom něco prosím řekněte pane Olafe,“ vybídl ho Noncius. Svlékl si promočený kabát i klobouk a sednul si do pohodlně vyhlížejícího křesla. Igor a Strážný ho v tom napodobili.
„Říkal jsem to starostovi, už před třemi léty, když začal mizet dobytek. Něco na tom nebylo zcela v pořádku víte? Pátral jsem den po dni a nakonec mě stopy zavedly až k bývalému chrámu boha úrody. To co jsem tam našel, bylo hodně neobvyklý…teda na to, že se prvně soudilo, že jde o zloděje dobytka.“
„Co tam bylo tak neobvyklého?“
„No řekněme, že jsem tam našel stopy po krvi a vyvrhnutý střeva, na jakýmsi plochým kameni. Všude byly podivný značky a symboly. Běhal mi z toho mráz po zádech. Říkal jsem tomu hlupákovi, že tady řádí kult, ale nikdy mě neposlechl.“
„Myslíte starostu?“
„Samozřejmě že jo. Když se na to podívám z odstupem, vidím že jsem měl jednat na vlastní pěst, a oznámit to už tenkrát.“
„Tohle vám nemůže nikdo vyčítat Olafe. Měl jste své rozkazy a ty jste poctivě plnil…tedy aspoň podle toho co mi zde říkáte.“
„Plnil. A plnit budu. Už si ale od toho proradnýho tlusťocha nenechám poroučet. Víte, celá ta situace nabrala pořádný tempo už před rokem. Zmizeli odsud dva čeledníci, ale všichni to nechali být, protože si mysleli, že utekli za lepším živobytím do města. Tenkrát sem zašel k tomu prokletýmu místu a našel jsem tam čerstvou krev.“
„Myslíte tím, ten chrám?“
„Ne. Tohle bylo v troskách starýho hradu. Už můj předchůdce mě před tím místem varoval. Prý se tam po večerech dějou strašný věci. Nikdy jsem ale nenašel odvahu, jít se o tom přesvědčit. Chodil jsem tam pravidelně, ale jen přes den a můžu říct, že jestli to zlo z okolí odněkud vychází, tak je to zcela jistě ta zřícenina.“
„Měl jste za celou tu dobu někoho v podezření?“
„Bohužel nikdy. Všechny tady znám už nějakej ten pátek a nedokážu si představit, že by to udělal někdo z našinců.“
„ A co někdo z přespolních?“
„To samý. Všichni se tady dobře známe. Není tu snad žádnej, kterej by byl schopný páchat takový krutosti.“
„Dobře,“ řekl Noncius a ponořil se ještě hloub do křesla. Igor mezi tím vytáhl z pod svého huňatého kožichu kus špeku a začal ho nenápadně konzumovat.
„Mohl by jste nám říct, kde je ten rozbořený hrad? Na to místo se musím co nejdřív dostat.“
„Jestli vám to nebude vadit, zavedu vás tam zítra. Dneska mám ještě nějaký jiný povinnosti a pochůzky.“
„Jsme domluveni Olafe,“ podal mu ruku a postavil se. „Vaše výpověď mi v mnohých směrech hodně pomohla, ale dost mě i zmátla. V téhle chvíli mám pro vás ale ještě jeden nepříjemný úkol.“
„Pokud to bude v mejch skromnejch silách, tak to udělám.“
„Dneska ráno jsme byli v ruinách starého chrámu, a našli jsme tam, mladého, černovlasého chlapce…musím bohužel sdělit že je mrtev.“
„Linovín Krupičák?“
„Nejspíš!“
„Ach bohové. Máte jeho tělo? Jeho rodiče ho budou chtít určitě pohřbít.“
„Bohužel, muselo shořet. Byl nakažený zhoubnou chorobou.“
„Dobrá, řeknu jim to, ale zřejmě vás brzy navštíví. Nepochybuju, že budou chtít znát podrobnosti.“
„O tom, že jsem ho našel já musíte mlčet Olafe! V téhle chvíli by bylo vše ztraceno, kdyby se rozkřiklo že jsem tělo objevil já. Musíte si vymyslet nějakou historku rozumíte?“
„Pokusím se,“ hlesl potichu strážný.
„Zítra ráno se tedy sejdeme zde v hostinci a vy nás doprovodíte k hradu. Budu mít aspoň jednoho schopného pomocníka.“
Igor nahlas zakašlal.
„Tedy druhého schopného pomocníka,“ opravil se spěšně Noncius.

