Ze zápisků mladého důstojníka Alexandra - šestý díl

Zavedli nás k malému domku, který stál na samotném konci vesnice. Vratká střecha se kymácela v mírném větříku a polorozpadlé zdivo se tvářilo dost opotřebovaně, ale všechno lepší než holá a chladná zem. Kousek odtud, byly rozestaveny hlídky na barikádách. Svítili si pochodněmi a jejich zraky byly upřeny někam do tmy, v níž číhali orkové a skřeti. Seržant Nervous rozdělal před vchodem do domu oheň, kolem kterého se uskupili vojáci. Jeden z nich vytáhl harmoniku a začal na ni hrát tesknou melodii. Do oběhu jsem vyslal láhev rumu, vyfasovanou ve skladišti, společně s konzervami hovězího masa z hráškem a s pár bochníky chleba. Když se flaška dostala zpět ke mě, byla už prázdná. Přišlo mi to trochu líto, ale chápal jsem to. Kdybych dostal možnost se pořádně opít, neváhal bych ani na sekundu. Už jen proto, abych zapomněl na bolest svých žeber.
Netrvalo dlouho a přepadla mne únava. Za pomoci jednoho z vojáků, jsem si sundal pancíře a odlehčil tak svému zmoženému tělu. Ve chvíli, kdy mi zahalila zrak kroužková zbroj, ozval se nějaký hlas: „Tak tady jste vy bando!“ načež započal všeobecný jásot. Když jsem se nakonec vymotal ze změti ocelových kroužků, uviděl jsem stát uprostřed houfu ozbrojenců, svého pucfleka Karla. Zmocnila se mne radost. Trochu se mi ulevilo, že ten masakr přežili i někdo jiný z naší jednotky.
„Podejte hlášení vojíne Vejsmažko!“ můj rozkaz přišel jako mocný úder kladiva a Karel se pohotově postavil do pozoru.
„Náš tábor byl napaden pane. Dostal jsem se z toho ještě s pár hochama z naší kumpanie. Moc z nás ale nezbylo.“
„Koli vás je?“
„Probili jsme se sem v počtu šestnácti vojínů, dvou desátníků a tří seržantů pane! Takže je nás – “ nastala chvíle počítání a bezhlasného švitoření rtů.
„Je vás dvacet jedna, co?“
„Přesně tak pane!“
„Tak je sem přiveď, ať se naše jednotka dá dokupy.“
„To bude problém pane. Dva z nás leží v lazaretu, a tři jsou …ehm, trochu přebrali pane a nemůžou chodit po vlastních!“ všichni vojáci se po této informaci začali hlasitě smát.
„Tak se je pokus dotáhnout. Zítra jdu na poradu, tak řeknu plukovníkovi že patříte pod mé velení.“
„Dle rozkazu pane.“
Všichni Karla znovu obklopili, aby ho mohli poplácat po zádech. Radost z toho, že jsou na živu i další, jim vlila novou sílu do žil.
Já ale zašel dovnitř domku. Seržant Nervous mne doprovodil do pokoje, který vyhradil jen pro mou osobu. Byla tam malá postel, stlučená z prken a vystlaná čerstvou slámou. Hodil jsem na ni deku a poté i svou maličkost. Zbraně a zbroj mi položili vedle dveří. Poděkoval jsem a jakmile za sebou zavřeli dveře, počal se mne zmocňovat spánek.

Ozval se zvuk zvonu a vyhrávání trubek. Posadil jsem se na posteli. Venku byla ještě tma, takže toho spánku nemohlo být zase tolik.V tu chvíli vtrhnul do pokoje Karel a řval: „Napadli nás pane poručíku! Musíme jít bránit barikády!“
Tohle opravdu scházelo. S přemáháním sebe samého, jsem vstal z postele a šáhnul po ukořistěném meči. Pistol ležela na zemi hned vedle pásku s náboji. Venku se už začala ozývat palba a břinkot zbraní. Naše vesnická pevnost se musí udržet stůj co stůj, jinak jsme ztraceni všichni.
Vyběhl jsem ven před dům, kde stáli dva vojáci z mé jednotky. Vedli mě, ke zbytku mužstva, které už bojovalo. Karel se mi v běhu snažil připevnit hrudní plát, jenž jsem ale stále odmítal. V té chvíli mi překážel a nepovažoval jsem ho za důležité vybavení.

