Ghortská růže. Díl čtvrtý.

K večeru se před nimi objevilo Ghortské město. Uviděli ho, když přecházeli jednu z největších hor v blízkém okolí. Všimli si, že od moře je opevněno tak moc, že by jim to mohli závidět i některé světové velmoci za druhé světové války. Jenže z jejich strany, nebylo opevnění žádné. Slunce ještě posílalo na zem poslední paprsky, takže viděli celé město, a mohli si zapamatovat některé části, až budou uvnitř.
„Já myslel, že říkali vesnice“
„Říkali, ale asi neznají pojem město. V každém případě je dost velké“ Najednou se z města ozýval divný zvuk. Připadalo jim to jako rychle se točící vrtule, jenže neslyšeli žádný motor. Po chvíli z města vzlétl malý bílý objekt.
Až se k nim dostatečně přiblížil, všimli si velké podobnosti s helikoptérou. Schovali se do křoví, a když přelétávala přímo nad nimi, uviděli, že se jedná skutečně o helikoptéru. Jenže byla složená z kostí a místo vrtulí měla jakési plachty, velice podobné křídlům od draků. Proletěla kolem nich docela velkou rychlostí a uvnitř si všimli slabě zářícího fialového světla. Simona se podívala na Marka. Marek se zase otočil na Sama.
„Co, to zatraceně bylo?“ Vyběhl Marek z křoví, aby se podíval na odlétající helikoptéru.
„Jsem jediný, který si všiml toho fialového světla?“
„Celé je to divné. A už pojďte“ Řekl Sam a vyrazil dolů k městu.
„Ale dávejte pozor, můžou nás zajmout a kdoví co s námi udělají“
„Neboj“ Upozornil Petr a spolu s ostatními seběhl dolů ze svahu. Když se schovali za jeden malý domek, všimli si několika stráží v okolí.
„Tohle bude opravdu těžký oříšek“ Zašeptal Marek a pomalu se plížil k dalšímu domku.
„Tohle opravdu nedopadne dobře“ Odpověděla Simona na Markovo chování. Když Daniela procházela kolem dalšího domu, který Marek obešel, všimla si vevnitř lidí z letadla. Rukou zastavila Petra, který byl hned před ní.
„Petře, koukej dovnitř“ Petr se zastavil a podíval se přes malý průhledný závěs. Všiml si několika lidí vevnitř, jak mají hlavu skloněnou skoro až k zemi.
„Hej, lidi, jsou tady“ Šeptem všem naznačil, kde mají jít. Rozhlédli se po okolí a vešli dovnitř. Všichni až na jednoho je potichu uvítali. Všichni kromě Simony začali rozvazovat lidi.
„Neměli jste sem chodit“ Odpověděl ten, kterému jako by vadila záchranná akce.
„A proč? Přece nenecháme, aby vás zabili“
„Jenže vy vůbec nevíte, co tady s námi dělají“ Začal mluvit docela děsivým hlasem.
„Hned potom co nás sem odvlekli, začali nás, jak bych to řekl, zkoumat. Prohlížet myšlenky a všechno, co jsme kdy viděli. Ti vojáci, co je prý zajali před rokem, jim poskytli dost informací o naší vojenské struktuře. Podle nich udělali ty helikoptéry, kterými nás sem dostali. A z nás dostanou úplně všechny myšlenky o civilizaci a pak na ni zaútočí vší silou a na ty nejslabší místa“ Všichni, kteří zrovna poslouchali, souhlasili.
„Vší silou?“ Přidal se do rozhovoru Petr, který zrovna rozvázal dalšího člověka.
Muž vstával, když ho Daniela rozvázala. Držel se za jednu ruku, protože jí měl otlačenou od provazů.
„Ano“ Dovnitř vešel strážný a zpozoroval, jak se všichni rozvazují.
„Pozdě. Stejně vás už nepotřebujeme. Jen pochybuju, že utečete z vesnice“ Usmál se ďábelským úsměvem a odešel ven. Všichni ho následovali opatrně, jako by si mysleli, že je nevidí. Když vyšli ven, stál před domem Ghort, kterého viděli ještě na ostrově. Byl to jejich velitel. Za sebou měl ochranku tří Ghortů.
„Takže už to asi všechno víte. Pochybuji, že by se někdo nerozpovídal“
„Víme jen to důležité. Naše armáda se tak snadno nedá. Stejně jako všichni lidé“
„To je tak roztomilé, doufat že se nedáte. Vy si asi myslíte, že to vaše letecké neštěstí byla náhoda…“
„Zato můžete vy? Ale jak…“
„Nějak. Kouzlo“ Zase se zasmál a otočil se na čaroděje, který stál opodál. „Holt, umíme toho trochu víc než vy“
„Mam jich už po krk Varente. Buď je zabij ty, nebo to udělám já“
„Ne. Budou se hodit“
„Hele, proč tak strašně chcete náš svět? Máte tady přece místa dost“ Zeptal se Petr trochu vyděšeným hlasem.
