Válka hvězd, díl třetí

Vícevelitel ještě chvíli lapal po dechu, poté se dobelhal zpět do stejné místnosti, jako Zarja.
„Hektero, na moment!“ rozkřikl se na Scipia.
„Zklidni se, nebo odsud živý neodejdeš. Nelíbí se mi tón, jakým mluvíš, ani ta hlasitost. Je mi jasné, žes sem přišel jen buzerovat, ale na to opravdu nejsem zvědavá. Nepotřebuju Scipia Hekteru, abych ti to pořádně vytmavila. Na mé lodi na něj budu řvát jenom já!“ vložila se do toho Zarja.
Oba důstojníci se na ni podívali se strachem ve tváři a otevřenými ústy.
„Jen klid, Scipio. S tebou problém nemám. Mám jen dva problémy. Hejno targarijské agresivní havěti a jednoho arogantního pitomce, který si myslí, že jej budou všichni poslouchat. Pitomce, který si hraje na drsného, ale přitom je zbabělý jako malá holka z města. Pitomce, který si říká velitel, ale jeho schopnosti odpovídají spíše uklízeči záchodů, i když pochybuju, že by byl schopný ten záchod vyčistit pořádně. Ten pitomý šmejd, nevychovaný spratek a přidrzlý nekompetentní idiot, který si říká Quelgara Chetekin Sargas!“ Po tomto krátkém proslovu Zarja přišla ke Scipiovi, pohladila jej po tváři, aby přešla k víceveliteli a nakopla jej do rozkroku. Byrokrat se okamžitě skácel k zemi a svíjel se s bolestivým vzlykem.
Po chvilce se pokusil vstát. Zavrávoral, ale nakonec se podařilo. Chtěl se před Zarjou schovat, měl z ní strach. Mechanička to jakoby vycítila. Chytla Scipia za ruku a táhla ho směrem k víceveliteli. Po cestě strhla ze zdi selliathskou vlajku. Jak čekala, vícevelitele našla skrčeného v rohu.
Hodila přes něj vlajku a strčila do Scipia. „Tak Scipio. Buď hodný chlapec a hezky si kopni,“ řekla mu mile. Scipio se zatvářil překvapeně a nesměle do třesoucího se muže skrytého pod modrou vlajkou kopl. V tom vlajka vyletěla a vícevelitel zmizel v jasném světle. Zarja se zamračila a chytila vlajku. V místnosti se objevil hologram lva.
„Ahoj Zarjo. Musím s tebou mluvit,“ začal. Tvářil se rozmrzele a naštvaně.
„Jistě,“ řekla a usadila Scipia v jeho křesle, aby ho přikryla vlajkou místo peřiny. Potom se sama usadila na své místo. „A jsem jen tvoje.“
„Chápu, že ten váš Sargas je nesnesitelný pitomec, ale to, cos udělala, rozhodně neschvaluji.“
„Já se tě taky o dovolení neprosila.“
„Nepřerušuj mě,“ zavrčel lev.
„Jistě znáš těch pár jednoduchých pravidel, na kterých je založena celá lví civilizace.“
„To znám. Ale jak to s tím souvisí? Sargas je člověk a já také.“
„Tvá vesnice je známá tím, že její obyvatelé žijí podle našich pravidel.“
„No a? Tady platí lidská pravidla. A ta, jak víš, nejsou tak idealistická.“
„Za tisíce akelianských let od první války ras jste se z toho nevzpamatovali. Osobně jsem byl u toho, když váš král Lugh Arthurar Karalan prohlásil, že je v zájmu lidí, aby ze světa vymizelo všechno to zbytečné násilí. To byla jediná světlá výjimka.“
„Co je mi po něm?“
„Mlč! Až budu chtít slyšet tvůj názor, řeknu ti to,“ zavrčel lev a pokračoval.
„Pokud nemusíš věci řešit násilím, nepoužívej ho. Pravidlo, které za dávných dob vštěpovali dračím králům a kterým jsme my lvi pověstní. Obyvatelé některých lidských států jej přijali. Ty státy jsou dnes na špičce lidské civilizace. Mnohem vyspělejší než kterékoliv jiné lidské státy, ať už na Akelii, Théře nebo jiných planetách. Aby toho dosáhli, museli se tím řídit všichni, nejen králové a královny, ale všichni obyvatelé rolníky počínaje, vladaři konče. Jeden z těch zákonů, která ti tvá matka vštěpovala po dobu tvé výchovy. Byla by zklamaná, kdyby viděla, jak ses změnila. Změnila k horšímu. Sargas měl z tebe hrůzu a bylo na něm vidět, že si všechno uvědomuje. To jsi nemohla přehlédnout. Opravdu byl ten úder nezbytný? A ani nechci pomyslet, cos s ním chtěla dělat. No?“
„Ten nahromaděný vztek musel ven,“ špitla smutně.
