Vyděděnci - krev versus rozum

Probrala mě úporná bolest hlavy a pocit, že bude hůř.
Vzápětí jsem si uvědomil, kde jsem a co se stalo. Pocit ztratil své kontury a přetavil se v jistotu, kterou ještě upevnil její pohled. Její hluboký černý pohled. Alespoň, že už nezářil tak, jako když se mstila na Arangovi.
„Stačilo by prosté ‚díky, Melior‘,“ rýpla do mě, když jsem rychle uhnul pohledem a začal se věnovat své opět zdravé ruce.
„Pardon … tedy … díky,“ podařilo se mi vysoukat.
Usmála se a vnutila mi misku s kaší. Byl to nezvyk, ale oproti sušenému masu, které tvořilo hlavní chod většiny mého jídla za poslední měsíc, to byla bezesporu příjemná změna.
„Proč ses pro mě vrátila?“ vypadlo ze mě.
S naplněným žaludkem jsem se cítil příjemněji a sebejistěji.
„Řekla bych, že to budou asi mateřské pudy.“
Cítil jsem, jak se mi hrne do tváří krev. Nemohla být starší než já a pokud, tak o pár měsíců. Nanejvýš.
Začal jsem se zvedat, abych zakryl své rozpaky. Kupodivu se mi ani nepodlomily nohy, pro změnu. Dost na tom, že jsem se nechal tou slečnou zachránit a odnést už jednou.
„Platí pořád tvoje nabídka na společnou cestu?“
Podívala se na mě zpod obočí.
„Budu to brát jako ano,“ zahuhlal jsem.
V tu chvíli mi zrak padl na vysušené kousky lidské kůže na stěně. Miska dopadla na podlahu. Udělal jsem dva rychlé kroky a jeden po druhém je strhal. Ruce se mi při tom třásly, zčásti odporem a zčásti asi i strachem z toho, sahat na kus, na část někoho, kdo kdysi žil a dýchal. Kdo žil magií, jako já.
Až v tu chvíli mi plně došlo, čeho jsem se vyvaroval. Jakoby i tak neumřelo dost mágů, i bez přispění takových lidí, jako je Arango. A má vděčnost k Melior se rázem stala mnohem víc skutečnou.
Vyšel jsem ven a položil těch pár cárů na zem. Pokud nic jiného, mohl jsem jim aspoň dopřát pohřeb hodný někoho, kdo zemřel pro svou magii.
Pozvednul jsem ruce a sníh kolem se začal rozpouštět. Pomalu a s velkým úsilím jsem směřoval svůj vztek do plamenů, které jsem měl v plánu vytvořit. Ale droga v mé krvi zjevně stále působila, ačkoliv ne již tak silně, jako předtím.
A narůstající vztek, který mnou proudil, už nepomáhal ani v nejmenším, spíše naopak.
„Nenech se ovládat emocemi,“ ozvalo se za mnou.
Na maličký zlomek sekundy jsem si byl téměř jistý, že za mnou stojí můj Tutor. Tato iluze však padla okamžikem, kdy mi Melior položila svou drobnou ručku na rameno. Zároveň s tím však plameny opět nabyly na síle a jasný plamen dovedl k věčnosti to, co už tam dávno mělo být.
„Bohové s vámi,“ zašeptal jsem.
Nevím, jak dlouho jsem tam stál a pozoroval to maličké spáleniště, které zůstalo. Možná v jeho drobnosti bylo něco mnohem děsivějšího, než při dobytí San-Rea. Tam jsme aspoň jasně věděli, na čem jsme. Proti komu stojíme. Nebylo to tohle zbabělé útočení ze zálohy. Z vlastních řad.
„Jdeme,“ vyrušila mě má společnice, neboť po tom všem už jsem jí nemohl nazvat jinak.
Vzápětí po mně hodila vak s jídlem.
„Když už nic, aspoň díky tomu tvému kamarádíčkovi nebudeme hlady.“
To jsem přešel mlčením. Které se následně protáhlo i na naše další putování lesem. Sníh neustoupil, spíše naopak. Maličko jsem znejistěl ohledně toho, jak dlouho jsem byl mimo sebe, když stačilo připadnout tolik sněhu. Žádné stopy dokonce ani nenaznačovaly, kudy odešel Arango.
