Ze zápisků mladého důstojníka Alexandra - pátý díl

Tábor byl v plamenech. Můj stan, ale i stany ostatních vojáků, hořely společně s opuštěnými zásobovacími povozy, jako obří pochodně. Jediná konstrukce, ušetřená tomuto běsnění pekelného živlu, byla vojenská kuchyně s jídelnou. Na zbytcích, si tam právě pochutnávali pomocní skřeti, kteří slouží orkům jako podavači zbraní a výbušnin.
Seržant Nervous naznačil, abychom byli potichu. Před nás se postavili chlapci s puškami a chvíli poté se ozval rachot palby. Zubatí, špičoušáči se rozutekli do všech světových stran s vyděšeným jekotem. Pod přístřeškem jídelny, zůstali ležet čtyři mrtví. V okolí se ale leželi mnozí naši vojáci, tak se všichni rozutekli v naději že najdou někoho naživu.
Nervous, došel pomalým krokem do jídelny, kde se rozvalovali právě zastřelení skřetové. Já se šoural pomalu za ním.
„Měli by jsme odsud vypadnout seržante. Za chvíli se to tu bude hemžit jejich kamarádíčkama.“ Tento příkaz jsem spíše navrhl, než udělil.
„Vidíte to tetování poručíku?“ zeptal se mne zamyšleně Nervous.
„Ano. Dvě zkřížené šavle a pod tím devítka. Proč se ptáte?“
„Jsou to pomocní skřeti z devátý pěší divize.“
„No a co je na tom zvláštního?“
„Nic. Jen, že tihle zmetci, patří k těm nejhorším z nejhorších.“
„To jako myslíte že jsou tak krutí a v boji ostřílení vojáci?“
„Ne. Myslel jsem tím, že devátá pěší je takzvané krmivo pro pušky, pro děla, pro meče, pro gryfoní jezdce…zkrátka jsou to ti nejhorší bojovníci co se pohybujou na téhle planetě.“
„A jaký je teda význam takové jednotky, když není ani řádně bojeschopná?“
„Vy jste mě neposlouchal poručíku? Tihle ti pěšáci mají jediný úkol, a tím je uvolnit cestu pro elitní jednotky, eventuelně unavit nás, vojáky jeho veličenstva, aby s náma neměly gardové jednotky takovou práci.“
„Poněkud drastické řešení nezdá se Vám?“
„Pro orky je tohle zcela normální. Nejslabší a neschopní si zaslouží smrt. Nu a smrt v boji je tou nejlepší smrtí ne?“
Seržant se na mne podivně ušklíbl. Začínal jsem tušit že za tímto výlevem, je něco více.
„Sebereme se a půjdeme směrem na stanoviště velení divize. Měli by jsme se tam dostat za setmění, takže se můžeme skrýt před orčími vojsky.“
„Řeknu to chlapcům pane poručíku. Ale nevím, jestli nějaké takové stanoviště bude ještě existovat.“
„Ale Nervousi! Takový starý mazák jako vy a vede poraženecké řeči?“ Zkusli jsem ho přátelsky poškádlit a šťouchnul do něj jemně zaťatou pěstí.
„Poraženecké? Nikoliv poručíku…jen realistické. Jdu pro ostatní, aby se připravili k odchodu.“
Seržant opustil jídelnu a já jsem v ní osiřel, společně s čtyřmi mrtvolami skřetů. Jeden ovšem náhle zachrčel a vyplivl na zem krev. Zlaté náušnice se mu kývaly v uších, když se pokoušel vzepřít na loktech.
Namířil jsem na něj pistol a pak zmáčknul kohoutek. Rána nevyšla. Něco se stalo s prachovým nábojem, který jenom zaprskal, ale kulka nevyletěla.
Na mé tváři se objevil poněkud nervózní úsměv.
Skřet se zachechtal strašlivým smíchem a pak vykašlal spoustu krve na zem. Naštěstí pro mou osobu, to znamenalo jeho poslední rozloučení s tímto životem.
Celý rozklepaný jsem vyšel ven, nadýchat se čerstvého vzduchu a taky se trochu uklidnit.
