Ghortská růže. Díl třetí.

„Vylezeme na tamten vrchol a rozhlédneme se po okolí“ Když se po necelé půl hodince vyšplhali na menší horu, uviděli to, co ještě nikdy v životě. Krajinu tak rozsáhlou, až jim z toho proběhl mráz po zádech. Zelené pláně, hory a údolí se táhly až za obzor. Byli omámeni tou krásou, kterou na Zemi nemůže nikdo spatřit.
„Hele, Marku, dej mi ten dalekohled, něco tam vidím“ Petr natáhl ruku a Marek mu podal z baťohu dalekohled.
„A co tam vidíš?“ Přistoupili ostatní k Petrovi. Petr se stále díval a odpověděl.
„Nevím, vypadá to jako drak. Támhle“ Ukázal Petr na oblohu, kde v dálce letělo něco, co vypadalo jako pták, ale pohybovalo se to více odvážně, skoro až akrobaticky. Marek schoval dalekohled a následoval Petra, který se už vydal na cestu. Simona a Daniela jako obvykle odcházely se zpožděním. Slunce už pomalu zapadalo a tak si udělali pochodně a šli přes noc, protože už byli odpočatí. Simona a Daniela se co chvíli otáčely s pochodní, protože se jim zdálo, že je někdo sleduje.
„Už toho mám dost, pořád mám pocit, že mě někdo sleduje“
„To se ti jen zdá, nesmíš na to tolik myslet“
Celou noc prochodili a tak se po pár hodinách schovali do jednoho kmenu stromu, který byl prázdný. Tam usnuli a přečkali, až noc přejde. Když se ráno probudili, vydali se dále, aby zjistili, kde vlastně jsou. Když Petr vylezl na malý kopec, spatřil malou vesnici.
„Hele, támhle je vesnice, třeba se tam něco dozvíme“
„Co když to jsou oni? Ti hnusní tvorové?“
„Musíme to prozkoumat, jdeme“ Odvážil se Petr, který zrovna slézal z kopce. Po třech hodinách došli ke stromu, za který se schovali, těsně před vesnicí. Slyšeli zvuky, které připomínaly určitý druh rituálních tanců.
„Hele, tohle nejsou ti, co unesli lidi z letadla. Tohle jsou normální lidi, jako my“ Simona se otočila, protože se jí zdálo, že něco slyší. Asi dva metry od ní stál muž, který měl na sobě listy, které mu zakrývaly tělo od pasu dolů. Vypadal úplně jako normální člověk, jen se trochu lekla, protože čekala trochu více odlišností, když spatřila ty podivné tvory na ostrově. Ostatní se otočili, protože slyšeli leknutí Simony.
„Ahoj, nechceme dělat problémy“ Ozval se Marek, který se trochu bál následků.
„Vypadáte úplně jako on. A chováte se jako on. Pojďte semnou“ Všichni šli s ním přímo do vesnice. Trochu nechápali, co má být „on“ zač.
„Asi vůdce. Proč by nás k němu jinak vedl“ Všichni s celé vesnice se za nimi otáčeli. Připadalo jim to trochu nepříjemné. Muž je zavedl do malého domku na konci vesnice. Pozval je dál a poté odešel.
Uprostřed seděl muž, který meditoval. Vedle něho ležela dýmka, ze které se kouřilo.
„Co po mě zase chcete?“ Zeptal se muž, který určitě slyšel někoho přicházet.
„To bychom taky rádi věděli…“ Odpověděl Petr. Muž otevřel oči a podíval se na Simonu a Danielu. Usmál se a vstal. Přišel k Daniele a chtěl ji obejmout, ale ona nechtěla. Pouze mu potřásla rukou.
„Jsem rád, že je tu konečně někdo od nás. Jmenuji se Sam“ Pustil jí ruku a potřásl si s ostatními.
„Jak to myslíte od nás?“ Podivil se Petr.
