Boží harém - 3.část

Druhý den ráno jsem se poprvé probudila až kolem poledne a myslela jsem si, že vzhůru nevydržím ani pět minut. Co vzhůru, úsilí stálo už jen zůstat naživu. Hlava mě bolela jako by včera nahradila kopací míč na fotbalovém utkání. Každá složitější myšlenka ve mně vyvolávala nepřekonatelnou agónii, tak jsem se vykašlala na všechno vyjma základních biologických procesů.
Na druhý pokus to celkem šlo. Bolest maličko ustoupila, ale na to, že by zmizela úplně, neměla pomyšlení. Sedla jsem si na posteli a vypila skleničku s džusem, kterou mi na nočním stolku pravděpodobně nechal jeden z rodičů. Sladkokyselá tekutina zahnala nepříjemnou pachuť v ústech. Nejsem si jistá, ale vsadila bych se, že jsem včera v noci hodila šavli. Kdoví jestli jenom jednou…No, vzpomínat stejně nešlo, hlava se tomu srdnatě bránila zuřivou bolestí.
Pak mi oči sklouzly na balíček. Můj božský – to tak – dárek si pořád hověl v balicím papíře na psacím stole a já dosud nebyla s to zjistit, co se v něm ukrývá? Byla to záhada, protože předmět v balíčku byl opravdu neforemný. Opatrně jsem vstala, nechtěla jsem, aby se mi zatočila hlava, a pomalu došla ke stolu. Balíček jsem nejdřív potěžkala, připadal mi docela lehký na něco, co se vejde do dvou dlaní. Ušklíbla jsem se nad neumělým zabalením, Hedvik pravděpodobně nikdy nic nebalil a k tomu popadl v papírnictví ten nejkřiklavější papír. Jsem zvědavá na obsah, ale na druhou stranu, kdyby nebylo Hedvika, tak nic nedostanu. Umínila jsem si, že mu budu vděčná za to, že o mě projevil zájem, což se o mé rodině říct nedalo, i kdybych v balíčku našla nějakou pitomost.
O chvíli později jsem se prodrala třemi vrstvami papíru, abych objevila mušličku. Musím přiznat, že dáreček mě příjemně potěšil. Vím, že opuštěná chitinová schránka není nic luxusního a možná, že právě ta jednoduchá krása spojená s milým úmyslem, mě tak potěšila. Při prohlížení mušle, byla celá černá s šedostříbrnými nepravidelnými proužky, vzpomněla jsem si na dovolené u moře, kde jsem se věnovala té nejvíc klišé činnosti jakou si člověk dovede představit. Sbírala jsem mušličky. Žádná se však téhle nepodobala, což mě nepřekvapovalo, protože jsme nikdy nejeli do příliš exotických zemí a tahle krasotinka nevypadala na to, že pochází z Chorvatska.
Mezitím, co jsem vzpomínala, přitiskla jsem si svůj dárek na ucho. Ucítila jsem, jak se mi rozšiřuje úsměv, když se mi v mysli ozvalo šumění moře. V dětství jsem to považovala za zázrak, jako dospělá vím, že ve skutečnosti jde zvuk tekoucí krve v uchu. Dětský smích. Nejprve jsem ten zvuk nevnímala, stále ponořená do vzpomínek na krásné dětství, ale když jsem začala rozeznávat slova, nedalo se pochybovat.
Odtáhla jsem mušli od sebe a podívala jsem se na ni v docela novém světle. Tohle zcela jistě nebyla jen obyčejným suvenýrem, jedna z tisíců mušlí chytající prach na poličkách, kde připomínají minulé dovolené. Znovu jsem přiložila mušli k uchu, tentokrát se z ní ozval Hedvikův hlas: „Líbí se ti můj dárek? Polibek na znamení díků mi můžeš dát dnes odpoledne, ukážu ti, kde bydlím.“ „Jedna nula pro tebe,“ uchechtla jsem se, když jsem doposlouchala vzkaz a zašeptala, „ale to mi ani zdaleka nestačí, budeš se muset snažit víc, pokud chceš být mým bohem.“