Střet světů - 1. Kapitola

STŘET SVĚTŮ
1. Kapitola

Nad královstvím Cyon vycházelo slunce. Zvěstovalo příchod dalšího krásného teplého dne. Lidé vycházeli na svá pole pracovat, děti si hráli na loukách a šlechta se probouzela z prohýřené noci.
To ale neplatilo pro nejstaršího králova syna Charlese. Už před východem slunce rázoval po hradu, plný nervozity, a očekával hlasy strážných, kteří přivítají Lovce. Neměl ty chvíle rád. Nesouhlasil s tím, že jeho otec, král Gregor, před několika měsíci vyhlásil všechny čaroděje a mágy jako nepřítele království a svolal nejlepší žoldáky, aby je zatýkali a přiváděli na hrad Robur, kde sídlila celá šlechtická rodina.
Vtom se zastavil v chůzi a vyhlédl z okna. Brána hradu se otevírala. Vjížděl do ní vůz, tažený šesti koňmi. V zadní části byla klec, odkud se řinul ohlušující řev. Charlesovi se zvýšil tep.
„Bratře!“ozvalo se za jeho zády. „Přivezli dalšího čaroděje. Je prý neuvěřitelně silný. Otec obdržel zprávu, že zabil polovinu Lovců. Nakonec jej ale polapili.“ Byl to Charlesův nejmladší bratr – princ Alex. Charles ho měl radši než svého druhého bratra Philipa, který toužil pouze po boji a utrpení.
„Proč to otec stále dělá?! K čemu mu jsou? Co stále hledá? Vždyť nás tím ohrožuje. Ti čarodějové mají tak ohromnou sílu, že by dokázali jedním zaklínadlem usmrtit všechny, co žijí zde na hradu. Tak proč tak riskuje?“ Vztekal se Charles.
„Nevím to ani já, bratře,“ sklopil oči Alex, „ otec to řekl pouze Philipovi. A je to asi hodně důležité… Podívej,“ ukázal z okna Alex, „už ho vyvádějí! Ach, pro svatého Ortélia, vždyť to je ten krutý mág z Východu!“

Král Gregor vyšel na nádvoří. Byl to muž vysoké, svalnaté postavy, s dlouhým copem vlasů. Rychlým krokem došel až ke kleci, která se otřásala pod údery obrovského čaroděje. Nebyl to člověk, ačkoli měl jeho podobu. Výškou dvakrát převyšoval krále Gregora. Ale jakmile ho spatřil, uklidnil se a upřel na něj pohled.
„Poslouchej, čaroději, řekni mi, zda znáš odpověď na mou otázku…“ Pronesl mezi zuby král.
„Nedopřeji ti takové štěstí, abych věděl odpověď… vím pouze jedno – to, že zabíjíš nás, kteří ovládáme sílu Victus, ti nepomůže…“ chladnokrevně se usmál, „pouze to stvrzuje tvůj ortel! Vyšší moc tě zničí a přivede ke zkáze!“ Svoji větu čaroděj dokončil škodolibým smíchem.
Gregor ale na sobě nenechal znát žádnou známku znepokojení. Pouze nastavil dlaň vedle sebe a zakřičel: „Poskoku!“
Zpoza jeho zad vyběhl pokrčený muž a na dlaň mu položil malý oblý předmět se stříbrným povrchem.
„Bohužel, můj milý kouzelný příteli. Když nechceš mluvit, budu si muset vytáhnout pár myšlenek z tvé hlavy.“ Chladnokrevně se usmál.
Mágova tvář se zkřivila v hrůze a strachu. Ve zlomku vteřiny se malý předmět sám od sebe rozevřel a vyšla z něj obrovská síla podobná vichru, přisávajíc se na mágovu hlavu. Čaroděj nebyl schopen slova. Ta věc mu sála veškerý život, vzpomínky, vědomosti… vše, co za svůj život nabyl. Po pár vteřinách vše ustalo. Mág padl na zem. Nevěděl kdo je. Nic si nepamatoval, nic neznal… jakoby se právě narodil.

