Inkvizitor Noncius - osmý díl

Z komína skromného domu strážného Olafa, už stoupal dým. Když Noncius vstoupil dovnitř, nemohl věřit svým očím. Celý ten nepořádek byl ten tam. Igor vrátil vše na své místo. Seděl teď spokojeně s nataženými nohami na židličce, a až labužnicky si vychutnával dýmku.
„Tak co Igore, našel jsi něco?“ zněla první inkvizitorova slova.
„Nic šéfe. Kromě krve, tady nebylo nic. Ale zjistil jsem, že Olaf byl v armádě.“
„To není nic převratného Igore. Když je místním strážným, tak v armádě prostě musel být.“
„Máte pravdu, ale sloužil u jednotky se stejným označením, jaké měli vytetované ti dva zlosyni,“ podával mu starý vojenský průkaz, společně s vyřazovací listinou.
„Myslíš, že je do toho nějak zapletený a že na nás hrál jen habaďůru?“
„To by jste mi měl říct vy pane. Já jsem jen pouhý pomocník Igor,“ zašklebil se a vyfoukl sloupec dýmu z pusy.
„Nezdálo se, že by mi lhal,“ zatvářil se zadumaně Noncius. „No, na tohle dohadování budeme mít ale ještě spoustu času. Sehnal jsem nám sáně. Kočí, nás odveze k zřícenině, ale až nahoru nepojede, poněvadž má obavy o svůj holý život.“
„Tomu já říkám skvělá zpráva mistře. Já se už bál, že se budu muset znovu brodit tím bílím mořem.“ Jsem si jistý že Igor použil jiné slovo než moře, ale lepší bude, když zůstaneme u tohoto slušného výrazu.
„Máme sice zpoždění, ale tím že nás tam odveze ten dobrák, ušetříme nějaký čas.“
„A taky námahu,“ doplnil hrbáč.

Zasněženou planinou projížděly sáně, tažené trojicí koní. Hroudy sněhu jim létaly od kopyt a uháněli vstříc vysokému kopci, na němž se tyčily rozbořené hradby starého hradu. Cesta ubíhala rychle a Noncius s Igorem byli chráněni před zimou tlustou, kožešinovou dekou. Starý kočí pobízel své koně bičem a stále se na dvojici otáčel, jako kdyby měl podezření, že ho ti dva přepadnou.
Jakmile se octli méně než kilometr od upatí zalesněného a zasněženého kopce, koně zastavili.
„Dál už nejedu pánové,“ zamumlal promrzlý kočí, s bílou námrazou na svém předlouhém kníru. Připomínal tak trochu mrože, který zrovna vylezl z moře a chystá se dlouho odpočívat na ledové kře.
Noncius jen kývl hlavou a seskočil ze saní do sněhové duchny. Došel až ke kozlíku a podal kočímu dvě zlatky.
„Vraťte se sem za čtyři hodiny. Pokud zde nebudeme, jeďte zpět do vesnice.“
„Za čtyři hodiny?“ vyhrkl ze sebe zděšeně nebohý muž s ledovým knírem. „Vždyť to bude už tma!“
„A to je na obtíž, pane Rumovský?“ zeptal se ho Noncius a kdyby neměl zmrzlý obličej, jistě by se pokusil o zdvižení jednoho obočí.
„Víte co se vo tady tom místě povídá?“ zeptal se trochu potichu a s jistým nádechem tajemna v hlase.
„Opravdu nevím, ale mám ten dojem, že vy mi to určitě řeknete dobrý muži.“
„Prej tady tančí víly a sjíždějí se sem čarodějnice na svých košťatech. Stvůry a mutanti tu obcují se zvířaty a takový ty ostatní hrůzně nechutný věci.“
„Ach tak. Tak já vám dám kouzelný amulet, který vás od takových stvůr bude chránit, a vy pro nás přijedete i když bude večer. No a navíc vám zaplatím tři zlatky. Tak co?“
„Takže za čtyři hodinky sem tady šéfiku!“ usmál se kočí. Noncius vytáhl z kapsy jakýsi zlatý křížek, s rubínově zabarvenými kamínky, vysázenými po celé jeho ploše.
Koňák mu s úsměvem poděkoval a poté práskl bičem. Sáně se daly opět do pohybu a bodrý chlapík jim mával na rozloučenou.
„Vy myslíte že nám budou čtyři hodiny stačit mistře?“ zeptal se Igor zatím co si upravoval velký kufřík s pomůckami.
„Hodinu nám bude trvat, než se vyškrábeme na ten kopec. A dvě hodinky na obhlídnutí terénu. Pak zase zpátky. To by jsme měli zvládnout ne?“
„Jen aby nezačalo znovu sněžit mistře…pak by jsme měli malér.“
„Nemudruj Igore a vyrážíme!“ zavelel Noncius a narazil si svůj klobouk na huňatou čepičku z ovčí vlny. Černý dlouhý kabát byl opatřen kožíškem, takže byl celkem v teple a prozatím i v suchu. Igor měl také kabát a huňatou čepku, ale pod tím měl kupodivu jen kraťasy, potrhanou košili a kazajku z ovčí kůže. Noncius nechápal, jak to může takhle vydržet. On mu ale vždy odpověděl, že je původem z hor a že v takových zimách, chodili lidé tam u nich jen v košili a kalhotách.

