Inkvizitor Noncius - desátý díl

Igor i Noncius, společně prohledali ruiny hradu, ve kterých našli akorát spící rodinku veverek a pár krys. Upírův osobní majetek, tvořila jedna bronzová rakev, zdobená kozlí hlavou, jež byla zřejmě jeho osobním znakem. Pár dřevěných stolů a rudých závěsů se nedalo počítat jako pohádkové bohatství. Noncius si přivlastnil pár knih, které byly umístěny v polici těsně vedle upírovy rakve. Tituly jako „Moje první zombí“ a nebo „Pán jsem tady já“ byly pro něj až moc lákavé sousto na to, aby je tu nechal zpráchnivět. Cesta ven byla pro ně zablokována mříží, ale vyřešili to tím, že vyšli po schodech do druhého patra, jenž sice postrádalo střechu, ale zato odtamtud vedla cesta na pobořený ochoz. Ze sutin poté velmi opatrně sešli zpět na nádvoří, které bylo stále poseté těly nemrtvých. Počalo se stmívat a hrad se zdál být ještě strašidelnější, než když na toto místo došli. Vampír Utrchet, nebyl zcela jistě tím uhlavním zlem, jenž hrad sužovalo. Něco ďábelského vězelo přímo v základech tohoto místa.

Noncius si vyžádal kladívko a majzlík, kterým chtěl vytesat do pilíře runy proti zlu. Když ale vedl první úder, kladivo odskočilo. Brněla ho z toho ruka a celým tělem mu probíhal třas.

„Tohle to místo je pod silným vlivem zlých kouzel mistře,“ zašeptal Igor a díval se přes rameno, jako kdyby zde očekával nějakého dalšího zloducha, který vyskočí z temného koutu a udělá na ně „Baf! To jste se lekli co?“.

„Cejtím tady nějakou starou magii,“ zavětřil nosem jako lasička. která zrovna ucítila svou oběť

„Jdeme Igore!“ řekl inkvizitor a třel si ruce, jenž ho ještě stále brněly. „Odejdeme, ale brzy se sem vrátíme. Tady to místo musím zbavit prokletí, jinak seknu s mým povoláním“

„S takovejm přáníma opatrně. Některé záhady nevyřešili ani ti nejlepší z nejlepších. Třeba jeden takovej hejsek, co si myslel že - “

„Igore?“

„Ano mistře?“

„Radši mlč!“

„Jistě mistře.“



Pomalu scházeli z prudkého kopce. V tmavé noci se jen těžko vyhýbali zasněženým nástrahám, takže ne jednou vlezl Noncius na větev, která ho udeřila přímo do rozkroku. Ještě štěstí, že inkvizitoři dobře vědí kde jsou jejich zranitelná místa a proto na nich nosí ocelové výztuže.

Jakmile ale prošli kolem onoho podivného menhiru, stalo se něco podivného. Zem pod nimi se mírně zatřásla a prastarý text zrudl a zářil jako lampa podniku pochybné pověsti.

„Musíme se odsud co nejrychleji dostat mistře. Mám nepříjemný tušení, že jsme něco spustili.“

„Nepovídej Igore. Bez tebe bych si toho nevšiml!“ řval vzdalující se inkvizitor, zatím co hrbáč stál stále na místě a upřeně hleděl na rudě zářící kámen.

Ve sněhových závějích se prchalo z kopce jen velmi z těžka. Noncius párkrát uklouzl a cestoval pak po zadku, než narazil na nějakou překážku. Igor ho brzy dohonil. Moudře využil kufříku a jeho zakulacené víko použil jako sáňky. Když kolem svého mistra projížděl, nezapomněl se na něj usmát a vesele mu zamávat.

Noncius doběhl k úpatí kopce vysílený. Igor na něj čekal sedíc pohodlně na dřevěném kufříku. Zem se znova zatřásla a z trosek hradu vylétl sloupec červeného světla. Tak jak vyšlehl ze samotného vršku kopce, tak i zase zmizel. Zmizely i otřesy a vše se opět vrátilo do normálu.

„Co to mělo znamenat?“ valil oči Noncius.

„Nechcu předvítat šéfe, ale takovéhle světelné efekty nedoprovázej nic dobrýho. Podle mýho, takhle hrůzostrašně nevypadá ani ohňostroj na novej rok u nás doma.“

„Ať je to začátek čehokoliv Igore, myslím že nám to pomůže k rozřešení našeho případu.“

„Taky mám ten dojem.“



Cesta zpět, na místo setkání s kočím, jim trvala už jen chvíli. Slušně mrzlo, ale nebe bylo čisté, takže hvězdy mohli pozorovat a rozeznávat jako v nějaké observatoři. Měsíc začal právě ubývat, ale svítil stále dost silně, aby oba dva viděli stopy kopyt a lyžnic.

