Inkvizitor Noncius - sedmý díl

Jak už to v takových situacích bývá, nastalo v hostinci velké pozdvižení. Všichni hosté běhali po schodech sem, pak zase tam a balili si věci. Chystali své koně ke spěšnému odjezdu a nakládali povozy zbožím, které měli před tím uložené ve skladišti. Ačkoliv venku začala opět vánice a další hostinec byl vzdálený nejméně dvacet kilometrů, všichni chtěli být co nejdále od tohoto místa, kde byla prolita krev.

Igor stál uprostřed dveří, stále oblečen ve své bílé noční košili.

„Štěstí, že ste se probudil mistře,“ zahulákal na Noncia, který se zrovna snažil připevnit jakousi blánu (zcela jistě z nějakého nebohého zvířete) do vyskleného okna.

„Štěstí pro mne, neštěstí pro ty dva Igore. Je ale potěšující že o nás jeví takový zájem, ať už je to cokoliv nebo kdokoliv, nemyslíš?“

„Podle toho, jak vypadá tamta gorila u okna, to bude ještě zajímavý mistře. Myslím tím, že pokud jsou tohle to jen poskoci, jsem zvědavej jak budou vypadat jejich šéfové.“

„Nepřeháněj! Zase tak strašlivě nevypadají.“

„Že ne? Ten jeden má celej ksicht od jizev a ten druhej má biceps jako já hlavu.“

„Jen se uklidni a prohledej je, jestli něco u sebe nemají.“

Igor si sundal z hlavy čepičku s bambulkou a zastrčil si ji do velké kapsy na níž byly vyšité jeho monogramy. Sklonil se nad prvním nebožtíkem a začal prohledávat jeho kapsy.

„Víte co je ale divný mistře?“

„Povídej Igore, jsem jedno velké ucho,“ řekl Noncius a malými hřebíky začal přibíjet blánu k okennímu rámu.

„Venku řádí ukrutná zima, mínusový teploty jo? A voni si vyjdou do práce jen v košili a v kalhotách, jako kdyby šli někam na pláž?“

„Třeba bydleli jen kousek odsud. Měli by jsme se zeptat hostinského co nám o nich poví.“

„A taky tahle značka mistře!“

„Jaká značka?“ přiběhl pohotově k Igorovi.

„Runová na jeho předloktí mistře,“ ukázal na modravé tetování.

„To je písmeno N. Co to může znamenat?“

„Takové tetování mívají vojáci mistře. To písmeno znamená označení čety, ve které sloužil.“

„Takže veteráni.“

Ozvalo se jemné zaťukání na dřevěné futra dveří. Stál v nich hostinský, s ustaraným výrazem ve tváři. Náhlý úprk zákazníků ho těžce poznamenal.

„Jste v pořádku pane?“ zeptal se potichu. Svůj pohled směřoval na muže ležícího na zemi.

„Znáte ho? Myslíme si že by to mohl být někdo z místních,“ řekl Noncius.

„Je to jeden z čeledínů, kteří zmizeli před rokem. Všichni jsme si mysleli že utekli do města.“

Když se šel podívat i na dalšího mrtvého, poznal v něm druhého čeledníka. Pár zlatých penízků v jejich kapsách, nasvědčovalo tomu, že dostali za tuto nepovedenou prácičku zaplaceno předem. Nebo alespoň to tak mělo vypadat.





Přišlo tmavé svítání. Místní hrobník, již nakládal rakve na své černé sáně. Z dvora hostince vyjížděly povozy s obchodníky a kupci, kteří měli na mysli jedinou věc…zdekovat se odsud setsakramentsky rychle, dřív než přijde úřední osoba a zjistí, že vezou neproclené zboží. Obavy z nájemných vrahů, jim dělali samozřejmě starosti také. Igor a Noncius sledovali pobaveně celé toto malé, divadlo. Zababušení ve svých kožešinových kabátech a s huňatými čepkami na hlavách, čekali na strážného Olafa. Svůj výlet do nedalekého, rozbořeného hradu, nehodlal inkvizitor odložit ani teď.

Stále mu hlavou probíhali zmatené teorie a úvahy nad celou touhle situací. Doufal jen, že v ruinách najdou něco, co jim případ vyřeší, nebo aspoň pomůže vyřešit.

Igor, celou tu dobu nenápadně pocucával čirou tekutinu, s jakéhosi flakónku, na němž byla nakreslená černá lebka.

Krátké čekání, se protáhlo na hodinu a když nešel strážný ani poté, rozhodli se mu jít naproti. Cestou potkávali vesničany, kteří je tentokrát již uctivě zdravili. Vždy se každého slušně zeptali na cestu k domu Olafa, a pak jim poděkovali. Noncius si tady začal dělat dobré jméno, teda aspoň v to doufal.

Dorazili na druhý konec vesnice. Malá, okrouhlá, kamenná chaloupka se zasněženou slaměnou střechou vypadala opuštěně. Z komínu se nekouřilo a ve sněhu nebyly vidět žádné stopy. Noncius přeskočil vratký, dřevěný plot a dorazil ke dveřím. Visely jen na jednom pantu. Vytasil svůj rapír a kývl na Igora, aby šel za ním.

Vevnitř úzké chodby byl nafoukaný sníh a pokrýval polovinu červeného koberce. Na jejích zdech byly krvavé čmouhy a malé obrázky s rozbitými rámy se váleli po zemi.