Barikáda byla vysoká a šplhání mi zabralo nějakou tu chvíli. Z druhé strany se pro změnu snažila vyšplhat tlupa orků, ale ty sráželi naši vojáci svými dlouhými halapartnami zpátky na zem. Střelci nezaháleli a střídali se v palbě, tak jak to stojí v příručkách. Na dosah mého meče se přiblížil jeden z orčích válečníků, jenž po mě koukal šilhavým okem. To druhé měl zakryté přinýtovaným, železným plíškem. Seknul jsem mečem a jeho lebka byla rozpolcena ve dví. Do té doby jsem viděl spoustu nechutností, ale tohle to všechno předčilo. Jaksi se mi zvedl žaludek, ale v tu chvíli jsem pomyslel, co by si o mě řekli mí vojáci. Všichni byli kolem a dívali se na mne… teda dívali se spíš na soupeře, ale co kdyby se někdo z nich, náhodou podíval. Mohl to být trapas všech mých trapasů.
Mrtvý ork ale spadl zpět mezi své a na jeho místo se už sápal další. Někde vzadu jsem uviděl mohutného orka se zlatými jehlany, na rameních plátech. Seděl na mohutném vlkovi, který cenil své zuby a pěna mu od huby tekla doslova proudy. Zkusil jsem na něj namířit pistolí. Z hlavně vyšlehl plamen a vlk se svalil se zakňučením na zem.
“Skvělá trefa poručíku. Na to že střílíte z toho tintítka, jste trefil docela přesně,“ řekl jeden z vojáků, který stál vedle mě. Všiml jsem si, že je to ten zrzek Louda.
Další ork vykoukl a dostal ode mne na pamětnou, ránu mezi oči. Nezdálo se mi, že by měla být tahle obrana nějak těžká, ale pak se ozvalo zadunění rohů. Orkové se rozutekli, a všichni začali jásat. Jásot ovšem přišel moc brzy. Z lesa vyšlehly plameny a ozval se divný, pisklavý, syčivý a bafající zvuk. Brzo se ozvala i rána z děla. Střela dopadla s dokonalou přesností přímo na barikádu, asi třicet metrů od nás. Ta se rozletěla na kousky stejně jako vojáci, kteří se nacházeli zrovna v té části.
„Deset mužů se mnou! Dojde k průlomu hoši!“ zakřičel jsem, a začal šplhat dolů z barikády.
Ozvala se další rána, která dopadla o kousek vedle, ale díru v barikádě zase zvětšila. Z okolních pozic se sem začali stahovat i ostatní vojáci. Další, třetí rána, dokonala své dílo. Průlom byl vytvořen pouhými třemi střelami, ale za to s dokonalým zaměřením.
Přišlo zatroubení a pak nesnesitelný řev orčích útočníků. Pár pikanýrů a halapartníků vytvořilo hradbu z konců svých smrtelně špičatých zbraní, takže se první vlna zelenáčů nabodla sama. Dokonalá souhra fungovala a orkové padali jako mouchy. Poté ale doběhli malí skřeti, a ti mezi nás hodili své zápalné granáty. Jeden jsem stačil hodit zpět, ale dalšímu už dohořívala šňůra. Použití skoku, jemuž se všeobecně říká rybička, bylo na místě.Výbuch mě prakticky ohlušil. Jediné co jsem vnímal, bylo pískání v uších. Otevřel jsem oči, abych zjistil, jaká je situace. Všude byla krev a já jen doufal, že není moje.
Když jsem vstával, projeli kole mne koně s jezdci. Mířili si to přímo do průlomu, kde kosili své nepřátelé, svými dlouhými kopí a šavlemi. Ozvalo se troubení a orkové se začali opět stahovat. Bylo to podruhé co nás zachránila husarská jízda a já poprvé zalitoval, že jsem se přidal k pěchotě.

Přicházelo ráno. Seděl jsem se zbytkem svého mužstva na barikádách. V noční potyčce jsme ztratili čtyři naše muže, což nikomu z nás moc nepomohlo. Seržant Nervous s Karlem přivedli i zbytek mužů z naší jednotky, kteří byli doteď na druhém konci tábora. Tři z nich měli stále skelné pohledy opilců. Rozkázal jsem jim, ať jsi jdou lehnout, společně s polovinou mužstva. Já si mezitím vyšel na procházku do budovy velení, kde se měla konat porada důstojníků.