Za nedlouho se jednotka shromáždila, a tak jsme se vydali znovu na cestu. Tentokrát jsem ale nevěděl kam. Všude kolem nás ležely stopy urputného boje našich ustupujících jednotek. V táboře jsem uzmul jeden vojenský meč typu Mk II, abych nebyl už tak bezbranný a pro jistotu jsem ho držel stále v ruce, připravený k boji. Orkové se mohli objevit kdekoliv a kdykoliv. Konec konců, to bylo v téhle chvíli jejich území.
Slunce se začalo sklánět za obzor, když jsme v dálce spatřili vesnici, v níž bylo umístěno divizní velitelství. Černý dým, stoupající do oblak ale nevěstil nic dobrého.
Když jsme se přiblížili blíže, všimli si jeden z mužů, že kolem dokola je postavená menší hradba z vozů a starého nábytku. Na vrcholu této barikády, vlála zástava divize královských halapartníků.
Pomalu ale jistě, jsme kráčeli směrem k našemu cíli a útočišti. V tom, se z blízkého lesa ozval řev. Přímo na nás z něj vyběhly po zuby ozbrojené skřetí a orčí jednotky. Pálili po nás svými mušketami a mi jim to hojně opláceli.
„Rychle. Spořádaný ústup k pevnosti!“ Zakřičel jsem co mi stačil hlas.
„K pevnosti? Myslíte ten zbytek té vesnice?“ Rýpnul si drzý zrzek Louda.
„Nech toho Laramie a utíkej!“ Okřikl ho Nervous.
Střelci se systematicky střídali tak, aby se navzájem kryli palbou. My jsme postupovali pomalu s nimi, aby žádného z nás nedostali zelenokožci. Malá bitva se právě dostávala do fáze boje muž proti orkovi, když se ve vesnici ozval zvuk trubky. Vůz, který zatarasil hlavní cestu do nitra vsi, se odsunul a ze vzniklé díry v opevnění vyjížděl jeden husar za druhým. Muži v červených uniformách se zlatými knoflíky a s vysokými černými čapkami na hlavách se pomalu formovali k útoku.
Orkové se skřety se zastavili a začali prchat zpět do lesa. Všichni jsme radostně zařvali „hurá“ a vydali se je společně s husary pronásledovat.
Můj nový meč, si mohl připočítat k dobru jednoho skřeta a orka.
Pronásledování mě ale stálo hodně energie. Když jsem probodl obřího orka, zastavil jsem se a musel jsem vydýchat svou neuváženou zbrklost. Zraněná žebra o sobě daly vědět znovu a to v plné síle.
Za sebou jsem uslyšel dusot kopyt, přibližujícího se koně.
„Kdo jste a odkud jdete?!“ Ozval se velitelský hlas.
Vedle mne se zastavil mladý (no né o moc starší než já) husar, vyyšší hodnosti.
„Jsem mladší poručík Alexandr Troubák. A kdo jste vy? Pokud tedy mohu znát jméno zachránce mého družstva?“
„Jsem kapitán Alexej Sirník. Dostali jsme rozkaz Vás vysvobodit a dovést zpět do vesnice.“
„Tak tohle slyším velice rád.“ Nemohl jsem zadržet svůj radostný úsměv. Konečně bezpečný úkryt pro mne a mé vojáky, byl na dosah ruky.
Pronásledování skončilo jakmile zbytek orčího společenství vběhlo do hlubokého lesa. Husaři se dále neodvážili pokračovat a Nervous zavelel návrat.
„Z jaké jednotky jste poručíku?“ zeptal se husar Alexej, který jel vedle mne krokem.
„Jsme z dvanácté roty, a naše družstvo mělo za úkol prozkoumat post, pro návodčí dělostřelectva. Byli jsme přepadeni a po našem návratu do tábora jsme shledali že bitevní linie se asi trochu posunuly.“
„Tak vy jste od hrdlořezů? To jsme teda rádi, že sebou máme členy tak známé jednotky.“
„Tím chcete říct že ve vesnici, není nikdo z našeho tábora?“
„Bohužel to nevím. Je nás všeho všudy asi tři sta a jsme směska z různých jednotek, které nenadálý orčí útok rozprášil po kokolí. Velení divize odsud zdrhlo, jakmile byla linie prolomena.“
Kapitánovo sdělení mě moc nenadchlo.
Když jsme prošli úzkým vchodem do vesnice, zajel vůz, naložený kládami, zpět na své místo.
