Vše je jednou poprvé

Jmenovala se Alice a byla jako každá jiná dívka. Chodila do školy a žila relativně klidným životem. Ale to se jednoho dne změnilo.

Šla noční ulicí, když jí přepadl muž. Strhl šálu a naklonil se k jejímu krku. Ucítila bolest, krátké bodnutí a pak jen jak ji opouštěla síla. Muž se po chvilce odtáhl a ona padla k zemi. Otočil se k odchodu a ona na něj upřela své oči. Za jakékoliv jiné situace by se jí líbil. Ale v ten okamžik jej nenáviděla. Muž se k ní otočil a probodl ji pohled jeho ledových očí. Po chvilce se s opovržením ve tváři odvrátil a odešel pryč. Nechal ji svému osudu.

Alice cítila, jak umírá, oči se jí zavíraly a každé nadechnutí ji stálo více a více sil. Víčka se jí zavřela a už neotevřela. Upadla do temnoty.

Když se probudila, na nic si nepamatovala, krom tváře muže, jež jí kousl. Nevěděla co je, kde je. Pomalu vstala a rozhlédla se kolem. Byl to nějaký pokoj, na stěnách visely obrazy, knihovna byla plná knih od neznámých autorů. Krom postele tu byl ještě stůl a malé zrcadlo nad umyvadlem v rohu pokoje. Alice k němu šla a skoro vykřikla. Osoba, kterou jí zrcadlo ukazovalo, nemohla být ona. Vůbec se nepoznávala.

Kdosi vešel do pokoje. Alice se otočila, byl to on. Byla si tím naprosto jistá. „Pojď, nemám čas se tu s tebou zdržovat,“ řekl a odešel. Alice jej následovala. Co jiného jí zbývalo?

Zhluboka se nadechla a sklonila se nad bezvládným mužovým tělem. Do nosu ji uhodila jeho vůně. Dech se jí zrychlil. Cítila, jak mu na krku pulzuje tepna.

Přitahovala ji, volala. Podlehla tedy tomu volání a zakousla se. Krev, která jí tekla do úst jí jen rozdráždila. Chtěla víc a víc. Až nakonec nezbylo nic. Podívala se do zrcadla, kde se na ni dívala cizí žena. Ledové oči bez špetky soucitu. Žena v zrcadle se zašklebila, posmívala se tomu vnitřnímu boji. Jakoby to neříkala… Ta tvář.. Tak jiná.. A přec její.. Alice nepoznávala samu sebe. Ač už to bylo tak dlouho. Nebyla to ona.. duše člověka uvězněná v těle upíra. Je to vůbec možné?
„Říkal jsem ti to,“ ozvalo se ze zadu něčí hlas. Alice se otočila a zadívala se na upíra před sebou. Věděla, co je zač i co tam dělá. Přišel se jí posmívat, dokázat jí, že bez něj není nic. „Už jsi skončila? Máme nějakou práci.“ Řekl a odešel. Neotáčel se. Byl jsi jistý, že jej bude následovat. Měl pravdu. Pomalu jej následovala. Tak jako vždy. Plnila jeho příkazy, jako loutka již mistrovsky ovládá její stvořitel. Byla pouhou figurkou v poli, kde se bojovalo o cosi, co nechápala. Jiskřička nenávisti však zůstávala v jejím srdci. Doutnaje, vždy připravena vzplanout v mohutný plamen. Zatím však svého mistra poslouchala.

„Tak dělej. Zab ho!“ křikl na ni hrubý hlas. „Tolik po tobě toho zase nechci.“ Rozčiloval se upír, Alice na něj pohlédla. Nebylo to zas tak dávno, co si s ní užíval, co jí říkal lásko. Změnil se. Alice se odvrátila a pohlédla na vyděšeného muže, který před ní klečel. Namířila zbraň k jeho hlavě, už chtěla zmáčknout spoušť, ale nedokázala to. Roztřeseně ruku stáhla. Nedokázala ho zabít. Upír, který na ni křičel, k ní přiskočil zbraň jí vytrhl a vystřelil. Muž padl k zemi. „Ty nicko! Není nic lehčího a ani to nedokážeš.“ Rozkřičel se na ni a několikrát ji uhodil. Alice neudělala nic….

Alice seděla na posteli a přemýšlela. Ani se neodvažovala podívat stranou. V zrcadle zase byla to cizí žena. S těma očima. Posmívala se jí. Ničila jí. Z šuplíku vytáhla zbraň a vyndala z ní náboje. Z malé sametem potažené krabičky vyndala stříbrné kulky. Každý dotek ji pálil a na bledých rukách to nechávalo jizvy, ale vydržela to. Pomalu zasunula zásobník do zbraně. Ač kov, ze kterého byla vyrobena, byl studený, zbraň ji pálila v ruce. Podívala se na ženu v zrcadle, ta se usmívala. Alice vyšla z pokoje a brzy zmizela v stínech noci. Za krátko našla to, co hledala. Už nebylo cesty zpět.

„Ne, to neuděláš. Nedokážeš to.“ Řekl muž a snažil se na sobě nedat znát strach. Chladně se na něj usmála a zadívala se na něj ledovýma očima bez špetky soucitu. „Vše je jednou poprvé lásko.“ Zašeptala, poté namířila zbraň a vystřelila…