„Jo, to máme, v tom není problém. Problém je, že máte docela fajn nástroje, technologie, ty by se nám šikly, abychom mohli být vládci obou světů. Odveďte je všechny zpátky“
Stráže vzali všechny lidi a odvedli je zpátky do domu, kde je znovu svázali.
„Kde jsou ostatní? Je vás tu sotva dvacet“
„Celkem nás přežilo asi osmdesát, ale zbytek někam odvlekli“
„Napadá vás jakýkoliv plán?“ Zeptal se Petr.
„Nic proveditelného“ Odpověděl Marek.
„A co tě napadlo neproveditelného?“
„Nějak se dostat odsud až do bílého domu a tam poprosit prezidenta aby na ten ostrov shodil atomovku“
„Docela dobrý nápad“ Začal se smát Petr. Až se dosmál, začal mluvit vážně „Hlavně se musíme odsud dostat“
Dovnitř vešla stráž a podívala se na všechny svázané lidi.
„Špatná zpráva. Pro vás. Už jsme dali vědět všem našim spojencům, takže zanedlouho vyrazíme zaútočit na vaši zemi“ Petr uslyšel strašlivý řev, který se ozýval z venku. Zaposlouchal se do něj.
„To co slyšíš, to jsou draci. Krásně slouží jako základ pro helikoptéry. Jeden drak jedna helikoptéra“
„To vám nemůže vyjít“
„Ba naopak, už nám to vychází. Zatím máme dvacet helikoptér a stále přibývají. Škoda že nic z toho neuvidíte“ Ghort vzal do ruky malou láhev a otevřel ji. Začal se z ní linout dusivý plyn.
„Tohle je také krásná vaše hračka. Myslím, že jí říkáte uspávací plyn“ Hodil ji přímo doprostřed a odešel. Okna byla sice otevřená, ale plynu bylo dost, aby je všechny uspala. Když se probudili, nikdo už ve vesnici nebyl. Po několika pokusech se všichni rozvázali. Když vyšli ven, Petr si stoupnul doprostřed náměstí.
„Přišel jsem osvobodit vás a taky zjistit, co měli v plánu. Obojí už jsem udělal, ale teď je musíme zastavit“
Marek šel až zezadu k Petrovi, stoupl si vedle něho a začal mluvit.
„Já jsem pomáhal, stejně jako moje sestry, Simona a Daniela“ Otočil se k nim a vyzval je, ať přijdou k nim. Obě přišly a začaly taky mluvit.
„Já jsem se bála, ještě než jsme s tím letadlem spadli, ale můj bratr Marek a kamarád Petr mě ujistili, že není čeho. Neměli až takovou pravdu, ale chránili mě. Dělali, co mohli a jsem jim zato vděčná“
„Lidi, musíte se vzchopit! Ty zrůdy nám jdou zničit domov!“ Když všichni čtyři domluvili, z davu se ozval hlas.
„Mají pravdu. Nemáme co ztratit. Ale jaký máte plán?“
„To ještě netuším…“ Zahleděně odpověděl Petr. Marek ihned zareagoval a opomenul draky. Když dorazili k velké pláni, na které je minule viděli, nikdo je nečekal. Draci se neobjevili ani po pěti minutách.
„Nechápu, kde můžou být?“
„Myslím si, a doufám, že špatně, že je zabili ti Ghortové“
„Říkali, že mají dvacet helikoptér a dělají je z draků, takže máš asi pravdu“ Per se otočil na Sama, který zrovna začal mluvit.
„Doufám, že nezaútočili na vesnici“
„To by nám zabralo více než den navíc, kdybychom se šli podívat na vesnici“
„Na jakou vesnici?“ Zeptala se jedna z unesených.
„Hele, chápu, že teď chceš zabránit, aby nějací šerední Ghortové nezdevastovali celou naši planetu, o čemž silně pochybuji, ale já v té vesnici strávil rok a není mi jedno, jestli v ní zemřeli lidé“
„Ale tak sem to nemyslel. Chtěl jsem jen říct, že nemáme čas navíc. Jestli chceš, můžeš se k ní vydat, myslím, že někteří s tebou půjdou rádi“ Všichni stáli a poslouchali, jak se Petr a Sam trochu hádají o přeživších. Marek to už nevydržel a šel směrem k hoře, která byla na pravé straně jejich cesty.
„Co to dělá?“
„Jednoduchou věc. Vylezu na tu horu a podívám se, po okolí, jestli ti Ghortové na vesnici zaútočili“ Odpověděl z povzdálí Marek, který ještě všechno slyšel. Když po deseti minutách vylezl nahoru, uviděl v dálce vesnici. Na první pohled s ní nic nebylo.