My jsme se však bezesporu drželi směru, kterým jsme měli namířeno před touto menší kapitolkou. Směrem k záhadným příbuzným Melior.
„Kdo to vlastně je, ty tví strýčkové a tetičky, ke kterým jdeme?“ nedalo mi, abych se nezeptal, když jsme opustili příkrov lesa.
„Bratr mé matky.“
Ledovost jejího hlasu zmrazila mé další dotazy. Zjevně naše sbližování nebylo tak úplně oboustranné. Protože ještě nikdy za svůj krátký život jsem neslyšel říct tohle slovní spojení s takovým odporem. Jejjí slova o posledním, co snad ještě může nazývat rodinou, dostala rázem další rozměr.
Dál jsme šlapali mlčky.

***

„Zakryj si tvář a buď zticha,“ oznámila mi Melior, když jsme došli na dohled malé farmičky krčící se u dubového hájku.
Byly to jediné stromy široko daleko, kolem se rozprostírala jen bílá pláň protkaná místy rozježděnou cestou. Obě stavení, obytné i hospodářské, se k sobě groteskně klonila, a v ohradě za nimi se několik vyzáblých koní snažilo prodrat se přes zmrzlou krustu k trávě.
Neprotestoval jsem, jen vytáhl zpátky kus hadru, který mi tak dobře sloužil po celou cestu.
Scházeli jsme pomalu dolů, sníh křupal. Zvuky farmy, doposud tlumené, začaly být zřetelnější, a přesto jsem měl pocit, že jdeme někam, kam by nikdo nechtěl. A to navzdory všemu, čím farma na pohled lákala. Nevyjímaje v zimě dosti podstatný detail, že z komína stoupal hustý dým.
Melior zastavila asi dvacet metrů od dveří. S jejími vlasy si pohrával vítr a ona stále hrdě vztyčená. Jako jedna ze soch strážících nevěstince v San-Reu. Ne že bych s nimi měl nějakou zkušenost.
Před stavení vyšla vysoká plavá žena ve volných šatech, mladá v tváři, nemohla být o mnoho starší, než my. Na to, jaký mráz kolem vládl, to bylo vskutku odvážné odění. Vzduch zhoustl a obě se navzájem měřily pohledy, jako by se dobře a dlouho znaly.
„Chci mluvit s An-Letem,“ porušila Melior mlčení, či spíše komunikaci, které jsem nebyl svědkem.
Vzápětí, jako při secvičeném divadle se dveře znovu otevřely a v nich stanul obrovský muž. Bezpochyby sám An-Let, vousy úhledně zastřižené a hlavu holou jako koleno. A přes veškerý svůj trolí zjev v jeho očích sídlila pichlavá moudrost, která mi aspoň na malou chvíli dala pocit, že ten muž pamatuje mnohem více, než se na první pohled na jeho třicetileté vzezření zdá.
„Melior,“ jeho slova zněla prázdně a bylo vidět, že nahlas mluví jen kvůli mně. Jako bych se snad nemohl účastnit konverzace sám.
„Strýčku.“
To jediné slovo zaznělo jako uctivé a sprosté zaráz. Chvíli oba stáli a opatrně se sledovali jako dva lidé, kteří se setkávají po dlouhé pomlce a zvažují, zda jsou síly stále stejně rozloženy.
„Hledáme úkryt. Než se přežene ta bouře, která otřásá Říší.“
„Ta bouře nemá pro nás konec. Dobře to víš. Nemůžeš tady zůstat.“
„Jsi mi vázán poutem krve stejně jako já tobě, na výsledcích už nesejde, tak se neopovažuj urazit památku mé matky!“
„To ona porušila naše pouto, když odešla.“
„Vyhnal jsi ji.“
„Kdo by nevyhnal, když zradila svou krev s takovým …“
Melior se zhluboka nadechla.
„Dost o mém otci, o něj tu teď nejde.“
Na šťastné rodinné shledání to nevypadalo. Nemluvě o tom, že ten muž ani v nejmenším nevypadal, že by mohl být jejím strýcem.
„Ptám se tě naposledy, necháš zde mě a toho, ke kterému váže pouto krve zase mě?“
An-Let se zamračil.
