Milovaná I.

"Claude! Claude,bratře!"
Potemnělým sídlem se rozhlehl nadšený křik mladého muže. Starší,tmavovlasý upír,odložil broušenou sklenici s krví.
"Chytil jsem ji sám! Dokázal jsem to! Dohnal jsem ji k šílenství myšlenkou a pak ji chytil!" jásal mladík a rudá očka se mu třpytily radostí. Claude se usmál. "Výborně,bratříčku. Začínáš se zlepšovat."
"Chceš ji vi-..."
"Přestaň tu řvát,Juliene." zavrčel jiný,právě příchozí upír.
Claude i Julien se na něj otočili a Julien ho provrtal uraženým pohledem.
"Nebuď tak upjatý,Gabrieli!"
"Nejsem upjatý,jsem nervózní,víš,že jsem skoro měsíc neměl krev. Jen se neboj,Juliene,tebe ta zkouška taky brzy čeká."
S těmi slovy znovu odešel.
"Jak dlouho musí ještě vydržet bez krve?" obrátil se Julien na Clauda.
"Do dalšího úplňku."
"No,tak to nás potěš."
Claude mladšího bratra káravě plácnul. "Nech ho být,až budeš na jeho místě,budeš stejně protivný,jako on. Teď mi radši pojď ukázat tu dívku."
Julien vedl Clauda chodbami ke svému pokoji.
"Je krásná,vážně." cvrlikal spokojeně. "Má plavé vlasy a zelené oči...a vypadá nádherně,když má ve tváři ten k smrti vyděšený výraz."
Otevřel dveře pokoje. Ta dívka tam seděla v křesle,ruce i nohy měla svázané a hlavu skloněnou,takže jí přes záplavu vlasů nebylo vidět do obličeje. Spala umělým spánkem,do kterého ji sám Julien ukolébal. Přešel místnost,jemně jí odhrnul vlasy z tváře a dýchnul jí do ucha: "Vzbuď se,má drahá."
Neznatelně sebou trhla a rozhlédla se kolem sebe. Byla vyděšená. Chtěla vyskočit a utéct,ale stříbrný řetěz,připjatý k obojku kolem jejího krku jí vtom zabránil a strhl ji zpět. Rukama obojek nechápavě sevřela a ještě pořád nevěděla,co se to děje.
Smaragdovýma očima těkala po místnosti z Juliena na Clauda a zpátky.
"Není nádherná,když má strach?" zašvitořil Julien.
"Je krásná. Chceš ji zabít hned?"
Dívka se hrůzou roztřásla,když slyšela slovo "zabít" ve spojení s ní. Julien zavrtěl hlavou.
"Nechci. Líbí se mi. Chci na ní vyzkoušet,co umím."
Claude pokrčil rameny. "Dělej si s ní co chceš,ale být tebou tak si dávám pozor na Gabriela...Jak ucítí,že je tu člověk,nemůžu ti zaručit,co ti s ní udělá,až projde zkouškami."
Julien poskočil. "Takže si ji můžu nechat?"
"Není to pes." zasmál se chladně upíří princ a chtěl se vrátit ke své skleničce. Ve dveřích se ještě zastavil a přes rameno hodil: "Ale obleč jí do pořádných šatů,jestli chceš,aby tu žila."
Mladý Julien to bratrovi nadšeně slíbil. O svou novou hračku se hodlal postarat s tou největší péčí.