Milovaná II.

Další noc seděl Claude na stejném místě,otáčel v prstech cigaretou a pozoroval obrovský úplněk.
Nebyl si tak úplně jistý,jestli udělal dobře,když Julienovi dovolil,aby tu ta dívka zůstala. Jemu osobně to bylo úplně fuk,její krev ho nezajímala,znal spoustu krásných slečen,které mu krk nastavovaly dobrovolně,starosti mu dělal spíš momentálně vyhládlý Gabriel. Nechtěl ve svém domě žádné problémy a už vůbec nestál o to,aby tu zase někdo zemřel,jako když Damien zabil Leonova bratrance Sebastiana a bylo jasné,že Julien se Gabriela zabít minimálně pokusí,jestli té dívce ublíží.
Jak že se vlastně jmenovala?
Julien mu to včera při večeři říkal - ale on už to zapoměl. Nebyla to věc,kterou by nějak dlouhodobě chtěl nosit v hlavě,jen ze zdvořilosti by to asi vědět měl. Ostatně Julien ji měl představit společnosti na plese,který pořádal hrabě Cain z vedlejšího panství.
Claude nikdy neměl tendenci se s Cainovým klanem nějak sdružovat. Zvlášť ten malý,dětinský Adrien,Julienův nejlepší přítel,mu pořádně lezl na nervy,ale v rámci etikety a taky kvůli tomu,že by mu to Julien neodpustil,kdyby nejel,se rozhodnul zatnout zuby. Teď už jen čekal až Julienovy služky tu maličkou obléknou a budou moct vyrazit. Ze zamyšlení ho vytrhlo zaklepání na dveře. Zabručel,že je otevřeno. Dovnitř v uctivé pokloně vešel Julienův komorník.
„Mladý pan Julien a slečna Aimée jsou připraveni,pane.“
*Tak Aimée? Milovaná?*
Claude přikývnul,přehodil si přes ramena černý plášť a vyšel do chodby. Z protějších dveří vyšel Leon a za chvíli se objevil i Daniel.
„Kde je Gabriel?“ zeptal se Claude.
„Rozmyslel si to,nikam nejede,je mu špatně kvůli zkouškám.“
Teď už se čekalo jen na Juliena a Aimée. Claude,Daniel i Leon už začínali být nervózní.
„Bože,on ji tam snad...“ zavrčel Daniel,ale Claude po něm šlehnul přísným pohledem a on okamžitě zmlknul.
Pak se ozval zvuk podpatků a konečně se objevil,široce se usmívající,Julien. V ruce držel stříbrný řetízek. Claude věděl,kde je jeho konec. Na obojku,šikovně zašitém do krajkové sametky na krku krásné Aimée.
Bůhví proč ten pohled Clauda neskutečně podráždil a nejradši by bratrovi řetízek ruky vyrval. Aimée vypadala ve bílých šatech jako malý anděl. Plavé vlasy měla na temeni sepnuté smaragdovou sponou a zbytek jí v měkkých vlnách splýval přes ramena až k pasu. Ve tváři měla nepřítomný výraz porcelánové panenky a její,předtím tak třpytivé oči,jako by byly zastřené matným závojem.
Julien ji dokonale ovládal. Nejenže panenku připomínala,ona jí byla. Živoucí,ale bezduchou,uměle krásnou,bez vlastní vůle. Claude nevěděl proč,ale nějakým způsobem se mu to příčilo.
*Uklidni se,proboha.* napomenul se v duchu *Je to jen hračka tvého bratra. A navíc pouhý člověk.*
„Můžeme jít?“ přetušil napjaté mlčení Leon.
„Jistě.“ zavrčel Claud a v čele klanu vyrazil ke kočárům.
Zámeček hraběte Caina zářil už z dálky. Zatímco Claude,Damien,Gabriel,Julien a Leon se raději zdržovali ve stínech,v Cainově sídle byly na každém rohu svícny,lampy a svítilny. Jejich záři znásobovaly stovky zrcadel,rozmístěné po celém domě. Jediné,v čem se shodli,byly růže,ty měl rád i Claude,pouze s tím rozdílem,že Cain preferoval růže rudé,zatímco Claude černé. I Aimée měla jednu ve vlasech.
Aimée - pořád nad ní musel přemýšlet.
Proč mu,proboha,tolik vadilo,že ji Julien ovládá?
Nebyla by první - a určitě ne poslední. Jenže ona byla zatím to nejdokonalejší,co Julien stvořil a poprvé se zdálo,že je se svým dílem naprosto spokojený. Většinou totiž po několika dnech jeho hračky buď zešílely,nebo ho to přestalo bavit a zabil je sám. A rozhodně nebyl z žádné tak nadšený,že by jí hned kupoval drahé šaty a nechával jí zařizovat vlastní komnatu větší,než měl sám Claude.
Na ten ples přijelo spoustu upírů. Dokonce i nový klan poměrně zdaleka,o kterém se Cain kdysi zmínil. Claude vzdáleně tušil,že se jejich vůdce jmenoval Aurelien...nebo si to aspoň myslel.
Julien byl ve svém živlu. Kamkoliv přijel,byl okamžitě středem pozornosti,zvlášť upírek. Nejedna se ho snažila uhnat a on si toho byl vědom a rád toho využíval. Tentokrát měly dámy smůlu,Julien se věnoval jen Aimée. Celý večer se s ní chlubil komukoliv,kdo šel zrovna kolem a byl ochotný ho poslouchat a pýřil se hrdostí,jak z ní byli všichni u vytržení.
Ona ale nevnímala nic. Nepřítomně se ovívala vějířem,zcela zahleděná do Juliena.
Clauda to dráždilo.
Jeho sociální cítění nikdy nebylo nijak silné,ale vadilo mu to. Navíc mu vrtalo hlavou,jak dokázal tak rychle ovládnout mysl Aimée,když předtím mu to trvalo dlouhé týdny. A potom se své hračce musel pořád plně věnovat,aby spojení s jejím mozkem neztratil. Teď se ale uvolněně bavil,smál se a už byl i trochu omámený vínem. Přesto se od něj Aimée nehnula a za celý večer neprojevila žádnou známku života,kromě nepřetržitého mávání vějířem. Claude nevěřil,že by se Julien dokázal během pár týdnů,od doby,kdy zabil poslední,takhle zlepšit. Něco za tím muselo být.
Aimée sebou najednou prudce trhla. Julienova tvář potemněla překvapením a rozrušením. Vzal dívku kolem ramen a druhou rukou jí stisknul dlaň. Něco jí zašeptal do ucha a Aiméeiny oči znovu zmatněly. Hlava jí klesla zpátky mezi ramena a už se nepohnula.
*Takže Julienova loutkohra má přeci jen mezery.* ušklíbnul se Claude.
Večer pomalu končil,noční obloha začínala blednout.
„Pojedeme,Leone,Damiene,Juliene..“ zavelel.
Cain je chvíli zdvořile přemlouval,aby zůstali,nicméně doopravdy o to vůbec nestál a Claud to věděl,proto se stejně falešnou zdvořilostí odmítnul a přes Cainovo naléhání odjeli domů.
Julien byl opilý,tak poslal služku,aby uložila Aimée,ale výslovně jí zakázal,aby jí z ruky sundávala velký,rubínový prsten. Služka na svého pána vrhla zmatený,nechápavý pohled a odvedla Aimée pryč.
V tu chvíli Clauda něco napadlo.