****

Po rozloučení s Olafem, se vrátili zpět do lokálu. Znovu zavládlo ticho, ale tentokrát se tím nedal Noncius vyvést z míry. Sednul si za stůl, který už pojal za vlastní, a pak bouchl pěstí do stolu.
„Pokud ode mě něco chcete, tak se zeptejte!“ zakřičel a nenápadně mrkl na Igora. Ten se zašklebil a začal nahlas vrčet, jako nějaký vlk.
Přiopilí hosté na něj nevěřícně zírali a lapali po vzduchu, jako ryby na suchu.
„No tak! Pokud jste aspoň trochu dobří, tak se mě nemusíte obávat…a snad ani mého pomocníka!“
Od stolu, v přední části lokálu, vstal vousatý muž. Z pusy vytáhl dýmku a nahlas si odkašlal.
„Teda, já nevím jak vostatní, ale mě by zajímalo, co se vlastně děje a jestli nám hrozí nějaký nebezpečí?“
„V téhle chvíli vám hrozí tak akorát sněhová kalamita příteli!“
„Dobře, ale co ti lidi co zmizeli? Nemůže se to opakovat? Máme strach víte?“
„Nemůžu vám slíbit, že se únosy nebudou opakovat, ale můžete si být jistí že vás ochráním. Inkvizice mě zde poslala abych případ vyřešil a já ho vyřeším.“
V hostinci to zašumělo šepotem hostů.
„A už víte kdo to má na svědomí?“
„Bohužel vám nemůžu říct nic bližšího. Pátrání teprve začíná.“
Vousatý muž se posadil a hovor v hostinci se zaběhl zpět do svých obvyklých kolejí.
Noncius se podíval na Igora, který zřejmě začal nad něčím usilovně přemýšlet. Poznal to podle jeho výrazu ve tváři. Vždy když uvažoval nad nějakou zapeklitou otázkou, zkřivil obličej jako kdyby ho to pekelně bolelo.
„Tak, na co si přišel Igore?“
„Víte uvažoval jsem nad tím vším, co nám zatím tady říkali. Podle toho co jsme našli …no šak vy víte,“ na chvíli se odmlčel a pak se kolem sebe rozhlédl jako kdyby hledal někoho, kdo by je mohl špehovat, „v tom chrámu.“
„No a dál?“
„No, všechno tam ukazovalo na toho Aldovana že?“
„Ano, ukazovalo.“
„Ale ty další indicie? Vraždění dobytka? Značky na polích? Krev ve studni? Něco mi tady nehraje mistře. Vždyť ten kult se zaměřuje jen na lidské oběti ne?“
„Máš pravdu. Je to dost podivné. Snad nám trochu pomůže ta návštěva hradu.“
„A taky jsem přemýšlel nad tím, že by jsem něco snědl,“ přiznal se Igor.
„Diť jsi před chvílí spořádal kus špeku!“
„Já?“ vykulil na Noncia své šilhavé oči.
„Nedělej že nevíš o čem mluvím, vyděl jsem tě jak ses jím ládoval.“
„No dobrá, ale to byl jen malý kousíček. To by nezasytilo ani mýho psa.“
„Ty nemáš psa Igore.“
„Ale mohl bych mít, kdybych chtěl,“ zatvářil se uraženě a založil si ruce.
Noncius se nakonec nechal obměkčit a objednal pro ně jídlo. Naštěstí tentokrát se dalo i jíst. Když povečeřeli, vrátil se do svého pokoje a rozevřel si koženou knihu, na jejímž hřbetě bylo napsáno zlatými literami „Příručka mladého inkvisitora – Ilustroval bratr Ingnácius.“
Nalistoval si kapitoly, kde se velmi barvitě popisovaly případy lidských, ale i zvířecích obětí. Mimo jiné, obsahovala tato publikace i návod, jak se vypořádat s dotěrnými skřítky, kteří číhají na každém rohu a lákají lidi do svých doupat na hrnec zlata. Ani nechtějte vědět, jak dopadli ti, kteří jim naletěli. Prozradím jen, že následky se daly poznat dle chůze onoho nešťastníka, který mu na starý fígl skočil.
Noncius se ale soustředil na text, který by mu mohl pomoci při zítřejší výpravě. Věděl že Igor mluvil pravdu, a tak si teď nebyl jistý, jestli ví čemu tady čelí.