„Ten chlapec není ani z krve tvé matky ani z tvé, tím méně je krve toho, koho už nosíš pod srdcem.“
Teď jsem se zase střídavě mračil a divil já. Tolik informací jako z tohoto rozhovoru jsem z Melior nedostal za celou dobu našeho putování.
„Ale budiž, zůstaňte oba.“
Naši hostitelé ustoupili ze dveří a my mohli projít dovnitř. Co proběhlo mezi nimi kromě rozhovoru, který jsem měl možnost slyšet, bylo záhadou.

***

Světnice uvnitř stavení byla skvěle vyhřátá, příjemná změna po mrazivé krajině, kterou jsme celé dny předtím procházeli.
Už jsem si málem odložil šál, kterým jsem skrýval svou tvář, Melior mě však včas varovala pohledem.
„Ty si neodložíš?“ ozvala se snad ve stejné chvíli naše hostitelka.
Pohledy už zradily lepší spiklence. Zavrtěl jsem hlavou a pokračoval dál ke krbu.
„Není to zrovna slušné, neukázat svým hostitelům tvář,“ pokračovala zase ona.
Otočil jsem se k ní a věnoval jí jeden ze svých ohnivých pohledů, který byl na hranici přibarvení magií.
„Nehrej si, chlapečku!“ ozvalo se náhle řezavě v mé hlavě, až jsem upadl na kolena.
Řezavě naprosto doslova, měl jsem pocit, že se mi hlava zákonitě musí rozskočit. Tohle nebylo obyčejné pokynutí, ale důraz člověka, který byl takto zvyklý trestat zcela běžně. Nemluvě o tom, že se tady rýsovali další nevyškolení mágové. Povedená rodinka, jen co je pravda.
„Toho prašivce si hlídej, Melior,“ upozornil ji lehce a nahlas An-Let, „je mi jedno, kdo to je, po tom, co udělala tvoje matka, si spi, s kým chceš, ale nechci v tomhle domě problémy. Rozumíme si?“
Ticho, které nastalo, by se dalo krájet.
Oba domácí se posadili k jednoduchému stolu uprostřed světnice. Za ním byla jen úzká lavice, okno do dvora za domem a nedaleko hořel oheň, nad kterým byl zavěšený kotlík. Dveře na straně dávaly tušit, že dům byl zařízen dokonce i samostatnou místností na spaní. Celkové vybavení bylo jednoduché, doplňovalo ho jen několik svazků sušených bylin visících od stropu a velká truhlice v rohu pod oknem. Nad ní stála na polici soška These, boha moudrosti a magie.
Opatrně jsem přešel k ohni a zahleděl se do plamenů. Debata zbytku osazenstva se zjevně znovu přesunul k formě beze slov. Navzdory tomu, jak přirozená mi kdysi připadala v pevných zdech Scholy, přestávala mě teď tahle hra na kočku a myš bavit. Zapojit jsem se ale nechtěl. Hlava mě přecejenom ještě krapet bolela.

***

Ani nevím, jak se mi podařilo usnout, ale jisté je to, že mě vzbudila až dlaň na mém rameni, která třásla a třásla.
„Vybojovala jsem na těch dvou jednu houni, takže se budeš muset smířit s tím, že budeme spát vedle sebe,“ oznamovala mi Melior a vypadala spokojeně.
Asi nakonec vybojovala, co bylo potřeba. An-Let i jeho žena zmizeli někam pryč, oheň v místnosti dohoříval.
„Patrně mi chtějí dokázat, že se o tebe vážně zajímám,“ zasmála se.
Rozložili jsme se těsně vedle ohniště, Melior se schoulila do klubíčka a já si lehl těsně za ni. Přikryl jsem nás houní a uvelebil se. Pomalu jsem vdechoval vůni jejich vlasů, těžkou a zemitou, připomínala mi jarní les, vodu ve vzduchu a pevnost, které vším prostupuje.
Moje ruka si našla její. Oba jsme dýchali klidně a já měl po opravdu dlouhé době pocit bezpečí a souznění, který mi od opuštění bran Scholy tak bytostně chyběl.
