Olfin Gedolf - soukromé očko - část I

Hluboko v košatých lesích, do kterých sem tam zabloudí nějaké to dítko dřevorubce, či neohrožený průzkumník, stála (nebo spíš byla vyhloubena) jedna malá, útulná, dvoupatrová nora. Její vstup byl vydlabán do starého kmene dubu a nad dveřmi vysela malá lucernička, která sloužila jako orientační pomůcka při pozdních návratech. Drobný plechový komínek, opatřený špičatou čepičkou, byl zasazen do vrcholu skalky, které vévodil hliněný trpaslík. Ten seděl pohodlně na svém keramickém sudu a v ruce pevně svíral korbel s pěnivým mokem. Jeho úsměv by se dal zařadit mezi spokojený až rozjařený.
Celý prostor před vstupem do této útulné a velmi prostorné nory, byl až přepečlivě udržován a zahrádka obsahovala plno bylinek, které se používají hlavně k vaření. Dalo by se tedy přepokládat že obyvatel této nory by mohl být gurmánem, či aspoň poloprofesionálním kuchařem.
Za dvířky, které byly tak pečlivě usazeny ve starém dubu, začínaly točité schody, jenž vedly do prvního patra tohoto zařízení. V malé chodbičce s huňatým kobercem na zemi a se spousty obrázků rozvěšených po zdech, byly troje dveře. Za jedněmi z nich, seděl ve svém hlubokém, měkce a pohodlně se tvářícím křesle, zelený goblin a spokojeně bafal ze své dýmky. V krbu plápolal oheň a on při tom usrkával ze svého šálku odpolední čaj. Malý obývací pokoj, byl vyzdoben mnoha předměty, od kožešiny huňatého medvěda počínaje, až po malou ručnici zavěšenou na zdi konče.
„Jenkinsi?“ zeptal se nahlas gobiln a odložil šálek na stolek vedle svého křesla.
„Ano pane?“ ozval se hřmotný hlas z vedlejší místnosti, do které vedly vyřezávané dveře.
„Čekáme dneska nějaké hosty?“
„Ne pane. Dnes nebyl nikdo ohlášen!“
„Hmm,“ zabručel nespokojeně zelený ušatec, jehož vystouplou bradu zvětšovala ještě kozí bradka, „nemám rád nezvané hosty!“
„Jak víte…ještě jsem se ani..“ řekl jakýsi zmatený hlas vycházející z krbu.
„Mám své způsoby,“ usmál se goblin.
Z plápolajícího ohně vylétla jiskřička, která se z velkou záři rozprskla a místo ní se zde objevil muž s dlouhým, šedivým vousem, oblečený ve fialovém taláru. Až nepříjemně připomínal mága.
„Musíte mne přijmout mistře Gedlofe. Přicházím za vámi ve stavu nejvyšší nouze.“
„Posaďte se tedy příteli. Dáte si čaj?“
„Dvě kostky cukru, bez mléka prosím.“
„Jenkinsne! Ještě jeden čaj prosím“ zahulákal zelený goblin.
Zmatený postarší muž se posadil na malý čalouněný bobek, který se většinou používá na odložení znavených nohou.
„Tak tedy co je tak naléhavého, že jste ke mne vtrhnul neohlášen a na víc v tak podivným způsobem?“
„Pane Gedolfe, určitě bych se vám ohlásil, kdyby to nebylo tak tíživé. Jsem profesor Arčibald Odrumný z Otravnovské univerzity. Jsem profesorem ohnivých kouzel a vedu také kolej svatého Grunštajna. Dostávám za to sice pramálo peněz - “
„K věci pane profesore,“ přerušil ho goblin Gedolf.
„Ach jistě…no kde jsem to…no jistě. Tak tedy včera večer jsem zamykal společenskou místnost, ostatně jako obvykle a zjistil jsem šokující věc,“ nastala chvíle ticha. Vykulený profesor se ohlížel kolem sebe, jako kdyby čekal že načapá nějaké to zvědavé ucho či špeha.
„Je tady bezpečno?“ zeptal se ještě pro jistotu.
„Žiji tady jen já a můj komorník Jenkinsn, a ten je zcela důvěryhodný. Je to můj pomocník i v profesi.“
„Ach dobrá. Zjistil jsem tedy, že chybí zlatý roh svatého Grunštajna!“ řekl tak trochu teatrálně, rozježený profesor.
„Chápu. Četl jsem kdysi o této věcičce. Má prý silnou magickou moc a je součástí jakéhosi velkého artefaktu.“
„Jistě, jistě, přesně tak příteli. Je to katastrofa. Jestli se nenajde roh do konce týdne jsem ztracen. Nemluvě o tom, že se možná někdo pokouší o znovu sjednocení zbraní, které si kdysi podmanily skoro celý svět.“
Vyřezávané dveře se otevřely a do místnosti vstoupil velice rozložitý tvor, oblečený v livreji. Připomínal tak trochu kamenného trolla, v poněkud menším provedení. Vysoký byl asi jako průměrný člověk, a to trollové většinou nebývají. Tedy až na trollí dítka. Ve své ruce nesl stříbrný tác a na něm konvici s čajem a porcelánový šálek.
Profesor Odrumný se poněkud polekal, když sluha Jenkinsn vstoupil, ale teď už se zase soukal z pod čalouněného otomanu zpět na svůj bobek.
„Bude to vše pane?“ zeptal se svým velice silným hlasem sluha a pozvedl své kamenně vyhlížející obočí.
„Zabal vše potřebné Jenkinsne. Odjíždíme zpět do města.“
„Jak si pán přeje!“ zahřímal komorník a odkolébal se zpět do kuchyně.
„Takže vy se tohoto případu ujmete?“ zaradoval se stařičký profesor a div že nezatleskal rukama jako malé dítě, které zrovna zjistilo že dostane sladkost.
„Prozatím ano, ale je důležité aby jste také informoval místní strážnickou službu.“
„To právě nemohu. Kdyby se o tom dověděla inkvizice, zavřela by se celá škola nejméně na rok.“
„Aha. Universita teda jedná na vlastní pěst?“
„Přesně tak. Od zmizení zlatého rohu, jsou na mne všichni kolegové vysazení. Děkan mi hrozí vyhazovem a pokud se do konce týdne nenajde, je ztracena i univerzita.“
„Dobrá, dobrá!“ uklidňoval ho Gedolf. „Ještě dnes na večer odjedu se svým sluhou do Otravnova a vše začnu řešit“
„Ach, jsem vám neskonale vděčen,“ zaplesal profesro Odrumný a napil ze svého šálku. Poté si potřásl s goblinem Gedolfem a znovu se proměnil v jiskřičku které vletěla do hořícího ohně v krbu.
Olfin Gedolf, slavný detektiv z velkého města Otravnov, se lišácky usmál. Další případ, který ho může vynést na špičku žebříčku popularity. Zatahal se za svou kozí bradku a poplácal se po kulatém břichu zakrytém tvídovou vestičkou.