Milovaná - prolog

Utíkala.
Byla šílená strachy. Neslyšela za sebou kroky,ale věděla,že už ji skoro dohání,že mu nikdy neuteče.
Žádné kroky,jen šílenecký šepot a pisklavý,hysterický smích.
Nemohla dýchat,chodidla jí hořela a lýtka,poškrábaná od trnů ostružin,jí nesnesitelně pálila.
Ze sukně bílých šatů zůstaly jen potrhané cáry.
Utíkala.
Smích zněl pořád blíž.
"Neutečeš! Neutečeš!" šeptaly hlásky.
Zesláblé nohy jí vypověděly službu a poslaly ji k zemi.
"To je můj konec." problesklo jí hlavou a sepjala ruce k poslední zoufalé modlitbě. Pak už uslyšela opatrné,měkké našlapování a objevil se on. V obličeji,lemovaném plavými vlasy,svítily kruté,rudé oči a v úšklebku krásných rtů se leskly vražedné špičáky.
Upír.
Dívka sevřela víčka a čekala na smrt a jen doufala,že zemře rychle. On s ní však měl jiné plány. Zabít ji nechtěl - aspoň prozatím.