Inkvizitor Noncius - devátý díl

„Takže inkvizitor přišel navštívit náš palác,“ řekla skřípavým hlasem, zahalená postava.
„Musím říct, že jsem vás nečekal tak brzo. Nu ale co na plat! Ujměte se jich hoši!“
Mohutný neznámý se otočil a zacházel pomalu zpět do věže. Začaly se ozývat mručivé hlasy.
Z trosek budov a ochozů, se počali plížit nemrtví. Zmrzlí na kost se pohybovali trhaně, jako kdyby jim každý krok dělal neuvěřitelné potíže.
„Igore?!“
„Ano pane?“
„Vzali jsme si nějakou ohnivou vodu, nebo to tady budu muset všechno vybít ručně?“
„Mám dvě ohnivky pane a jednu kyselinu,“ informoval ho Igor, když se pomalu a nenuceně začal prohrabovat kufříkem. Deset zombí si to jen velmi pomalu šinulo k nim.
„Víš co, radši je ušetříme. Já si beru pět napravo a ty pět nalevo.“
Chvíli na to, začaly létat hlavy a končetiny vzduchem, jako konfety na oslavách. Tito přimrzlí zombí, nebyli opravdu žádný tvrdý oříšek ani pro začínajícího inkvizitora, natož pro otřelého pomocníka Igora.
Když bylo po všem, utřel si Noncius svůj meč do sněhu. Igor se vrátil pro kufřík a společně pak vkročili do trosek věže. Z rachotem za nimi zapadla železná mříž. Vstupní hala byla ozářena pochodněmi. Na pravé straně byly točité schody, které vedly do hořejších zborcených pater. Uprostřed potom byly schody vedoucí do sklepení. Na zdi vysela černá vlajka s červenými znakem kozla. Velký desítiramenný svícen, stál hned u vchodu do podzemí.
„Vytáhni mi dva posvěcené kůly Igore. Vypadá to na vampíra, nebo na nekromanta.“
„Já už to vážně nechápu, takový zamotaný případ jsem ještě nikdá neviděl.“
Za moment oba sestupovali po schodech. Ocitli se v malé místnosti s nízkým stropem. Po všech stranách byly dřevěné dveře označené nečitelnými nápisy.
Igor zavřel oči a začal rozpočítávat pomocí dětské říkačky. Prst se zastavil a ukazoval na prostřední dveře.
„Zlatá střední cesta mistře. Ať nás tady čeká cokoliv, bude to určitě zábavné nemyslíte?“ usmál se hrbáč.
Noncius měl za pasem zastrčené kůly, ale i pistol a pár amuletů, které jsou celkem účinné proti nekromantovým kouzlům. Vyrazili dveře a vběhli dovnitř.

Dlouhá chodba lemována tlustými sloupy byla zakončena stupínkem, na němž byl umístěn kamenný trůn.
„Jsem rád, že jste mou malou nástrahu překonali!“ ozvala se ozvěna.
Nad trůnem se začala objevovat černá mlha, která se pomalu formovala v onu mohutnou postavu, jenž na ně před tím čekala venku. Tajemná atmosféra by normálního smrtelníka zcela jistě vyděsila natolik, že by asi ještě týden potom, měl problémy s udržením moči a stolice. Koktání a různé tiky, by získal asi už doživotně. Noncius a Igor ovšem obyčejnými smrtelníky nebyli. Jejich vnímaní strachu, bylo posunuté poněkud do pozadí. I když Noncius cítil trochu nervozitu. Jeho první případ se zdál být už vyřešený a on jen doufal, aby ho ještě nějakým způsobem nepokazil.
„I my jsme rádi že se s vámi znovu setkáváme,“ řekl s úsměvem Noncius, „jen nevíme, komu za toto pohostinství máme vděčit.“
Postava se zvedla ze svého trůnu a odhodila černý tlustý plášť. Dlouhé, tmavé vlasy mu sahaly až popás. Uhrančivé oči, červené barvy a dva ostré tesáky, které mu čouhaly z pusy, by nechali na pochybách snad jen slepého člověka.
„Jmenuji se Utrecht von Loulouš. Jak jste jistě poznali, jsem upír.“
„A nepochybně ovládáte nekromancii a různé druhy okultních obřadů, že je to tak?“
„Nekromancii ovládám, to ostatní ale není v mé moci.“
„Sakramentská práce!“ rozkřikl se nahněvaně Igor. „Hele ty načinčanej násosko,“ pokračoval dál, zatím co na něj upír koulil popuzeně oči, „unesl si ty lidi z vesnice Lesokácy ty? Jsi za těmi záhadnými obřady?“
„Já? Já jsem tady nový…zatím jsem stihl navštívit akorát dvě děvečky z nedalekého statku.“
„Mistře já to vzdávám. Tenhle ten zmetek nemá s naším případem nic společného.“
„Co? Ehm?“ zableptal zmatený upír.
„Abych pravdu řekl, teď jsem zmatený i já Igore,“ řekl Noncius a poškrábal se pod svou huňatou čepičkou a velkým kloboukem. „Pokud tady ten, nemá s těmi zmizeními nic společného, tak problém musí být úplně jinde.“
„Já…vy jste sem nepřišli kvůli mě?“ zeptal se překvapeně pán temnoty.
„Vydržte pane Utrechte, hned se vám budu věnovat.“
Princ noci si sednul zpět na trůn a složil ruce do klína. Nechápal, jak ho ti dva můžou ignorovat.
„Pokud je tady ten tajtrlík novej mistře, tak nemá nic společnýho ani s tím dobytkem.“
„Nesnáším dobytčí krev!“ zkusil se vmísit do hovoru pobledlý nemrtvý.
„No vidíte, ani ji nepije mistře.“

