Boží harém - 4. část

O několik hodin později jsme se sešli s Hedvikem před domem. Připlížil se ke mně zezadu, ten syčák, chytil mě kolem pasu a chtěl mi dát pusu, ale vykázala jsem ho svými vzpomínkami na hodiny karate do patřičných mezí. Když se zvedl ze země, poděkovala jsem mu za dárek: „Tou mušlí jsi mě skutečně překvapil, nenapadlo by mě, že se dá něco takového použít jako magnetofon.“

„Snad si nemyslíš, že jsem tě chtěl ohromit obyčejným pozůstatkem nějakého mlže,“ ušklíbl se Hedvik uraženě, „a není to jen na nahrávání, funguje i jako vysílačka, když má ten, komu chceš zavolat podobnou věc.“

Pak jsme konečně vyšli, můj boží kamarád mi ne a ne prozradit, kam vlastně jdeme, ale zato mi připomněl, že se nesmím zmínit o tom, že je bůh. „Musíme působit nenápadně,“ řekl pomalu a důležitě jako by to vyslovoval malému dítěti. „To je pravda, nikdy bys mi nic neukázal, kdyby tě zavřeli do blázince,“ já otráveně na to, „první zjevení mesiáše v autobuse taky nezní nijak extra. Bůh musí mít pořádnou image.“ Hedvik se během mé řeči zarazil a protáhla se mu čelist, zjevně tuhle reakci nečekal. „No víš,“ začal, „vlastně jsem si s tebou chtěl jen tak povídat. Abychom se poznali a tak,“ dodal. Přitom se červenal, krev mu stoupala do obličeje přesně jako rtuť po teploměru. Byl to celkem fascinující pohled, ale raději jsem ho uklidnila: „Tak jo, tak jo, budeme spolu tlachat a budeme působit jako dva kamarádi, co si jen vyšli na procházku. Je to lepší?“ Bůh-kluk sice chvilku váhal, ale pak přikývl na znamení souhlasu.

Takže takhle to pokračovalo: Hedvik mě vedl k tomu svému slavnému tajemství a přitom se mě neustále na něco vyptával a já se snažila popravdě odpovídat, i když někdy jsem byla líná moc přemýšlet, tak jsem na oblíbený film, knihu a zpěváka řekla to první, co mě napadlo, což mohla být taky úplná blbost, záleží na tom, koho jsem vlastně řekla. Po absolvování jízdy ve dvou autobusových linkách a čtvrthodinové cesty od zastávky do průmyslové oblasti a kousek za ni, narazili jsme na zalesněné území obehnané plotem s nataženým ostnatým drátem navrchu.

„Není to pozemek armády?“ zeptala jsem se podezřívavě svého božího průvodce. Doufám, že nečeká, že ten plot budu přelézat. Ty ostny vypadají velmi, no, ostře, a dostat ránu elektřinou, za předpokladu, že je plot pod proudem, by se mi nechtělo. „Tady to je,“ zajásal vedle mě můj společník, zatímco jsem vejrala na nepřátelsky vyhlížející plot, Hedvik pilně hledal díru, kterou, jak mi řekl, prolezl ven. A prolezl jí i dovnitř, já za ním.

Nebyla to žádná škvírka těsně nad zemí, kterou bychom se museli protahovat, byla to dokořán zející díra, jak kdyby tamtudy projelo menší obrněné vozidlo a vzalo s sebou dobré dva metry plotu. Ani jsme při procházení nemuseli dávat bacha na kontakt s dráty plotu. Pod proudem nebo ne, dotknul by se ho snad leda extrémně nešikovný člověk.

Předtím, než jsem viděla onu díru, jsem měla obavy, jestli nás nesledují kamery a nemíří na nás zrovna snipeři rozhodnutí nás zastřelit dřív, než si zjistí, jestli vůbec představujeme pro stát nějakou hrozbu. Nyní vidím, že armádní velitelé myslí na všelijaké jiné věci, než je oplocení armádních pozemků. Řekla jsem to i Hedvikovi. Ten se zasmál:
„Tady jsou akorát staré bunkry, nic víc. Armáda nemá důvod to tu kontrolovat a nechce vyhazovat peníze, tak sem zavítají maximálně bezdomovci nebo narkomani, ale ti si nás nevšimnou. Zkrátka tohle je ideální místo pro schování čehokoliv.“ Měl pravdu a já byla zvědavá, co to cokoliv znamená v jeho případě.

„Tady se zastav,“ poručil mi boží průvodce najednou. Poslechla jsem ho, příliš zvědavá, než abych se ohradila, že mi ještě nemá, co poroučet. „Ještě to nemám úplně v malíku, tak se předem omlouvám, když to bude trvat dlouho,“ oznámil mi pak omluvně, načež zavřel oči a já jsem vycítila, že ať dělá cokoliv, nechce být rušen. V tichu, džungli připomínající, porostu jsem naslouchala Hedvikovu pravidelnému dechu. Hluboký nádech. Hluboký výdech. Jeho rysy se napjaly, na něco se soustředil. Po pár vteřinách mi přišlo hloupé na něj zírat, přestože mě neviděl a raději jsem se rozhlížela po okolí. Všude byly ledabyle vysázené stromy, které měly v minulosti jediný účel, tvořit hustou přírodní zeď, aby cihlové neviděli vojenská cvičení. Za dobu, kdy se o ně nikdo nestaral se zeleň rozšířila mnohem hlouběji do středu oblasti a vytvořila prosperující nikým nerušený biotop.
Kousek před námi bylo místo, kde bylo nápadně hodně popadaných kmenů, přičítala jsem to silné vichřici. To jsem ovšem nevěděla, co za chvíli uvidím.

Mezi pařezy a popadanými kmeny se začalo zvolna objevovat cosi, co připomínalo ponorku se zploštělým předkem. Nejdříve se na tom místě zavlnil vzduch jako, když se díváte na rozpálenou silnici. Poté se začaly ve vlnícím vzduchu objevovat okna, nebo k čemu bych to přirovnala. Postupně se nám zjevovala divná šedá věc. Asi jako když vezmete karosérii ze zaobleného auta a ze spoda přimontujete podobný, ale vypouklejší díl. Když se zdálo, že je ta mašina celá, popošla jsem blíž. Zlehka jsem přejela po laku zbarvení tmavě stříbrné metalízy. Ohlédla jsem se. Hedvik za mnou už otevřel dveře a nyní popadal dech, zadýchal se, ačkoliv se ode mě nehnul ani na krok. Mohlo to snad souviset s jeho božskými schopnostmi?

„To jsi teď vytvořil?“ zeptala jsem se rovnou, když se zdálo, že se dost vydýchal. „Kdepak,“ zavrtěl hlavou, „pouze jsem zrušil neviditelnost.“ Pak se usmál: „To byla další ukázka mých božských sil,“ od té ‚věci‘ se odlepily schůdky vedoucí dovnitř. Hedvik na ně vkročil a natáhl po mě ruku: „Zvu tě na mou osobní vesmírnou loď.“