Splynutí

Jde po ulici. Jeden krok, druhý krok.. jak se to zdá jednoduché. Zvenčí vše vypadá tak nekomplikovaně, prostě. Ale co uvnitř? Kdo se pozastaví nad tím, na co právě myslí? Kdo si řekne: tu něco trápí, ta má starost..? Lidé se dívají, ale nevidí. Poslouchají, ale neslyší. Je jí smutno, neskutečně smutno. V myšlenkách plave daleko, předaleko, do světa fantazie, do světa pohádek, do světa svých snů..

V tom světě není obyčejnou dívkou. Stává se princeznou, žijící na krásném zámku se svými rodiči. Palác je prosvětlený sluníčkem, lidé se usmívají, zdraví se, přejí si hezký den a mají ji rádi. Nikdo jí nic nevyčítá, nikdo jí nespílá, nikdo ji netrápí. Má svůj pokojíček, kde si může zalézt do koutku a přemýšlet, jak dlouho bude chtít. Nikdo ji nevyhání, nikdo jí nenadává. A když je jen chvilinku smutná, okamžitě se objeví někdo, kdo ji rozptýlí, pobaví, rozesměje. Někdo, kdo ji vezme do náručí a ochrání před všemi špatnostmi světa. Někdo, na koho se může spolehnout.

Ten svět je tak nádherný, že se s ním jen nerada loučí. Cítí, že to je to jediné co má. Kdyby tam tak doopravdy byla. Ale to nejde. I když je velkým snílkem, přece jen zůstává nohama na zemi. Nicméně dostane bláznivý nápad. Uteče alespoň z toho pochmurného a uspěchaného města. Nechá ho za sebou. To je teď to jediné, co doopravdy chce. Vyráží pryč. Utíká uličkami, vyhýbá se lidem a strojům, jen aby byla co nejdříve tam, kde si doopravdy přeje být.

Je v lese. Právě les pro ni vždy znamenal útěchu v jejích těžkých životních chvílích. Tady je vždy doopravdy spokojená. Jako princezna jezdí po království a klaní se síle přírody. Každý strom, každý keř pro ni znamená energii. Hladí listy a vnímá jejich něžnost, hladí kmeny a vnímá jejich sílu. Jako dívka se chodidly dotýká země a vzdává přírodě svůj hold. Dává slunci svůj úsměv, dává stromům svou radost. Princezna a dívka. Dívka a princezna. Dvě osoby, na pohled každá jiná. Uvnitř však obě stejné. Přijdou k sobě a splynou v jednu osobu. Alespoň na tuto chvíli se stávají totožné, stanou se dívkou. A ta teď míří svými kroky po cestičce, směrem k potůčku. Největší lásku totiž chová k vodě.

Ten potůček, protékající lesem, pro ni znamená opravdovou sílu přírody. Ponoří ruce do vody a čerpá z ní energii. Laská se s vodou, promlouvá s ní. Říká jí: to je dnes krásně.. děkuji, že tu můžu být s tebou a využít tvou sílu. A voda jí odpovídá: moje energie se stává tvou, protože tvoje mysl se stává mou. A tu se stane zvláštní věc. Jejich mysli se propojí. Už není dívka. Už není voda. Stanou se jedním, dívka je vodou a zároveň je voda dívkou.. Dívka cítí, jak jí prochází síla, jak jí prochází voda, jak jí prochází opravdový život. Najednou ví, že všechny její dosavadní tužby a starosti byly malicherné, že nic neznamenaly ve srovnání s touhami života. Poddává se tomu spojení, jak nejvíc může. Oči má zavřené, nic nevnímá. Cítí, že si ji voda bere. Obaluje ji kolem dokola, od paty až po hlavu. Dívka mizí, až je pryč docela. Stává se vodou, už ani necítí své omezené tělo. Její tělo je teď tak rozlehlé, tak plné energie. Ona je vodou. Voda ji pohltila. Ale dívka toho nelituje. Cítí, že se stala ta nejkrásnější věc v jejím životě. Teď doopravdy začala žít.

Voda je obrovský živel, prochází každou částečkou země. A já se stala její součástí. Jejím prostřednictvím k vám promlouvám. Ať už si napouštíte vodu do vany, či se jen chcete napít, já jsem všude s vámi. Nelitujte mne, vězte, že jsem doopravdy spokojená, cítím, že můj život byl konečně naplněn. Být tímto živlem je můj osud, je to moje poslání. Vzpomínejte na mne vždy v dobrém. Vím, nedala jsem nikomu vědět kam jdu a možná mě budete hledat a budete si zoufat, kde jsem. Nemyslete si, že jsem na vás zapomněla. To se nikdy nestane. A proto se o mě nebojte. Budu ve vás žít, stejně jako vy budete navždy žít ve mně.