„Z našeho světa. Z Ameriky, nebo odkud jste. Tohle je totiž úplně jiná planeta. Beretie. A kdy přijdou ostatní?“
„Nikdo jiný nepřijde, myslím. Havarovali jsme s letadlem a pak něco uneslo všechny z letadla“
„Mohlo mě napadnout, že nebudete z armády. Sakra, že já jsem v něco vůbec doufal“
„Počkat, o čem to tu mluvíte? Jaká armáda?“
„Ta brána, kterou jste prošli, je teleport. Pracovali jsme na tom s NASA. Měl přenést věci ze Země na mezinárodní stanici. Jenže po každém přenosu, se daná věc neobjevila. Já a můj tým, jsme to šli prozkoumat a objevili jsme se tady. Vydali jsme se sem. Potom na nás zaútočili a všechny kromě mě unesli. Už nikdy se nevrátili. Snažil jsem se tam dostat, ale tihle mi poradili, že to nemám dělat, že už budou všichni mrtví“
„Páni. A o kom to mluvíte? Kdo na vás zaútočil?“
„Ghortové. Tak jim tu říkají. Jsou to ohavní, velcí tvorové…“
„…s brněním a zelenou kůží“ Doplnil ho Marek.
„Vy jste je potkali?“ Otočil se na něj udiveně Sam.
„Ano, ale už na ostrově“
„Sakra, museli zjistit, jak to funguje. Měli jsme takové zařízení pro návrat. Ukryli jsme ho do hor, aby ho nikdo nenašel. Ale jak se zdá, našli ho. Co bylo v okolí toho zařízení na ostrově?“
„Nic, jen jejich chatrče. A teď mi dochází, že to budou oni, kdo unáší ty lidi z Pacifiku“
„Máš pravdu. Když jsme byli schovaní, a oni unesli ty lidi, říkali, že to bude stačit, že můžou začít jejich plán“
„Takže oni se dostali do našeho světa a začali unášet lidi?“
„Vypadá to tak. A jak dlouho tady jsi?“
„Už je to nějaký ten pátek. Přesněji, rok“
„A to ses nepokusil vrátit?“
„Pokoušel, několikrát. Jen jednou jsem to zařízení našel, a strávil u něho asi dva dny, ale nespustilo se“
„Taky jsme chtěli odejít zpátky, ale taky se to vypnulo“
„Asi mají systém, aby se odsud nikdo jiný nedostal. Musíme se dostat k jejich území a zjistit co mají v plánu“
„Jo a ještě abych nezapomněl, všimli jsme si stop po helikoptéře, nevíte o tom něco?“
„Na tom ostrově byla naše základna. Co si pamatuji, byla tam i letadlová loď“
„Ale já nemyslím na ostrově, já myslím tady“ Přerušil ho Marek.
„Cože? To bude omyl, museli jste se splést, ta brána není zase tak velká“
„Asi deset minut před námi, jí prošli ti Ghortové. Potom jsme prošli my a nikdo v okolí nebyl, jen ty stopy“
„Nemám tušení. Ale jsou tu draci, takže jste se mohli splést“
„No, je sice fakt, že jsme jednoho viděli, ale těch Ghortů tam bylo asi dvacet a našich myslím osmdesát“
„Upřímně, já vůbec nevím co se za těmi horami děje. Možná že našli způsob jak vyrobit létající stroj. Ale pokud mají něco v plánu, tak bychom si měli pospíšit. K jejich vesnici to je den a půl cesty“
Sam odešel dozadu a začal si balit. Petr a Marek šli vylézt na rozhlednu rozhlédnout se po okolí. Simona a Daniela odešly na náměstí si popovídat s místními.
„Nebezpečné tam chodit. Pokud nechcete, můžete utéct. Dva dny tímhle směrem je velká vesnice“
„Musíme osvobodit naše lidi. A musíme zjistit, co mají v plánu“
„Chápu. Nás chrání draci. Na hranicích našeho a jejich území jsou jich desítky“
„A to se už nepokusili o útok?“
„Pokusili, mnohokrát, ale zjistili, že pro ně nejsme důležití. Nedokážeme jim ublížit. Kdyby nás nechránili draci, asi by už zaútočili, ale draci jich zabíjí mnoho a to oni nemůžou připustit“
Petr a Marek se mezitím bavili s lukostřelci na věži.
