Catella - 11. část

„A jak to bylo dál? Co se dělo potom?“ dále vyzvídal Eliot, sotva se vzpamatoval z šoku. V tu chvíli mě napadlo: ‚Může dostat upír s netlukoucím srdcem infarkt?‘ Popravdě, teď jsem měla jedinečnou šanci to jistit.
„Víš co? Radši to dořekni někdy jindy, jo? Nerada bych se šla seznamovat se záchodovou mísou.“ odporovala Naomi. Ano, i ona byla zvědavá, avšak znechucení a možná i strach byli silnější. Ale já je varovala.
Eliot v tu chvíli vypadal, že bude vraždit pohledem, asi ho moje vyprávění opravdu chytlo. Jediné, co ho v tu chvíli uklidňovalo, byla Naomina slova: Dořekneš to NĚKDY.
V tu chvíli zazvonil dole telefon. Po chvíli jsem i svým lidským sluchem zachytila, že ten hovor přijala žena, pokud jsem dobře odhadovala, byla to Rachel, upíří matka této rodiny. Viděla jsem ji jen ten první den. I když jsem ji neznala a neuměla jsem ani odhadnout její chování, stejně jsem nijak netoužila se s ní seznámit. Upírům jsem nevěřila, a už vůbec ne těm, kteří mě tady drželi. Jen Eliot a Naomi byli výjimka.
Eliot se zvedl ze svého místa.
„Jdu zjistit, kdo volá.“ oznámil nám a už byl pryč. Zůstala jsem v pokoji s Naomi sama. Ta seděla na posteli a zírala před sebe, připomínala mi mě ty první dny tady. Jenže ona se asi snažila poslouchat.
Neuběhlo ani pár minut a Eliot se vrátil zpátky. Jeho výraz byl… no, naštvaný bylo slabé slovo. N a možná taky trochu vyděšený.
„Co se děje?“ zeptala se ho Nao. Asi tedy i přes svou snahu hovor neslyšela.
„Budeme mít návštěvu.“ Eliot znechuceně zkřivil obličej. Asi ty ‚lidi‘ taky neměl rád.
„Koho?“ vyštěkla Naomi. „Neříkej, že…“ nechala větu viset ve vzduchu a Eliot jen přikývl. „To né!“ zasténala. „To si nemohli vybrat nějakou jinou dobu?“
„Nevím, ale tuším, že někdo od nich na to má asi talent. Přijít tehdy, když to nejméně chceš.“
„Dobře, co ale budeme dělat?“
„To teda vážně nevím…“
„Ehm, ehm!“ přerušila jsem jejich dialog. „Můžu se zeptat, o co tady jde?“
„No, přijedou k nám naši staří známí.“ chopil se slova Eliot.
„A co?“ nechápala jsem.
„Jestli ti nevadí stát se kopacím míčem, tak a nic.“ řekla mi posměšným hlasem Naomi.
„Nevadí.“ Oba na mě vyvalili oči.
„Tobě to nevadí?“ zopakovala po mně nevěřícně Naomi a já jí přitakala. „Jak, ti to nevadí?“
„Úplně normálně. Sice jsem kopacím míčem už dlouho nebyla, ale už jsem to zažila. Dejte mi pár dní a já si zvyknu.“ vysvětlila jsem jim takovým tónem hlasu, jako kdybych se s nimi bavila o počasí. A mluvila jsem pravdu. Ne, nechtěla jsem znovu zažit ten pocit bolesti, proti kterému jsem se nemohla bránit, ale zase mě to posunulo o kousíček blíž k mojí smrti. Sice jsem měla Naomi a Eliota velice ráda, na to, že byli upíři, až příliš, ale stále to byli mí přirození nepřátelé. Být s nima dobrovolně a zadobro bylo prostě proti přírodě. To jsem si nemohla dovolit, i za cenu vlastního života.
„A nemohli bychom ji vzít do města? Počkat tam, než zase odejdou?“ navrhl Eliot. Naomi přemýšlela, na tváři měla zamyšlený a duchem nepřítomný výraz a střídavě zatínala a zase uvolňovala pěsti. Ona se opravdu o mě bála? Nikdy by mě nenapadlo, že ten, komu na mně bude nejvíce záležet, bude upír. Překvapivě mi to však vadilo o hodně méně, než jsem si myslela. Asi jsem začala trpět Stockholmským syndromem, jinak jsem si to nedokázala vysvětlit.
„Jo, to bychom mohli. Snad se tu nezdrží na večeři.“ Odpověděla a zašklebila se. Dokázala jsem si živě představit, jaká by to asi byla večeře. Šťavnatý človíček, ne moc propečený, pokud možno s červenokrvinkovou omáčkou navíc. Fuj!
„Tak jo, domluveno. Které auto bereme?“ zeptal se Eliot. Auto? Páni! Autem jsem jela jen jednou, možná dvakrát. Dávala jsem přednost pěší chůzi, přeci jenom, rychlá jsem byla dost a hned tak jsem se neunavila. Auto jsem prostě nepotřebovala, tak jsem si ho ani nepořizovala.
„Dobře, vidím, že jste se už domluvili. Můžu se zeptat na čem?“ ozvala jsem se. Vůbec se mi nelíbilo, že se někdo baví o mně beze mě. Možná to byl stín minulosti, ale prostě jsem to nesnášela a vždy, když se něco takového dělo, jsem byla připravená na útok. Ten by se sice tady nekonal, ale chtěla jsem být prostě v obraze.
