Milovaná III.

Aimée spala. Její bledá tvář kontrastovala s rudými polštáři.
Vypadala skoro jako mrtvá. Ruce měla složené na hrudi a na prstě jí slabě zářil rubín v prstenu. Claude se líně opíral o zárubeň dveří a mlčenlivě ji pozoroval.
Něco ho na té dívce fascinovalo,ale protože jeho city za stovky let,co žil jen ve společnosti upírů jeho klanu,docela otupěly (Ne že by snad předtím nějaké měl.),nedokázal přesně určit,o co jde.
Pouze předpokládal,že kdyby byl člověk,tak by mu teď pravděpodobně rychleji bušilo srdce.
Zároveň ale cítil,že něco není v pořádku. Z prstenu něco vyzařovalo. Cosi silně hypnotizujícího.
Beze zvuku přešel místnost a lehce se prstenu dotknul. Rukou mu projela Julienova temná energie. Upíra slabšího,než byl Claude,by to možná na pár hodin spolehlivě odrovnalo. Jeho to jen nepříjemně koplo.
Hned mu to bylo jasné.
*Přesně tak,jak jsem předpokládal. Příště buď vynalézavější,bratříčku.*
Ten rubínový prsten byl centrem Julienovy nadvlády nad Aimée. Claude věděl,že teď,když ji narušil,ho dívka velmi matně vnímá.
Její dech se zrychlil.
Cítila,jako by se pomalu rozpouštěla mlha kolem její mysli - ale pohnout se ještě nemohla. Věděla,že je někdo u ní. Jako by byla v bezpečí,byla si jistá,že tenhle jí neublíží.
Marně se snažila si vzpomenout na to,co s ní bylo předtím. Pamatovala si jen krátké,nejasné záblesky...
Claude se mezitím rozhodl neváhat a prsten jí jedním pohybem stáhnul. Prudce otevřela oči,sípavě se nadechla a tváře jí živě zrůžověly. Chvíli se rozhlížela po místnosti,než si všimla muže u jejího lůžka.
„Já vás znám..“ zašeptala jemným hlasem. „Už jsem vás viděla.“
Claude němě přikývnul.
„Vůbec nic si nepamatuji,co se to se mnou stalo?“
Upír nevěděl,jestli jí to má vysvětlovat,ale teď,ve vlastním podvědomí mu připadala ještě víc okouzlující. Když dlouho mlčel,Aimée na něj upřela zkoumavý pohled.
„Pane?“
„Ovládal tě můj bratr Julien. Touhle věcičkou.“
Zvedl v ruce prsten a když ho přiblížil k uchu,slyšel,jak šílenecký hlásek,typický pro Julienův vnitřní hlas,šeptá:
„Poslechnout. Poslechnout. Poslechnout.“
„Jistě - To ten prsten!“ vyjekla Aimée. „Od té doby,co mi ho ten druhý..“
„Julien.“
„Od té doby,co mi ho Julien dal,tak si nic nepamatuji..věděla jsem jen,že musím..“
„Poslechnout.“
„Ano..“
Chvíli bylo ticho a Aimée si Clauda zvědavě prohlížela. Upíří princ doopravdy netušil,jak je možné,že se ho neboí,když předtím málem omdlela strachy.
„Ty ze mě nemáš strach?“
„Ne,pane.“
„Ale víš,kdo jsem?“
„Ano,pane.“
„A nemáš strach z upírů?“
„Mám,ale cítím,že vy mi ublížit nechcete.“
Claude nadzvihnul obočí. „Jak si tím můžeš být tak jistá?“
Aimée se nevinně usmála.
„Vidím vám to na očích.“
Ani jeden z nich nevšimnul,že se škvírou mezi těžkými závěsy prodral sluneční paprsek a padl na upírovu bledou ruku.
Claude vyskočil,jako by mu hořelo pod zadkem a vztekle zaklel.
Aimée se rozesmála. „Vy asi doopravdy nemáte rádi světlo,že?“
„Ne že ho nemáme rádi. My ho nenávidíme. Pálí nás a zabíjí.“ bručel upír a třel si popálenou ruku. V tom místě mu na kůži zůstal vypálený proužek,který mu jen tak nezmizí. „Bolí to asi jako když ti na tělo přitisknou rozpálené železo.“
Aimée vzala jeho dlaň a jemně na ni zafoukala.
„Co to děláš?“
„No...foukám vám na to.“
„A to má pomáhat?“
„No...“ zarazila se „No..vlastně..ne. Ale je to sugestivní. To my lidi takhle děláme.“
„Vy jste vážně divní.“
Vzal ze stolku prsten. „Teď ti to budu muset zase navléknout a zmizet odsud.“
„Ne!“ bránila se Aimée. „Já už to nechci!“
„Musím. Kdyby Julien zjistil,že jsem přišel na jeho triky...možná by tě zabil.“
Dívka sklonila hlavu a Claude jí chtěl prsten navléknout.
„Počkejte ještě!“ zarazila ho najednou. „Jak se jmenujete?“
„Claude.“ řekl jen a Aimée se znovu propadla do područí Julienovy nevyzpytatelné mysli.
Nechával ji tam nerad. Neměl z toho dobrý pocit. Julien nebyl zlý,vysloveně zlou povahu neměl...jen byl prchlivý a vzteklý a měl problémy se sebeovládáním.
*Nerad bych..* uznal Claude v duchu a vyklouznul z Aiméeina pokoje na chodbu *..aby ji v nějakém záchvatu vzteku zabil.*
Vlastně ji začínal mít docela...rád.