„Ti draci jsou támhle v těch místech. Ghortové už nezaútočili přes padesát dní, ale pochybuji, že někdy znovu zaútočí“
„Proč se tedy pokouší útočit, když ví, že jste pro ně bezvýznamní?“
„Mají to v krvi. Chtějí bojovat. Naštěstí mají za velkou vodou nepřítele, který se jim vyrovná“
„A co kdybychom se s nimi spřátelili?“
„Nikdy! Jsou to stejní barbaři jako Ghortové!“
Dole pod věží se objevil Sam.
„Můžeme vyrazit. Přidáte se k nám Alente?“
„Ano, musíme vás doprovodit k drakům. Oni věří jen našim lidem a ty, Same, k nám stále nepatříš. Rente, zavolej Mirtu a Tinu, půjdou s námi“ Když všichni přišli k bráně, celá vesnice se s nimi loučila. Pro ně byl každý, kdo se chtěl vydat do země za horami ke Ghortům, zvláštní. Málo kdo se tam vydal, ale už nikdo se nevrátil. Když se brána zavřela, věděli, že už je zbabělé, vrátit se zpátky do vesnice.
„Takže kdybychom se zase vrátili do vesnice, byli bychom zbabělci?“
„Ano. U vás to tak není?“ Zeptal se Alent.
„Ani ne. U nás máme jedno přísloví. Lepší živý zbabělec, než mrtvý hrdina“
„Musíme jít, čeká nás dlouhá cesta k drakům“ Vydali se na cestu. Cesta byla naštěstí rovná a vychozená, takže se nemuseli prodírat křovím. Když už se blížil západ slunce, utábořili se.
„Tady se utáboříme. Půjdu do lesa nasbírat nějaké jídlo“ Řekl Alent. Když se za necelou hodinu vrátil, vlekl za sebou jakési zvíře. Alent ho rozřezal a napíchl na větve a začal opékat nad ohněm. Petr se na něj díval divným obličejem.
„Nebojte se. Tohle je Rentort. Vypadá zvláštně, ale chutná výtečně. Je to hotová lahůdka“
Simona si trochu ukousla a hned se do toho pustila. Ostatní neváhali a začali jíst.
„Tak tohle je úplně to nejlepší jídlo, jaké jsem kdy měl!“
„Souhlasím, daleko lepší než co jsem kdy jedl“ Když se všichni pořádně najedli, šli si lehnout. Další den vyrazili k drakům. Po několika hodinách došli k velké pláni. Ušli asi sto metrů od lesa, když před nimi přistáli dva obrovití draci. Měli dvacet metrů na délku a o něco víc na šířku. Křídla ihned stáhli podél těla. Jeden byl červený a druhý modrý a kůži měli pokrytou ostny a šupinami. Červený drak měl na hlavě dva rohy. Modrý neměl žádné, zato měl zvláštní příčesek, podobný vlasům. Modrý drak se podíval na Petra a jeho přátelé a vycenil zuby, jako by se mu nikdo z nich nelíbil. Alent na něho zvolal jakési slovo „ajeh“. Drak se k němu ihned otočil a díval se mu přímo do očí. Dívali se na sebe asi tři minuty a pak se od sebe odvrátili.
„Dál už musíte sami. Dávejte si pozor, nikdo už vás chránit nebude. Cesta je volná skoro až do vesnice“
„To už nás ti draci chránit nebudou?“
„Ne. Chrání jenom tyhle hranice. Padlo už jich dost na naši obranu, a proto se stáhli jen na hranice“
„Chápeme a děkujeme za doprovod“
„Není zač. Šťastnou cestu“ Alent a jeho bojovníci se otočili a odešli zpátky do lesa. Draci se otočili k Petrovi a Samovi. Kývli hlavou, jako by souhlasili. Poté odletěli a ozvali se děsivě hlasitým křikem.
„Můžeme, ale už začínám mít trochu strach“