„V tom případě, to musí být opravdu někdo z vesnice. Někdo kdo zná kult Aldovana, ale i starou magii.“
„Co takhle, kdybychom na vesničany použili kámen pravdy?“
„Ale Igore! Ten se používá jen v případech nejvyšší nouze!“
„Kámen pravdy? Co to je?“ zeptal se vampír.
„Magický kámen, který nutí vyslýchané mluvit pravdu. Je to bolestivý proces, který může končit i smrtí. Proto se používá jen jako prostředek posledního ražení.“
„Aha,“ kývl hlavou Utrecht a svým dlouhým, špičatým nehtem prozkoumával znuděně puklinu v kameni.
„Rozřešení, nám dá hostinec Igore. Tam zjistíme vše co potřebujeme. Olaf sice říkal, že nemá podezřelé, ale já osobně si myslím, že mu muselo něco ujít.“
„Máte pravdu mistře.“
„Nu a teď k vám pane von Loulouš,“ usmál se ďábelsky Noncius.
„Ano? Mluvíte ke mně?“
„Ale zajisté příteli. Nevšiml jste si tady náhodou něčeho podivného, když jste se sem nastěhoval?“
„To má být jako výslech?“ zeptal se udiveně. „Ještě mě nikdy nikdo nevyslýchal, víte?“
„No, všechno je jednou poprvé, že?“
„Ach ano. No, abych pravdu řekl, tenhle hrad se mi zdál poněkud podivný. Ty staré kameny kolem a ty zvláštní nápisy.“
„Vy je dokážete přečíst?“
„Ale samozřejmě. Je mi nějakých šest set let. Když jsem se narodil, psali tímhle písmem všichni.“
„A mohl by jste nám říci, co na nich stojí?“
„Ti jenž jsou bez víry, zemřou krutou smrtí.“
„Zvláštní. No...čas již postoupil a my budeme muset odejít. Uznávám ale, že jste nám pomohl Utrechte, a proto vás ze světa sprovodím jen velice nerad..“
„Zabít mě? Aha haha!“ upír se očividně zase dostal do své role padoucha, ze které díky dvěma mužům víry vypadl.
„To vy zemřete strašnou a krutou smrtí! Ahahahaha ha ha!“ zasmál se Utrecht.
Na to se ozvala rána z Nonciovy pistole. Svěcená kulka zasáhla svůj cíl. Překvapený vampír-nekromant byl paralyzován bolestí. Mladý inkvizitor k němu pomalu došel a vzal si do ruky dřevěný kůl.
„Nebojte se, bude to rychlé a bezbolestné,“ mrknul na něj. Poté zasadil ránu a Utrecht von Loulouš se proměnil v prach. Noncius si ho pečlivě nametl na kupku, a pak jím naplnil skleničku, kterou uschoval do své brašny.