Když došli na úpatí příkrého kopce, narazili zároveň i na začátek hustého lesa. Na zem dopadaly s hlasitým, „žuch!“ nánosy sněhu z větví vysokých stromů. Stoupání bylo náročné zvlášť pro Igora, protože ten nesl veškeré potřebné vybavení. Noncius se za to pohodlně opíral o svůj rapír, jako kdyby to byla vycházková hůl a rozhlížel se po okolí.
V polovině kopce narazili na vysoký starodávný menhir. Měl na sobě starý styl písma, který se používal naposledy před čtyři sta léty. Jen pár zasvěcených umělo číst toto prastaré písmo starých druidů a vznešených šlechticů.
„Co tam stojí mistře?“ zeptal se udýchaně Igor.
„Nevím. Můj šestý smysl mi ale napovídá, že to nebude nic dobrého. Tedy aspoň pro nás.“
Noncius se dotknul vysokého kamene a otřepal se zimou. Pak vyzval Igora, aby pokračovali dále v cestě.
Kousek od vrcholu narazili na zasněžené schodiště, které vedlo kdysi dávno k boční bráně. Ta se nad nimi rýsovala ve zbytku své původní krásy. Malé sošky andělíčků přidržovaly horní římsu ochozu a vstupní oblouk byl ozdobený jakousi rytinou popínavých rostlin. Za jiných okolností by tohle považoval za pěkné místo…teď mu ovšem naskakovala husí kůže.
V pantech brány vysely ještě pořád staré, shnilé dveře. Když do nich společnými silami zatlačili, sesypaly se z rachotem na zem, jako domeček z karet.
„No…pokud tady někdo je mistře, tak jsem se právě prozradili,“ zahlásil věrný pomocník a šáhl si pod kabát pro svou zbraň.
„Myslím si, že pokud tady někdo opravdu sídlí, tak už o nás ví od chvíle, kdy jsme vystoupili ze saní. Podívej se za sebe…stromy nemají listy a odsud jde vidět až na vesnici.“
Igor se poslušně otočil a pak se nahlas uchechtl. „Tak to jsme v rejži mistře!“

Na nádvoří zříceniny hradu, se válely trosky hospodářských budov. Uprostřed stál ohořelý dřevěný kůl a kousek od něj ležela zrezavělá, železná klec. Lidé se tohoto místa museli opravdu obávat, jelikož odsud nezcizili žádný materiál, pro stavbu a opravy svých domů. Stará vysoká věž, jenž byla pravděpodobně kdysi dávno obytnou budovou místního pána, stála jen do poloviny své někdejší výšky. Noncius se kolem sebe rozhlížel, zda nenarazí na něco podezřelého. V té chvíli vyšla z věže mohutná postava, zahalená v černý šat. Ozval se kvílivý smích. No, spíše by se dal připodobnit k zvuku, jenž vznikne ve chvíli, kdy nějaký dobrák (dobračka) přejde dlouhými nehty po čerstvě umyté tabuli.