Ghortská růže. Díl první.

„Několik dní trvajících dešťů stále komplikuje dopravu ve dvaceti státech. Nejhůře je na tom jihovýchod, kde už se některé řeky vylévají z umělých hrází. Města jsou stále v pohotovosti a připravují se na případné povodně. Dále. UFO, nebo jen další výmysl? V Pacifiku se podle některých lidí dějí podivné jevy. Dvě rybářské společnosti už pohřešují pět lodí a třicet lidí…“
Televize se najednou vypnula. Petr se podivil. Podíval se z okna. Nikde se nesvítilo.
„Paráda. Nestačí, že venku prší jako z konve, oni musí vypnout i elektřinu“
Petr byl mladý, dvacetiletý student. Měl vyšší hubenou postavu s černými krátkými vlasy a modrými oči. Rád zkoušel dobrodružství a kreslil prototypy různých strojů.
„Tak běž do pokoje a dělej něco, co jsme dělali za našich časů“ Odpověděla na jeho otrávený obličej matka.
„Mami, žijeme v jednadvacátém století. Dneska už deskové hry neletí“
„Tak běž za Markem, oni mají přece ten generátor“ Petr se usmál, oblékl se a přeběhl přes ulici. Zaklepal a po chvíli mu otevřel velký svalnatý muž v obleku.
„Dobrý den, pane Stantne. Je Marek doma?“
„Ahoj Petře. Pojď dovnitř, je nahoře“ Pan Stantn ukázal rukou ke stočenému schodišti. Petr se ještě na verandě oklepal. Ve vnitř si sundal boty a bundu dal na věšák. Věděl, že Markovi rodiče jsou na chození po domě v botách háklivý. Šel po stočeném schodišti do druhého patra.
„Ahoj Petře“ Pozdravily ho Markovy sestry Simona a Daniela. Simona byla o trochu mladší a menší než Petr. Měla blonďaté, dlouhé vlasy a zelené oči. Daniela byla o dva roky starší než Petr. Měla dlouhé hnědé vlasy a zelené oči, jako Simona. Povahově byly obě stejně upřímné a někdy i milé.
„Ahoj. Hele Simono, jak to chceš zítra provést?“
„Tak to nevím. Ještě ti zavolám, jak se to počasí vyvede“ Petr je obě obešel a vešel do Markového pokoje na konci chodby.
„Čau Marku“ Marek byl Petrův nejlepší kamarád. Znali se už od mateřské školky. Byl stejně vysoký a starý jako Petr. Měl krátké hnědé vlasy a hnědé oči. Rád podnikal dobrodružství s Petrem.
„Nečekal jsem tě“
„Já vím, ale vzpomněl jsem si, že vám elektřina ještě jde a doma není co dělat“ Marek se usmál a otočil se k obrazovce monitoru.
„Díval ses na televizi, těsně předtím než vypnuli ten proud?“
„Jasně, mluvili o těch záplavách a nějakém UFO, nebo co“
„Přesně. Právě jsem si to našel na internetu. Záhadně v Pacifiku mizí lodě, lidi…“
„Takže se tam vytvořil něco jako další bermudský trojúhelník?“
„Zatím mizí jen ty lodě a lidi. Letadla prý přeletěla všechna. Dívej se, všechno se to děje jen ta tomhle místě“
Marek otevřel mapu Pacifiku a tužkou nakreslil kruh napůl cesty mezi Austrálií a Amerikou.
„Že by nový bermudský kruh? Až zapnou proud, bude toho plná televize. Zapni tam nějakou hru…“
Po půl hodině hraní bylo venku čím dál hůře. Prudký déšť nabyl ještě větších rozměrů a následná bouřka rozhodla o osudu generátoru. Hned nato se v domě zhaslo. Marek pochopil a následně vysvětlil Petrovi co se děje. Petr se poté rozloučil a přeběhl znova přes ulici domů.
„Tak co, stálo to zato?“ Pozdravila Petra jeho matka.