„Jednoduše. Vezmeme t pryč z tohoto baráku. Pojedeme do města, zatím co tady bude naše drahá návštěva. Zabijeme dvě mouchy jednou ranou: ty budeš odsud pryč a my tím pádem taky, takže se nemusíme s nima potkat. Tobě je možná jedno, jestli jsi nebo nejsi kopacím míčem, ale mně to jedno není.“ odpověděla mi Nao. Aha, tak o tohle šlo. No tak prosím, pokud se jim chce jít ven, tak ať.

Dva dny na to mě vzbudila Naomi hodně brzy ráno.
„Vstávej, El!“
Zamžourala jsem do tmy a snažila se zaostřit. Nade mnou se skláněla Naomi a snažila se mě probrat. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem se vrátila zpátky do minulosti. Totiž i brzké vstávání patřilo do naší práce. Často jsem se budila nevyspalá, ale časem jsem si zvykla. Musela jsem, každý musí. Zákon ‚Silnější přežije.‘ platil i v lidském světě, avšak u vlkodlaků dvojnásob.
„Jedeme do toho města, a pokud nechceš potkat naše známé, měla bys hýbnout kostrou.“ popoháněla mne, při čemž sama vypadala, že jim taky nechce zkřížit cestu. Všimla jsem si, že vždy, když je nervózní, se jí objeví vráska na čele. Avšak ta teď byla hluboká jako Grand Canon. Vypadalo to, že namísto toho, abych já byla vyděšená a strachy bez sebe a ona úplně v klidu, bylo to přesně naopak. A její výraz mě donutil si pohnout.
Na člověka velice rychle, na vlkodlaka zoufale pomalu jsem se vyškrábala z postele, nezapomněla si nakopnout palec a v duchu to ohodnotit dost peprnými nadávkami, rychlostí kulového blesku jsem proletěla koupelnou, převlékla se a za pár minut jsem byla připravena vyrazit. Dole pod schody už stál Eliot a vedle něho Naomi, která se pořád nervózně rozhlížela kolem. Tvářila se jako štěně, které má každou chvíli někdo nakopnout. Jak ironické, že já, vlk, jsem přirovnala upíra ke štěněti.
„Tak jo, holky, jedeme. Naomi, máš už vybrané auto?“ zeptal se Eliot, načež Nao jen mávla rukou v gestě, že je jí to úplně jedno. Přešel tedy pohledem na mě. „A co ty, Elo?“ potom se zarazil. „Jela si už někdy vůbec v autě?“
Zpražila jsem ho pohledem typu: ‚Samozřejmě že ano, není to snad dost jasný?‘ a on se zatvářil jako nevinnost sama.
„Tak dobře, jedeme Audi.“ oznámil a otevřel dveře do garáže. Páni! Čelist mi spadla dolů a měla jsem pocit, že zuby budu sbírat ještě na Silvestra. A taky mě napadl Murphyho zákon: ‚Když se ti po zemi rozsypou zuby a ty je sbíráš, můžeš si být jistý, že ten poslední byl ve skutečnosti předposlední.‘ Ale to mě v tu chvíli vůbec nezajímalo. Přede mnou se totiž objevil menší autosalon. Tolik aut jednoho vlastníka pohromadě jsem ještě nikdy neviděla. A že to byl výběr! Viděla jsem před sebou snad každý druh aut, od maloměstského autíčka pro ženy v domácnosti až po ‚bouráky‘, za které by se nikdo nemusel stydět ani na závodech Nascar.
Eliot si to zamířil k vínově červenému autu, jak už jsem věděla, značky Audi. Čelist mi spadla znovu. Kdyby v takovémto sportovním autě přijel nějaký kluk do města, ihned by měl na každém prstě zavěšených deset děvčat a přitom mohl vypadat jako chemik po nehodě s kyselinou. Prostě úžas. A já dostala možnost se v takovém autě projet! Páni, měla jsem pocit, že asi začnu radostí poskakovat dva metry vysoko. Tvrdila jsem někdy, že auta jsou k ničemu? Ne, to jsem určitě nebyla já, to si mě ten někdo musel s někým poplést!
A potom jsem si konečně mohla sednout dovnitř. Musela jsem přiznat, že jsem v tu chvíli byla natěšená jako dítě na Vánoce. A rychlý průlet interiérem auta také nezklamal. Původně jsem si myslela, že cestou autem doplním zbývající spánek, vždyť co je taky zajímavého na tom, že sedíte na jednom místě a pokud nejste řidič, jen koukáte před sebe. Potom vystoupíte, vyřídíte vše potřebné, no a potom znova to samé. Avšak tady… tady se prostě nedalo jen tak koukat bez zájmu před sebe. Musela jsem obdivovat vnitřní prostor auta, ve kterém jsem právě seděla. Konečně jsem pochopila, co kluci ze smečky pořád studovali v motoristických časopisech. Tohle stálo za to. Černá barva kolem, možná trochu depresivní, ale dodávala nádech modernosti. Potahy z kůže, měkké na dotek, při kterých jste měli strach se jen pohnout, abyste tu věc nezničili. Další zajímavost: Nikdy jsem se ničeho nijak extra nebála, když tedy vynechám mé ustrašené začátky, a teď se bojím. Ale ne upíra, jak by bylo přirozené, ale těchto kůží. Ten pobyt v upířím doupěti mi vážně lezl na mozek…