Když dočetl první kapitolu, musel již zapálit svíčky, aby viděl na text. Přiložil ještě do krbu pár dřívek, a pak se vrátil k rozečtenému tématu. Nejvíce ho zaujala zmínka o jakémsi zapomenutém kultu bohyně zimy Cyrosie . Její uctívači usilovali především o celoroční nadvládu chladného počasí. Většina z nich musela být obdařená jen mizivou inteligencí, protože jim nedocházelo, že kulturní plodiny v zimě zásadně nerostou a že dřív nebo později by zemřeli hladem.
V tomto kultu však vládla vrstva kněží, kteří získávali postupně svou moc ze zvířecích či lidských obětí. Na samém konci krvavých obřadů získal dotyčný kněz, jistý druh nesmrtelnosti. Nikdy nestárl, nikdy nemusel jíst ani pít, a všechny touhy byly osekány na neovladatelný chtíč po kornoutu se zmrzlou citrónovou šťávou. Zranitelnost jeho těla se smrskla na malinkatý bod těla, který se většinou nacházel mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky.
Čtení rad, návodů a popisků bylo vyčerpávající. Noncius vstal ze své postele a došel k oknu. Venku již přestalo sněžit a tmavé mraky se rozestoupily. Svit hvězd a měsíce se odrážel na bělostné pokrývce, která se táhla donekonečna. Otevřel okno a silný závan větru sfoukl všechny svíčky v pokoji. Jediné světlo vydával dohořívající oheň v krbu. Stále šel slyšet rachot a křik z hostince, ale krom toho vládlo všude hrobové ticho. Pak uviděl cosi v dálce. Jako kdyby se něco pohybovalo pod sněhem. Tvořilo to brázdu, jakou za sebou dělá radlice při orbě. Noncius zakroutil hlavou a řekl si, že se mu to muselo zdát. Zavřel okenice a lehnul si zpět do postele. Za chvíli se neslo pokojem hlasité chrápání, unaveného inkvizitora.

Náhle se probudil. Byla ještě tma a v krbu rudě žhnuly malé uhlíky. Do ticha se ozývalo jakési nepříjemné vrzání a škrabání. Ihned šáhl pod polštář pro nabitou zbraň a namířil ji ke dveřím pokoje, odkud tyto zvuky přicházely. Pomalu vstal z postele a vzal si i svůj rapír. Jeho oči nemusely být ani přivyklé tmě, aby viděl kolem sebe, jelikož dovnitř svítil měsíc. Pomalu a bezhlučně se přiblížil ke zdi k níž se postavil zády. Dveře byly hned vedle něj.
Tak jako, přichází blesk z čistého nebe, roztříštilo se okno jeho pokoje a dovnitř dopadla jakási mohutná postava. Noncius neváhal ani na sekundu. Padl výstřel a sním i mohutná postava, která zachroptěla v posledním okamžiku svého života. V ten samý moment se rozletěly dveře a dovnitř vtrhla další postava. Noncius natáhl svou ruku s rapírem.Jeho ostří tak skončilo na hrdle návštěvníka, který se na místě zastavil.
„Kdo jsi?“ zeptal se pevným hlasem. Na takové pozdní návštěvy, byl cvičený už od svých patnácti let. Při každé volné chvilce mu jeho mistr připravil nějaká noční pozdvižení, v nichž hráli roli především slaměné figuríny, nebo kožené měchýře naplněné umělou krví. Dost často tak skončil buď potlučený, nebo celý zbabraný od krvavé směsi.
„Zabij mě!“ ozval se drsný hlas. Byla to spíše prosba než rozkaz.
Noncius švihl zápěstím, načež se temná postava sesula na zem.
Za moment se ozval dupot a na chodbě se počalo šířit světlo svící. Schoval se za rozražené dveře a připravil se do střehu. V té chvíli byl připraven se postavit komukoliv a čemukoliv co projde dveřmi.
Když se světlo rozšířilo i do jeho pokoje čekal, že někdo vstoupí dovnitř a bude ho hledat. Místo toho se ozvalo tiché „Mistře? Jste na živu?“
„Igore?“
„Ano pane, jsem to já. Co se tu stalo?“
„Měl jsem návštěvu Igore.“
„To vidím mistře, ale jste v pořádku?“
Noncius vyšel zpoza dveří a mžoural ve světle svíčky. Igor stál na zápraží v bílé noční košili a v čepičce, na jejímž konci byla plyšová bambulka. V ruce třímal svůj věrný sekáček na maso. Stál za ním vyjevený hostinský a pár lidí, kteří se počítali mezi zdejší nocležníky.