Když došli do malé světničky, našli ji zcela zdemolovanou. Nábytek byl převrácený a nádobí porozbíjené. Všude po zdech byly cákance krve, tak jako na chodbě. Vše vypadalo beznadějně, ale tělo Olafa nenašli. Byla tedy stále naděje, že žije.

„Co budeme dělat mistře?“ zeptal se Igor, který postavil převrácenou židli a sedl si na ni.

„Musíme najít nějakou stopu,které by jsme se mohli chytnout.“

„Stopu? Všude kolem nás jsou stopy pane. Co ta krev na zdech, a ten převrácený nábytek.“

„Ano Igore, ale já myslel spíš nějaký chuchvalec chlupů, nebo úlomek zubu. Prostě něco, co by nám pomohlo zjistit, co se tady stalo, chápeš?“

Igor si sundal čepici a poškrábal se ve svých rozježených vlasech.

„Takže to znamená, že ten svinčík musíme poklidit co?“

„No...jak bych to řekl…chtěl bych ještě vyslechnout jeho nejbližší sousedy, jestli něco neslyšeli, a pak zajít za starostou, ať pošle zprávu do města a - “

„Jasan už to chápu. Poklidit to mám sám že?“

„Já neříkal uklidit, ale najít stopu,“ usmál se Noncius a ustoupil o krok směrem k východu.

„Můžu si tady aspoň rozdělat oheň mistře?“ zeptal se zkroušeně Igor a bez ostychu si přihnul z onoho lebkovitého flakónku.

„Jak je libo. Vrátím se za moment uvidíš!“ jakmile dořekl větu, vyšel ze dveří ven. Igor si nahlas povzdechnul a přišoural se pomalu ke krbu.



Noncius prošel tři sousední chalupy, ale v žádné z nich neviděli ani neslyšeli nic zvláštního. Každý spal tvrdě a nerušeně celou noc. S nepořízenou se tedy vydal ke starostovi, kterého chtěl požádat o informování vojska, v nedalekém městě. Zesílené hlídky a vojáci, by jistě obyvatele uklidnily, nehledě na to, že by měl k dispozici i více pomocníků. Radnice ale zela prázdnotou. To co předpokládal se splnilo. Ještě včerejší den uprchl starosta se svou rodinou z města.

Situace se zdála být kritická, a tak se rozhodl navštívit místní poštovní úřad. Dům, ve kterém tato instituce sídlila se zdála být ještě více opuštěná, než Olafův dům.

V místnosti, ne větší než jeho pokoj v hostinci, seděl za stolem starý zarostlý chlápek s modrou čepkou na hlavě. Hlasitě chrápal a ruce měl založené na svém obřím břichu.

„Nerad vás ruším poštmistře, ale mám naléhavou zprávu!“ zkusil probudit spícího pošťáka. Ten ovšem jen zamlaskal a chrápal v poklidu dál.

Noncius tedy vzal tlusté dřevěné desky, v nichž byli úřední lejstra a pustil je z výšky zpět na stůl. Ozvalo se bouchnutí a pošťák pootevřel jedno oko.

„Co chcete? Mám pauzu,“ řekl rozespale poštovní úředník.

„Mám naléhavý vzkaz, který musí co nejdříve dorazit do Rybnenímu.“

„Dostavník odjel před dvěma dny. Vrátí se až za tři…pokud se umoudří počasí.“

„Vy mi nerozumíte. Jsem inkvizitor a mám pověření samotného představeného řádu. Vy mi ze zákona musíte pomoci!“

„Hele chlapče, moc rád bych ti pomohl, ale nemám jak. Všichni jsou pryč a zůstal jsem tu jen já…starý chlap s revmatem.“

„Musíte najít někoho, kdo by byl schopný vzkaz doručit. Jde tady o životy člověče!“

„Hele, vy jste mě asi neslyšel chlapče - “

Noncius se nahnul nad starého poštmistra a na tváři vykouzlil svůj nejostřejší pohled.

„Ne! To vy jste mi asi nerozuměl člověče. Já říkám, že ten vzkaz musí odejít ještě dnes,“ řekl výhružně a položil na stůl svou pistol.

„Aha…proč jste to neřekl hned,“ starý muž se na židli napružil a vzal si do ruky pero a papír.

„Tak co to bude za zprávu mladíku?“ usmál se na něj.

Zdejší poštovní úřad, se zase tak zásadně nelišil od těch ostatních. Byl tu starý, nevrlý poštmistr, kterého každá práce navíc obtěžovala, jako kdyby byla nakažená morem či souchotinami. Nonciovi přesvědčovací metody, byly ale mnohdy tak účinné, že dokázal přemluvit i tohoto muže, který si za normálních okolností není schopný dojít ani pro jídlo. do svého domu přes ulici.

Každé slovo, které poštmistr zapisoval, ho děsilo více a více. Zprávy o únosu strážného, útěku starosty a nájemných vrazích by nenechali klidného, ani toho největšího flegmatika. Vesnice byla zasypána sněhem a temnota obcházela každý dům a každou rodinu. Strach se začínal pomalu šířit jako, ticháček kterého upustíte v malé místnosti plné lidí. Každý se pak dívá kdo je původcem tohoto nelibého odéru, v tomto případě děsu a hrůzy.

Poštmistr po napsání vzkazu oblékl svůj modrý, služební kabát a vydal se hledat člověka schopného tento vzkaz odvézt do města.

Noncius se vydal zpět do chatky, kde pátral po nějakých stopách Igor.