„Jo, zase sem si polepšil u pana Stantna“ Vytasil na svou matku mazaný úsměv, který znala jako své boty. Poté odešel do svého pokoje, který byl ozdoben samými kresbami prototypů letadel, aut a jiných dopravních prostředků. Snažil se vymyslet nový model auta. Kolem desáté večer si šel lehnout, tak jako zbytek ulice. Na druhý den se probudil do slunečného rána. Venku byla spousta bahna a větví. Pár sousedů už poletovalo venku a čistilo svůj pozemek od nánosů. Vešel zpátky domů, aby se nasnídal.
„Petře, volá ti Simona“ Petr přišel k telefonu.
„Ano?“
„Doufám, že si na mě nezapomněl? Můžeme vyrazit?“
„Jo, jen dosnídám. Počkej před domem“ Rychle dojedl snídani, oblékl se, vzal klíčky od svého auta a vyjel před dům, kde už na něho čekala Simona.
„Ahoj“ Zamával z otevřeného okénka. Simona mu to opětovala.
„Takže, kam si to chtěla?“
„Jeď až do centra, jak tam postavili tu novou budovu“ Petr šlápl na plyn a zapnul rádio.
„…podle prvních odhadů škody nepřesáhnou milion dolarů. Můžeme tu mluvit o štěstí. Žádné ztráty na lidských životech nebyly…“
„Hele, jsi si jistý, že jsou cesty průjezdné?“
„Já doufám, zase tak hrozné to nebylo“
Asi po deseti minutách jízdy, co si spolu oba povídali, znovu zapnuli rádio.
„…Situace v Pacifiku narůstá velkým tempem. Kolem třetí ráno jsme ztratili spojení s naším reportérem, který se nám hlásil z jednoho ostrova. Další společnosti hlásí ztrátu lodí a jejich posádek. Dokonce i armáda se o tuto událost začala zajímat…“
„Páni, to bude něco velkého“
„Mě to ani moc nezajímá. Hlavně jak už je pěkně a neprší“
„Ale jo, vypadá to tu vcelku klidně. Sice jde vidět, že se tudy prohnala voda, ale ty škody nejsou zase tak velké“
„Máš pravdu, nikde to tu není…a myslím, že jsme dojeli“ Ušklíbla se Simona. Oba vystoupili z auta a podívali se na zatopenou cestu před nimi. Kolem nich zrovna procházel starší pán, a podával jim rady.
„Celá Severní ulice je zatopená. Možná když to vezmete přes starou radnici a pak pojedete po 38. ulici, projedete“
„Děkujeme za radu, nashle“ Starší muž přikývl hlavou, otočil se a pokračoval v chůzi. Petr a Simona nasedli do auta a zacouvali asi o 30 metrů dále, aby mohli pokračovat po jiné silnici. Netrvalo dlouho a Petr uviděl novostavbu, u které zastavil.
„A kdy tě mám vyzvednout?“
„Tím už se netrap, zpátky odvoz mám. Díky za svezení“
„Není zač, víš přece, že ti rád pomůžu. Ahoj“ Petr opět zamával a odjel pryč. Zapnul si rádio a uvelebil se hlouběji do sedadla. Když dojel domů, uviděl před vchodem Marka.
„Čau Petře, můžu dál?“
„Jasně, pojď“ Petr otevřel zavřený dům. Rodiče odjeli na týdenní dovolenou.
„To si toho prázdného domu moc neužiješ, co?“
„Nevyšlo to zrovna nádherně, ale myslím, že mi to v Sydney tak moc vadit nebude“ Zasmál se Petr, který se už nemohl dočkat na pobyt v Austrálii spolu s Markem, Simonou a Danielou. Chvíli se bavili u televize. O půl jedné odpoledne si šel Petr udělat oběd a Marek odešel domů. Když odbyla druhá hodina, šel si zabalit věci na měsíční výlet do Sydney. K večeru se šel ještě projít s Markem. Když přišel domů, šel spát, aby byl odpočatý. Ráno se osprchoval, snědl výtečnou snídani, oblékl se, porozhlédl se po celém domě, zda je všechno vypnuté. Když zkontroloval vše, co mohl, vyšel před dům, kde už čekal pan Stantn, Marek a jeho sestry. Měli velký rodinný vůz, do kterého se vešlo minimálně sedm lidí. Všichni naházeli tašky do kufru, nastoupili a odjeli na letiště.