„Člověk si neuvědomí, co mu Schola skýtá, než ji musí poprvé opustit,“ říkával mi můj Tutor s úsměvem, když jsem žehral na pravidla a zvyklosti uvnitř toho živoucího mraveniště.
Tehdy jsem ještě netušil, že moje poprvé, bude taky naposledy, protože ze Scholy za mými zády nezbylo téměř nic. Jen suť, bledé tváře mrtvých a spousta vzpomínek. O to méně mi pak bylo jasné, že skončím zrovna tady.
Melior se mírně zachvěla. Nenapadlo mě nic lepšího, než že je jí zima a tak jsem v jakémsi marnivém gestu maličko popohnal oheň, u kterého jsme leželi.
Světlo ozářilo místnost a do oka mi padla soška These na polici. Byla to krásná kovaná práce, žádná vesnická dřevěná modla, ale umělecký kus, za který by se nemusel stydět ani člen Erdwinského kruhu, kdyby doposud ještě nějaký existoval.
Sebral jsem malou špetku magie, jako vděčnost za události posledních dnů, a ve zcela běžné tradici ji vyslal k Thesemu. Téměř okamžitě mě oslepilo jasné světlo a ani zavřená víčka neodstínila byť jen část z jeho síly. To už tolik tradiční nebylo. Místností prolétlo několik vln energie a začal se ozývat obrovský hukot, jako bychom se ocitli na pokraji obrovského vodopádu.
Melior se prudce zvedla a počala spřádat nitky magie, ale to už se podle zvuku rozletěly dveře a v nich stanul An-Let se slovy neznámého jazyka na rtech. Chvíli se s hlukem okolo přehadoval a pak jediným mocným slovem ukončil celou podívanou.
Další mávnutí ruky mě bez většího odporu zbavilo látky, které dosud bezpečně ukrývala mé tetování.
„Jak jsi mohla,“ otočil se na Melior, „je mi jedno, s kým špiníš svou už tak potřísněnou krev, ale přivést mi do domu Scholistu, to lidské magické mládě?! Copak si vážně myslíš, že jsem hlupák? Copak nechápeš, že pravidla neexistují jen tak bez důvodu?“
„Je snad i tvé dítě jeho?“ ptala se žena, její hlas zněl jasně jako zvon a pronikal do hlavy hloub, než cokoliv, co jsem kdy slyšel.
„Není otcem mého syna!“ odpověděla Melior, „moc dobře to víš, tak proč se ptáš!“
Zněla vyrovnaně, ale pohled, který mi postranně věnovala, mluvil jinak.
„Moc dobře víš, že Scholistům se máme z dobrého důvodu vyhýbat,“ pokračoval její strýc vážně, „ale co bych mohl čekat od míšenky. Jsi pravou dcerou své matky a tímto právem opusť můj dům.“
„Pouto krve neporušíš!“
„Já se zříkám pouta k tobě, stejně jako jsem to udělal s tvou matkou. Běž a zemři spolu s lidmi, kteří jsou odsouzeni k zániku. Běž a hledej dál pošetile čistotu v jejich srdcích, hledej nezkažené mágy.“
Melior několikrát popotáhla a v očích se jí objevily slzy.
„Jsi tak lidská, Melior. Sotva chápeš vše, o co tu běží, jsi moc mladá,“ pokračovala její teta, nyní již tiše a skoro vlídně, „my jsme jim dali moc, my hlídáme na pokyn These jejich kroky, známe je již mnoho cyklů.“
„Vždy je to stejné,“ navázal An-Let, „doby rozkvětu, doby pádu, nedokážeš si představit, jak snadno dochází k jednomu či druhému.“
Nechápal jsem skoro nic, ale v mé mysli se začal skládat obraz mnohem děsivější, než jsem si byl schopen v té napjaté chvíli připustit. Všichni vypadali tak mladě, a přesto z jejich očí vyzařovala hloubka, kterou jsem dosud jinde neviděl. Ani u nejstarších mágů na Schole, zasloužilých, téměř stoletých kmetů.
An-Let se ke mně otočil.
„Je mi to líto, lidské mládě, ale jsi mladý, naučíš se žít bez svého daru,“ ozvalo se mi v hlavě a já se nebyl rázem schopný pohnout.
