Shlema (1)

Proč chodit do kostela? Kvůli víře? Ale co když nejste věřící…proč do něj chodit? Ze strachu, doprovázený nadějí, že se tam schováte? V bezpečí…kdo by se hádal v kostele, kdo by se rval, kdo by zabil? Jsou ti, jenž se nazývají služebníky boží, skutečně povolaní samotným Pánem, nebo jen zneužívají svých výsad a důvěry věřících...lze jim věřit? Svěřit se i s největším a nejhorším hříchem, doufajíc v odpuštění? A co když jsou skuteční. Skutečně mluví s bohem…když svých velkých hříchů litujeme, máme právo, žádat o odpuštění? Ale co když jej nezískáme a naopak budeme prokleti. Budeme se snažit své chyby napravit, nebo se budeme mstít?
Před mnoha staletími…
Stmívá se. Slunce zapadá a barví okraje listů do hřejivých barev. Vítr je však už mnohem chladnější, proto z cihlového komínku, malé chatky, stoupá bílý dým. I ptáci utichají, nastává noc. Jediné blízké světlo vychází z čtyřek okének v chaloupce. Klid, který obyčejně stmívání a následnou noc, doprovází, je však narušen. Podél lesa se blíží mužská část vesnice, mající v rukách vidle, lopaty a kosy, místo mečů a kopí. Na cestu si svítí pochodněmi, písní si dodávají odvahy. Možná odvaha jim velí, odklidit neznámé stvoření z blízkosti vesnice. Myslí na své bezbranné ženy a děti, které jsou jejich budoucnost. Možná však jen touha po slávě a penězích, která je žene kupředu. Nenávist svého prostého, nudného života v dřině a bídě, či jen vydělávání poctivou práci se jim přijde jako mrhání časem. Šlechetnost, či chtivost…možná obojí…nebo je to…něco zcela jiného.
Jakmile se k chaloupce dostanou na pár metrů, uslyší bolestné nářky nějaké ženy. Napřed tiché s občasnými výbuchy, plné bolesti a žalu. Farmáři, chalupáři lesníci i obyčejní lidé se pomalu přibližovali. Několik z nich bylo posláno, aby nahlédly do oken. V tu chvílí však bylo naprosté ticho. V okně byla vidět nějaká postava ženy sedící na zemi. V místnosti vířila jakási, šedivá až černá mlha. Napřed se líně točila kolem, poté rychle letěla proti jejímu tělu. Těsně před tím, než se jí temnota dotkla, ještě rychleji vystřelila vysoko ke stropu a zase se točila. Co chvíli se to opakovalo. Všude byla krev…na zemi, na stěnách…Ona samotná měla vlasy zmáčené krví. Z lopatek jí trčeli, nepopsatelné 30 cm dlouhé pahýly. Vypadaly, jakoby shořely. Žena pootočila hlavu na stranu. Její oči. Černé, temné…místo slz říčky krve. Podívala se na jednoho mladíka, který nemohl od trpící ženy odtrhnout oči. V jeho mysli, však nebyli listující ani zvídavé otázky. Jediné nač dokázal myslet, bylo...
„Jak bůh mohl stvořit takovou zrůdu?“ špitl tiše. Jakmile ty slova vyřkl, z nicotou pohlceného oka stekla velká rudá slza. Tvář se bolestně sevřela, jakoby se snažila jí nevnímat. Otevřela široce ústa. Křik, který vydala, jakoby nepocházel z tohoto světa. V okamžiku, oheň v místnosti uhasl, krev přestala vytékat z ran i očí a praskla všechna okna. V jediné místnosti, kterou chalupa měla. Létající kusy střepů se zaryly všem zvědavým občanům do očí. Oslepil je. Křik se však nesl ještě dál, až k nářadí ozbrojeným osadníkům. S řevem si drželi uši a popadali jeden přes druhého.
Jen dvě minuty trval ten strašný křik. Vytí, oznamuje blízkost vlčí smečky. Přilákala je snad vůně krve? Křik vystrašených vesničanů, nebo jekot, temnotou pomatené ženy? Ať, to bylo cokoliv, byli zde. Jejich oči svítily mezi kmeny ve stínech lesa, hledající svou dnešní kořist. Tito vlci jsou zvláštní. Větší než medvědi, jejich pohled nutí člověka stát a s hrůzou čekat na svůj osud. Vrčení a zaujaté čenichání ve vzduchu se zdá pořád hlasitější, dokud nevyběhnou z lesa…