„Doufám že ten vozka, přijede brzo. Už mi začíná mrznout můj nebohej nosál,“ postěžoval si Igor. Tahání kufříku ho stálo dost síly a navíc mu došla kořalka, kterou se celou dobu v pravidelných intervalech zahříval. Noncius procházel tam a zase zpátky. Přemýšlení nad červeným sloupem světla mu zaplnilo mysl. „Tohle už jsem přeci někde četl,“ opakoval si stále v duchu.

„Mistře světlo!“ zvolal Igor. Od vesnice se k nim opravdu blížilo kvapně drobné, mihotavé světélko. Za chvíli dokonce slyšeli i cinkot rolniček.

Jejich odvoz byl už kousek od nich, když se počala zem opět otřásat. Noncius se instinktivně podíval na kopec a čekal, že z něj vyskočí rudé světlo, ovšem nic nespatřil.

Zem se chvěla čím dál více.

Vousatý kočí zastavil těsně před nimi a s hlasitým smíchem je pozdravil. Táhla z něj levná kořalka, kterou rozlévají v hostinci.

Noncius mu chtěl pozdrav oplatit ale v ten samý moment se kousek od nich objevil důvod onoho záhadného zemětřesní.

Z velkým rámusem a řevem, vyrazil ze země tvor trochu podobný draku a trochu obřímu červu. Koně se splašili a dali se na zběsilý úprk, zatím co vozka křičel: „Drááák! Zachraňte se lidi! Je to drááák!“

Igor zíral na příšeru s otevřenou pusou načež utrousil: „Remorhaz? Co ten tady u všech všudy dělá?“

„Jestli chceš, můžeš se ho zeptat Igore, ale já se radši budu bránit!“ křičel Noncius a už mířil svou pistolí na jeho oko. Tahle rána nesměla padnout na zmar. Jen z těží by dokázal znovu nabít během souboje s touto příšerou.

Zrovna ve chvíli kdy vypálil, na ně chtěl remorhaz zaútočit. Opět se rozlehl neskutečně hlasitý řev. Bestie byla zasažena, ale malá olověná kulka jí spíše popudila, než nějak vážně zranila.

Z mohutným bouchnutím dopadl vedle stále stojícího Igora tlustý ocas, opatřený kostěnými bodlinami. Statečný hrbáč nehnul ani brvou, zašátral v kufříku po dvou lahvičkách a teprve potom se dal na zběsilý úprk, před nebezpečným ocasem.

Mezitím, se pokoušel Noncius doběhnout k tělu obrovitého červodraka, aby mohl aspoň trochu účinně použít svůj kord. Ovšem jen tak tak stačil uhnout útoku, vedeného ostrými zuby příšery. Čelist sklapla naprázdno. A mladého inkvizitora ovanul nepříjemně ledový dech.

Igor se snažil vyhýbat práskajícímu ocasu tak, aby nerozbil cenné lahvičky, které jako správný pomocník nesl svému mistrovi.
Párkrát zkusil seknout obludu svým sekáčkem, ale stejně tak mohl použít list nebo větévku ze stromu. Ostří se svezlo po šupinách a nezanechalo ani škrábanec.

Spousta kutálení a uhýbání dovedla oba spolupracovníky k sobě. Remorhaz vítězně zařval. Dvě oběti a přímo u jeho chřtánu. Musel si být jistý vítězstvím asi tak, jako dvě sta ozbrojenců, stojící před pevností s jediným obráncem.

„Tady máte ohnivku mistře…miřte dobře, máte ve svých rukách dva životy.“

Hrozivě rozevřená tlama se přiblížila a Noncius vrhl flaštičku s čirou tekutinou přímo do jeho chřtánu.

Potvoře se strachem roztáhly zornice. Právě teď přišla na to, že ten jediný obránce je legendární barbar s ostře nabroušenou sekerou a k tomu všemu, je ještě pěkně nasraný.

Z krku ledové bestie se řinul oheň. Již bezvládná hlava dopadla na zamrzlou zem s hlasitým buchnutím.

„Až tohle budu říkat doma, nebude mi to nikdo věřit,“ řekl vesele hrbáč.

„Tak to si budeš muset vzít suvenýr, co?“

„Myslíte mistře, že by nevadilo, kdybych si vzal zub a pověsil si ho na krk?“

„No nevím jak budeš vypadat s půlmetrovým zubem zavěšeným kolem krku, ale já nejsem zásadně proti,“ říkal udýchaně Noncius a opíral se o svůj rapír.

Igor si vesele poskočil a běžel k hlavě onoho právě přemoženého Remorhaze. Vítězství bylo jejich. Noncia teď jen trápilo, že bude muset jít celou tu cestu do vesnice pěšky.