„Otče! Copak nechápeš, že se proti tobě a nám všem zanedlouho všichni mágové spojí?! Zničí tě jenom kvůli tvé tvrdohlavosti!“ Namítal při chodu na svého otce Charles.
„Uklidni se, Charlesi! Nemáš žádné právo zpochybňovat mé kroky! Tak se správný prvorozený syn, dědic trůnu, nechová!“ Okřikl jej král.
„Vím, že nejsem tvůj oblíbenec! Že by jsi na trůnu viděl raději Philipa! Ale to neznamená, že nemám svou hlavu a že těm zvěrstvem, co provádíš, nechám volný průchod!! Čarodějové jsou mnohem silnější než my! Umí ovládat sílu Victus! Jedním lusknutím prstu nás zabijí!“
„Ještě jedno slovo a vyženu tě z mé země!“ zastavil se král ve své cestě. „Važ svá slova. A neruš mě. Mám mnoho povinností.“

Král se zavřel do své komnaty. Přistoupil k malé skříňce na obvodu zdi a otevřel ji. Pomocí jakéhosi mechanismu se z skříňky vynořila nádoba plná vody. Král z jedné ze svých kapes vytáhl malý stříbrný předmět a vložil jej do vody.
Předmět se znovu otevřel a vydával jemnou modrou záři. Král vnořil hlavu do vody. Rázem nevnímal okolní svět. Moc stříbrného kamenu se mu vryla do mysli. V hlavě mu před očima ubíhal celý dlouhý život čaroděje, kterému před chvílí jeho vzpomínky ukradl. Jeho život byl velmi dlouhý. Tak jako všech lidí z tohoto světa. Dožívali se stovek let.
Gregor byl do nádoby ponořen asi půl hodiny. Nepotřeboval dýchat, kámen mu dovoloval pro těch několik minut žít i bez vzduchu. Stále hledal v kouzelníkových vzpomínkách to, po čem toužil, ale nic nenacházel! Nic! Stále nic! Jednou pouze uslyšel jméno svého otce – Jiří. Pozastavil vzpomínky, aby lépe vnímal, co vidí. Byly to útržky mágovy paměti. Byl s nějakým člověkem. Určitě to byl také čaroděj. Povídali si něco o Jiřím, Gregorově otci. Neslyšel ale nic konkrétního. Pozorně se podíval na tvář neznámého čaroděje. Na čele měl nějaký znak… nepoznal ale co to je… vzpomínka najednou zmizla. Gregor se rozzuřeně vynořil z nádoby. Popadl kámen a vytáhl jej z vody. Okamžitě se uzavřel.
Byl to už pátý čaroděj a stále nic! Kdy nalezne toho pravého? Kdy? Na stopu jej ale určitě navede ten další čaroděj. Se znamením na čele…
Jeho otec to tajemství znal. Využil ho, ale nestihl mu to říct… kdyby se vrátil, třeba by mu to prozradil… i když o tom pochyboval. Otec ho nikdy neměl tak rád, jako jeho bratra Alfreda. A když jednoho dne otec, starý král Jiří, zmizel, měl Gregor volnou ruku. Svého bratra zabil a nasedl na trůn jako nejmladší král této země Cyon, Gregor Druhý. Vždyť mu bylo teprve devadesát šest let.

„Ach, ubohý Charlesi…“ zašklebil se princ Philip, „proč má otec raději mne než tebe… asi proto, že mu tak připomínáš jeho otce, kterého tak nenáviděl. Jsi ubožák, a proto ti nikdy nesvěří své plány! To pouze já smím vědět, co chystá.“
„Mlč, Philipe! Máš hodně zatemněnou mysl mocí, která je ti svěřena. Ovšem, pochybuji, že to břemeno uneseš. Otec tě přespříliš přeceňuje. Vždyť ani on sám nemá důvěru lidí žijících v této zemi. Vládne pomocí svých poskoků, Lovců a boje. Naše království upadá a nebýt síly Victus, tak nás již dávno sužuje mor a hlad! A on ještě vyvražďuje jediné, kdo umí tuto sílu ovládat. Náš otec zničí tohle království, Philipe. A všichni tu zemřeme. Bez síly Victus se zboří všechny obranné hráze a pevnosti… a ty nejčernější bytosti proniknou do našeho světa… bude to konec našeho bytí… ach… kdyby tu tak byl náš děd. Král Jiří…“
„Jiří byl blázen! Kouzla a veškerá magie mu zatemnila mozek… Copak jsi zapomněl?“
„A právě tak teď něco šálí našeho otce a přivede ho to k šílenství úplně stejnou cestou! Philipe, řekni mi, co tak náš otec hledá?!“
„To ti nikdy nepovím, ubohý Charlesi.“ Odvětil princ Philip a odešel z místnosti. Nemůže přeci říct svému bratrovi, že ani mu se otec nesvěřil. Ne! Tak by se neponížil. Otec má přece nejraději jeho a určitě mu brzy své tajemství svěří.