Vojáci na stráži byli špinaví a celí od krve. Boje, které se odehrály teprve před pár hodinami, byly určitě urputné. V okolních staveních se rozvalovali vojáci na zemi a odpočívali. Některé domy byly vypálené a stoupal z nich černý dým, jenž jsme měli tu příležitost vidět, když jsme přicházeli. Z dalších obydlí se zase ozýval křik a hra na foukací harmoniku.
Dojeli jsme na malé návsí, kde stál velký morový sloup. Kapitán Alexej seskočil z koně a pokynul abych ho následoval. Já zase pokynul Nervousovi aby sledoval on mě.
Došli jsme k dvoupatrovému domu, u kterého stáli dva gardoví vojáci v naleštěných pancířích. Z jejich obličejů ale čišela únava a vyčerpání.
Vystoupili jsme po schodech do druhého patra, kde se mladý velitel zastavil před malými dveřmi.
„Velí tady plukovník Von Strup. Je to Husar jako já a je pekelně vostrej. Řekněte mu všechno co mě a on vám přidělí místo kde složíte své hlavy ke spánku. Možná Vám dá i něco k pití a jídlu.“
Jídlo. Krom sušenek, které jsem měl ve své brašničce zavěšené na opasku, jsem celý den nic nejedl. Představa teplého pokrmu mě skoro donutila slintat.
Alexej jemně zaklepal načež se ozvalo ostré „Dále!“
Otevřel dveře se zaskřípěním starých pantů a vstoupil dovnitř. Pane plukovníku, přeživší průzkumníci z dvanácté roty, divize královských halapartníků se vrátili. Chtějí podat hlášení.
„Sakra Alexeji už mi zase taháš nový vojáky? Zachvíli se sem všichni nevlezeme!“ Plukovníkův hlas rezonoval celou místností až ven ke mně. Začaly se mi podlamovat kolena, ačkoliv jsem k tomu neměl žádný důvod.
„Tak vstupte vy vojenský ucha!“ Zahřmělo znovu z vnitřku místnosti.
Napochodoval jsem tedy skrze dveře a zastavil se až u malého stolku, za nímž seděl drobný šedovlasý pán s hustým knírem, jehož špičaté konce směřovaly ke stropu, jako dva železné hřeby.
„Podejte hlášení vojáku!“
„Pane plukovníku!“ Začal jsem třesoucím se hlasem. „Mé družstvo, se vrátilo z průzkumu místa, jenž má být použito jako pozice pro návodčí dělostřelců. Bohužel musím oznámit, že místo je zamořeno nepřítelem!“
„No to jsou mi novinky! Pánové, všude kolem nás je to zamořené nepřítelem. Vím že jste měl své rozkazy…ehm…?“
„Mladší poručík Alexandr Troubák pane.“
„Vím že jste měl své rozkazy Troubo…totiž Troubáku, ale teď budete spadat pod mé velení. Potřebujeme každého schopného vojáka, který nám pomůže se odsud probít k našim jednotkám. Rozumíte mi?“
„Ano, pane!“ Opět jsem zasalutoval.
Malý plukovník vstal ze své židle. Dal ruce za záda a začal pomalu vykračovat po malém pokoji, v němž se to hemžilo různými mapami.
„Zajdete do prvního patra a nafasujete tam nějaké deky a jídlo. Máme totiž štěstí pánové. Ve vesnici nebylo jen velení, ale také hlavní sklady, takže máme všeho dost…teda aspoň na nějakou tu chvíli. Dostanete jednu flašku rumu a můžete si ustlat v chatě, kterou Vám ukáže tady Alexej. Tak tedy běžte a ráno v sedm hodin přijďte na poradu důstojnictva. Rozumíte?“
„Rozumím pane plukovníku!“ Hodil jsem se do pozoru, otočil se na patě a vypochodoval ze dveří ven, kde na mne čekal Nervous. Měl jsem za to že mě následoval dovnitř, ale ten zrádce zůstal venku a neuvěřitelně drze se na mě křenil.
„Půjdeme nafasovat deky, jídlo a flašku rumu, tak dojdi pro pár chlapů!“
Než jsem to dořekl, bral už schody po dvou. Alexej mi mezi tím donesl papír, na kterém byla naškrábána žádost o vídej proviantu.
„První den, ale je to tady všechno zorganizované, jako kdybychom tu byli odjakživa,“ řekl vesele mladý husar.