„To sice ano, ale jsou i jiné způsoby. To násilí nebylo nutné.“
„Když se bráníte při útocích, to je také násilí?“
„Nemyslím, že tě chtěl zabít.“
„Kam vlastně zmizel?“
„Přenesl jsem ho na jednu z targarijských lodí.“
„Není to kruté?“
„Není. Dal jsem mu zbraň, kterou dobře zná. Pokud bych si měl vsázet, vsadím spíš na něj, než na posádku lodě. Je jich tam jen několik.“
„A co draci? Nevím o tom, že by kdy dodržovali vaše pravidla.“
„Draci jsou sice od přírody bojovnější než my, ale bojují jen, pokud je to zapotřebí. Ti příliš agresivní končí brzy velmi tragicky. V jejich dobách se s nimi život nemazlil. I příroda byla tehdy na Akelii mnohem krutější.“
„Co se mi to snažíš říct?“
„Nepamatuješ si, co se stalo tehdy, když jsi byla mládě, ne větší než pes tvých rodičů?“
„Dost!“ zakřičela Zarja. Třásla se a po tváři jí stékaly slzy. Začala vzlykat.
„Násilí plodí jen další násilí. Kdo seje vítr, sklízí bouři,“ pokračoval Akera. Ve tváři i v hlase měl nyní typický chlad a pevnost. Vypadal stejně zaujatě, jako by hlásil množství sklizené kukuřice někde na Théře, planetě kterou ještě ani neviděl.
Scipio jí podal zmuchlanou vlajku místo ručníku. Překvapila jej, když jej za vzlykotu objala. Držela se jej pevně, jakoby umírala. Scipio nevěděl, co má dělat. S tázavým výrazem pohlédl na lva.
„Jen klid.“ Lví chladný hrdelní hlas zněl Scipiovi najednou konejšivě a mile.
„Chceš mi snad něco říct?“ otázal se jej lev.
„Co ještě chcete?“ křikl zoufale Scipio.
„Uklidni se, člověče.“
Zarja se mu vysmekla a lehla si do kouta, tváří ke zdi. Místností se dál ozýval její vzlykot. Scipio ji přikryl vlajkou, pohladil po závoji červených vlasů a sedl si na zem před lva.
Nevěděl proč. Hologram velké kočky ho najednou jakoby přitahoval.
„Pověz mi svůj příběh. Klidně a pomalu, já tě nekousnu,“ pokračoval Akera tím hlasem, který Scipiovi připomínal bezpečí a pohodlí domova.
„Příběh?“
„Jistě. Svou nenávistí k nám jsi proslulý. Třeba konečně zjistím, co proti nám pořád lidé mají.“
„Pokaždé, když jsem se setkal se lvem, chtěl mě sežrat. Ještě se divíte, že jsem rád tam, kde nejste?“
„To se mi nezdá. Lidské maso obecně lvům zrovna nechutná.“
„Opravdu?“
„Je to jako kdyby někdo upekl slepici a jako koření použil sůl a cukr. Drakům se ta chuť možná zamlouvá, ale nám se z ní spíše obrací žaludek. Zkrátka, nám chutnáte odporně.“
„Tak proč se živíte lidmi?“
„To je rozšířený omyl. Pravda, pokud v okolí nic jiného není, nemáme na výběr. Možná nejsme zrovna přirození tvorové, ale jíst musíme, stejně jako vy.
Nejčastější příklad, že okolo našich lesíků postavíte město a pak se divíte, když nás uvidíte. Bez ostychu nebo použitelné náhrady nám berete naše domovy a půdu, která nás živí. Když nemáme co lovit kromě jiných ras, začneme jíst rostliny. Nejprve byliny, potom dojde i na kořínky a listí ze stromů. A nakonec okusujeme kůru. Dřevo sice dokážeme rozkousat, ale není pro nás vůbec výživné. Pokud nic jiného k jídlu není, musíme lovit to jediné, co v okolí žije. Vás.