„Zdá se v pořádku, ale pro jistotu tam běž“ Řekl Marek Samovi, když přišel. Sam neváhal a odešel směrem k vesnici spolu se dvěma dalšími.
„Sam a ti dva odešli k vesnici. My půjdeme k poušti a portálem zpátky domů“
Slunce zapadlo a všichni zapálili pochodně a šli v noci. Asi po pěti hodinách uviděli průsmyk, kterým prošli z poutě. Utábořili se a přečkali noc. Když se ráno probudili, vyrazili přímo do pouště k portálu.
„Doufám, že tohle jsou stopy od Ghortů, protože já nemám ponětí, jestli půjdeme správně“
„Hele, nekoukali jste se, co bylo za námi, když jsme šli k průsmyku?“ Zeptal se Petr.
„Opravdu ne, ale mrzí mě, že jsem se nekoukla“ Odpověděla Simona.
Petr se podíval do dálky a uviděl něco povědomého.
„Aspoň něco, támhle je ten strom“ Když ke stromu došli, uvelebili se do stínu, protože na slunci to pálilo více, než kdy jindy. Ve stínu bylo o pár stupňů příjemněji. Chvíli si odpočinuli a znovu vyšli do pouště. Po dvou hodinách bloudění stále nic neviděli.
„Minule jsme to šli taky dvě hodiny, a pochybuju, že teď jdeme pomaleji“
„My jsme vážně ztratili“
„Neplaš. Jen prostě nejdeme stejně rychle. Za chvíli se určitě před námi objeví“
Po deseti minutách se všichni rozdělili, ale tak aby na sebe aspoň viděli. Když se po dvaceti minutách konečně podařilo jednomu najít bránu. Po pár minutách co po sobě křičeli a všichni se zas sešli pohromadě.
„Takže, jak to říkal ten Sam? Napřed zelený, pak modrý, otočit…“
„Ne, zelený, červený, pak modrý…“
„Špatně, otočit, zelený, otočit…“ Začali se všichni snažit říct správnou kombinaci zařízení na návrat.
„Ticho! Prostě to zkusím“ Petr vzal Markovi přístroj a začal zkoušet kombinace, co všichni řekli. Po prvních třech pokusech se nic nestalo.
„Ani jedna ta vaše kombinace“ Poté zkusil svoji a hned se spustil a začal pípat. „No konečně“
Všichni se otočili na bránu, ve které se začala tvořit zelená průsvitná látka.
„Mám jeden dotaz, co když budou hned za tou bránou?“
„To mě nenapadlo“ Řekla Simona.
„Dobrý postřeh“ Přidali se do debaty ostatní.
„Tak co teď? Riskneme to, nebo tu prostě počkáme?“
„Musíme to risknout. Nešel jsem tady jen proto, abych se vrátil zpátky. Jdu tam“ Petr prošel branou. Marek se podíval na Simonu a Danielu. Pokrčil rameny a šel za Petrem. Po chvíli branou prošli všichni.
„Zvláštní. Nikdo tu není“ Řekl Petr, když se objevil Marek.
„Asi si udělali základnu někde jinde“ Opověděl, když pomalu přicházeli ostatní.
„Všechny nemohli pobrat helikoptérami, takže museli jít pěšky. Můžou být pryč nanejvýš pár hodin“
Najednou se ozval hluk helikoptéry. Všichni kromě Petra, Marka, Simony a Daniely utekly do lesa se schovat.
„Proč neutíkáte?“ Ozvalo se zpoza křoví.
„Tahle má motor“ Odpověděl Marek a podíval se na oblohu, když se nad ním objevila normální helikoptéra.
Pomalu začala klesat na zem. Když dosedla, vystoupili z ní tři vojáci.
„Kdo jste? A co tady děláte?“ Řekl jeden z vojáků a mířil na ně zbraní.
„Nedávno jsme tady ztroskotali s letadlem a teď se snažíme zastavit Ghorty“
„Cože se snažíte zastavit?“ Namířil zbraní na zem a tázavým výrazem se podíval na Petra.
„Ghorty, hnusné, velké obludy ve zbroji“
„Vy myslíte ty stvoření, co teď decimují celý Pacifik?“
„Jo, přesně ty. Já jsem Petr. A jak dlouho to je, co zaútočili?“
„Já jsem John. První zmínka o nich je asi tři hodiny zpátky. Dostáváme docela na frak. A co je vůbec ta věc za vámi?“
„To je portál do jejich světa. Ale nestojí zato tam chodit. Všichni jsou tady“
„Mohli bychom je překvapit na jejich území“
„No ale kdo bude bránit nás tady“
„Petře, jejich svět zná lépe Sam, možná že bychom je za ním mohli dovést“
„Sam?“
„Jeden bývalý voják, který v jejich světě strávil rok“
„Tak projdeme zpátky a vrátíme se za Samem, možná bude vědět co a jak“