„Tak co Petře, těšíš se?“
„Ano pane Stantne“ Když dorazili na letiště, pan Stantn všechny vysadil, rozloučil se a poté odjel. Všichni čtyři byli trochu zmatení, ale po pár otázkách na informacích už přesně věděli, kde mají jít. Když si všimli, že mají ještě hodinu a půl čas, sedli si do restaurace a trochu se najedli. Kdy už jim zbývala necelá půl hodina do odletu, rozhodli se nastoupit do letadla. Petr a Marek seděli spolu. Daniela a Simona hned za nimi taky spolu.
Před startem si všichni museli poslechnout případy nouze, nasazení záchranné vesty a jiné bezpečností předpisy. Když už bylo všechno připraveno, pilot oznámil, že se mají všichni připoutat a že jsou připraveni odletět.
„Super“ Usmál se a trochu hlasitěji se ozval Petr, když se letadlo dalo do pohybu.
„Co to mělo znamenat? Vždyť už si letadlem letěl“
„Já vím, ale teď už se nemůžeme vrátit“
„Jen pokud…“
„Ticho! Ještě to všechno zakřikneš!“ Petr se už skoro plazil po Markovi, aby mu zacpal pusu, ale ten ho zastavil.
„Hele, nechcete si to všechno pošťuchování nechat až na hotel?“ Ozvala se za nimi Daniela, která byla docela nervózní z první cesty letadlem. Letadlo se náhle zvedlo a všichni se mohli podívat na čím dál menší budovy. Někde v půli cesty, když už se nikdo nedíval dolů a jen tak se poflakovali nebo poslouchali hudbu, se Daniela otočila k Markovi a začala mluvit.
„Hele, neletíme teď náhodou nad tou oblastí, kde se dějí ty věci?“ Petr se otočil na Marka a čekal, co bude dál.
„Už jsem vám řekl, že se to letadlům neděje“
„A jo vlastně. Úplně mi to vypadlo“ Najednou se letadlo začalo třást. Všichni cítili, že letadlo padá k zemi. Všichni byli zaraženi do sedaček a věděli, že je toho špatně až moc. Petr se podíval z okna a viděl, jak letadlo prochází mraky směrem dolů. Letadlo se naklonilo ještě více dopředu, skoro jako by se mělo každou chvíli převrátit. Pilot se je všechny snažil uklidnit. Daniela si všimla, jak se pár lidí začalo modlit. Zkoušela se také modlit. Simona se po chvíli také přidala. I když neznali modlitby ani nevěřili v boha, právě teď se to všechno snažili dohnat. Petr se otočil, když slyšel, jak se obě modlí. Obrátil se zpátky k oknu, a ihned si všiml velkého ostrova přímo před letadlem. Nemohl odhadnout, co přesně vidí pilot, ale podle tvaru ostrova, který viděl, uvěřil, že letadlo ztroskotá a narazí do země. Ostrov se stále více přibližoval a Petr ze zoufalství začal mluvit rozklepaným hlasem.
„Přátelé, já sice nevím, zda to pomůže, ale měl jsem vás všechny rád. Byli jste mí nejlepší kamarádi. Nikdy vám to nezapomenu…“ Sotva to Petr dořekl, letadlo srazilo první stromy. Jenže letělo stále dost velkou rychlostí, takže stromy ho moc nezpomalovaly. Petr měl zavřené oči, ale slyšel podivné zvuky, které by nejideálněji přidal k rozbíjení trupu a roztrhání křídel letadla o stromy. Stromy sice ničili trup letadla zespodu a trhaly křídla, ale prostor pro cestující nebyl nějak zvlášť poničen. Petr si přál, aby to všechno skončilo, stejně jako Simona, Daniela a Marek. Ostatní cestující byli buď v bezvědomí, nebo v takovém stavu, že nic nevnímali. Následný ohromný náraz, kterého si všimli prudkým zastavením a deformací trupu, všechny cestující uvedl do bezvědomí. Letadlo narazilo přímo do hory před nimi. Předek letadla byl rozdrcen nárazem, který pilot, kopilot a několik řad cestujících za nimi, nemohli přežít. Spodek trupu, který ukrýval zavazadla a bedny s nákladem, byl tak zdeformovaný, že rostliny a hlína byla vevnitř. Křídla a motory odpadly několik set metrů za letadlem, když se prohnalo mezi dvěma obrovitými kmeny stromů...