„To co ti bylo dáno, teď beru ti.“
Moc dobře jsem věděl, co tahle slova udělala Arangovi. Něco, co jsem se bál vyslovit, něco, co jsem si do rána toho dne nedokázal představit. Scholista bez své moci byl jako slepý, hůř, bez všech smyslů.
Na malý moment jsem byl přesvědčen, že je konec. Konec všeho, čemu jsem v životě věřil, konec všeho, čemu mě učili. An-Letovy oči se rozjasnily ze stejné černé do stejné bílé, jako jsem to už nedávno viděl.
V tom se Melior se zasmála. Trochu zoufale, ale přesto.
„Budeš muset počkat celý cyklus, než o to můžeš These znovu požádat.“
„Ty jsi někoho zbavila moci? Bez souhlasu?!“
Muž se otočil k ní, žhnoucí oči se upřely vůči dívčiným. Otočit se takhle na mě, utíkal bych, seč by mi síly stačily.
„Ten blázen, Arango, zabil několik dalších mágů, chtěl zabít i Yenisira, zakročila jsem,“ přiznala se má společnice a z jejího hlasu byla cítit náležitá hrdost.
„Jsi opravdu stejně pošetilá jako Marawe, dítě. Arango byl neškodný hlupák, zabil pár mágů, no a co, nebyla jich škoda. A navíc, nevměšujeme se do lidských sporů,“ zasyčela An-Letova žena.
Oba dva domácí vypadali rozčíleně, začali přecházet po místnosti a zjevně se radili o dalším postupu.
„Nebyl to žádný neškodný hlupák,“ vypadlo ze mě, ani jsem nevěděl jak, „zabíjel lidi, copak vám to nevadí? Všude kolem se ztrácejí životy, lidé trpí a vy si tu spokojeně sedíte a řešíte své problémy a pravidla.“
Nedokázal jsem se vnitřně srovnat s tím, že tu jen tak sedí někdo, kdo má moc zasáhnout a změnit běh událostí. A to tihle dva bezesporu byli.
Jenže rozhodnutí už padlo.
„Odejdete oba dva, ještě teď, ty i to lidské mládě.“
„S trochou štěstí se nám Císařská garda vyhne. Nerad zabíjím, když nemusím. A díky tobě, Melior, mi teď nebude stačit, abych jim pouze vzal jejich moc.“
Začínal jsem mít pocit, že ti dva jsou spíše jeden. Lehkost, s jakou doplňovali svá slova, mě děsila.
„Nemůžeš mě nechat odejít tam ven, nesmíš! Máš v žilách stejnou krev jako já!“
Chytla se mě za ruku a já ji pevně sevřel.
„Pouto krve jest rozpojeno. Jsi dcerou mé sestry, ale už nikdy víc mou krví,“ odpověděl její strýc ledově, „jediné, co mě opravdu mrzí je, že tě nemohu připravit o Výsadu.“
Debata skončila, vše bylo řečeno. Melior se mi schoulila do náruče. Atmosféra v místnosti však byla nesnesitelná.
„Půjdeme,“ sebral jsem ji opatrně.
Bylo více než jasné, že tohle byla hlavně moje chyba. Nebýt toho, že jsem s ní šel, nebýt toho, že mě zachránila, nikdy by se nedostala do této situace. A ačkoliv jsem stále dost dobře nechápal, co se stalo, dlužil jsem jí víc, než jsem byl kdy schopen splatit, tím jediným jsem si v tu chvíli byl jist.
Vzal jsem naše vaky. Snažit se vyptat si něco na cestu bylo marné, tady byly pouta roztrhány a rozum uzavřel mosty.
„Být vámi, pospíším si,“ pobídla nás naše bývalá hostitelka trochu uštěpačně, když jsme stáli na prahu, „takový obrovský výbuch magie jistě neušel pozornosti Gardy. Brzy budete mít společnost!“
Vypotáceli jsme se z domu do mrazivé noci, kterou se k zemi hustě snášely vločky. Okamžitě jsem zvolil směr ke zbytku uprchlíků ze San-Rea. Dav byl naše poslední šance se ukrýt. Nebo se aspoň nebránit sami.
A oba dva jsme teď, krom jeden druhého, potřebovali i další podporu.