Kdyby to byli elfové nebo draci, lovíme je. To už tu kdysi dávno bylo, takže to nemůže nikdo zpochybnit. Ale pokud nás někdo uvězní, jste to vždy vy, lidé. Pokud bychom se měli chovat lidsky, dávno bychom vás vyhladili.
Proto v takových případech opouštíme svůj domov. Stesk po domově přetrvává ještě dlouho, ale je lepší žít smutný, než zemřít hladem. Odcházíme v míru za našimi bratry a sestrami. To jenom vy lidé musíte přispěchat se zbraněmi a začít nás vraždit. Potom se ale nemůžete divit, když se bráníme, nebo když se ostatní lvi chtějí mstít. Msta odporuje našim pravidlům, ale je nás příliš málo, abychom vám to mohli odpustit. Vlastně k tomu ani nemáme důvod, nikdy od vás nic dobrého nepřišlo. Naopak máme nekonečně mnoho důvodů nenávidět vás a vraždit vás stejně jako vy nás, ale to bychom se snížili na vaši úroveň. Nemáte nám vůbec co vyčítat.“
Když se lev odmlčel, Scipio na něj pouze užasle zíral.
„A co Salla, hlavní město Selliath?“
„Co je s ním?“ divil se Akera.
„To město jste zničili vy. Určitě jste to byli vy, protože Achaikharan se dá jen těžko splést s jinou lodí. Proč jste to udělali?“
„Myslím, že to sám dobře víš.“
„Tak mluv!“
„Buď trochu opatrnější na svůj hlas. Nemuselo by se ti to vyplatit.
Lidé ze Sally se nikdy netajili tím, že nás nemají rádi. Dokud proti našim bratrům a sestrám jenom štvali sami sebe navzájem, neřešili jsme to. Ostatně, lví čtvrť v Salle byla vždy častým terčem útoků, takže to nebyla žádná novinka.
Díky tomu, že sousedila s královským palácem, mohli lvi shánět obživu i v královské zahradě. Za vlády dračice Xillath tam vždycky něco našli. Až v poslední době tam nebylo co lovit. Protože všechny peníze padly na placení daní, nemohli si jídlo kupovat. Vládcové města je donutili žít v lidských domech, takže už neměli kde pěstovat jídlo. Mohli jíst buď sami sebe, své domy nebo lidi.
Jednou lvi ze Sally uplatili vojáky, aby jim předhazovali odsouzence. Ale byla to dvousečná zbraň. Lvi sice neumírali hlady, ale obyčejní lidé je začali ještě více nenávidět. Nevěděli, za co jsou odsouzení ti, co k nim přicházeji. Prostě přišel rytíř, někoho přivázal ke sloupu na malém náměstí a to byl pro lvy signál, že zase mají co jíst. Jakmile odsouzenec zemřel, rytíř zkontroloval, zda je opravdu mrtvý a odešel. Potom už to tělo na náměstí nebylo člověkem, ale jídlem. Odporným, ale opravdovým.
Neměli jak zjistit, jestli před sebou mají nájemného vraha nebo chudáka, co někde ukradl chleba. Mimo Tyrheljörg tehdy mnoho lvů číst lidskou mysl neumělo. Když začaly útoky narůstat, bylo nutné lvy ze Sally odstěhovat. Jedinou možností, jak to udělat, bylo přiletět si pro ně. Transportní zařízení jsme tehdy ještě neměli.“
„A proč jste teda to město srovnali se zemí?“
„To jsme nebyli my, ale Altahejci. Pokud chceš vědět víc, zajdi si do městského archivu v Salle. Ostatně, tohle byla vždycky jejich oblíbená taktika. Zaútočit tehdy, když jsou na místě i lvi, a pak to na ně svést.“
„To jsem nevěděl.“
„Nedivím se tomu. Lidé na nás rádi hází kde co. A Altahejci obzvláště.“
„Poslyš, když vám pořád tak strašně ubližujeme, proč jste ještě neudělali nic protiútokem?“
„Protože bychom tím vyvolali válku. To není odkaz, který bychom chtěli zanechat svým potomkům. Po poslední velké válce mnoho lvů nezbylo. Nemnožíme se zrovna rychle, to je spíš vaše specialita.“
„Proč mám pocit, že tohle už jsem někde slyšel?“
„Je to možné,“ odvětil lev a zmizel.