Olfin Gedolf - soukromé očko - část III

„Tak jste tedy dorazili!“ vykřikl nadšeně profesor a běžel jim vstříc s otevřenou náručí.

„Tuto záhadu jsem si nemohl nechat ujít,“ usmál se Olfin. „ Zavedete nás tedy do té oné místnosti? Hořím nedočkavostí, až uvidím ono místo činu.“

„Ale jistě. Ihned vás tam zavedu. S ničím jsme nehýbali, víte? Četl jsem hodně článků o vašich případech a tak vím, že je nejlepší nechat místo činu tak jak bylo, dokud nedorazí kompetentní osoba.“

„To jste udělal zcela správně, pane profesore. Jen se obávám, aby se tam už mezitím nevloupal někdo ze studentstva.“

„Myslíte? Ti hoši jsou někdy opravdu neurvalí,“ zasmušil se vedoucí koleje Arčibald.

Hlavní vstup byl ozdoben pískovcovým portálem, v němž byly vyrytý příběh založení této znamenité koleje. Svatý Grunštajn za svého života nebyl zrovna moc svatý, ale tím že v jedné bitvě porazil jakéhosi démona a při tom ho okradl o vzácný artefakt, byl později prohlášen za světce. Oběti jeho slavné tyranské krutovlády by jistě nesouhlasily, ale časem se takové drobnosti zkrátka zapomenou. Navíc dal za své peníze vystavět tuto kolej, kterou obdaroval i kusem z onoho artefaktu zabitého démona. Právě tento výjev byl na celém tom uměleckém zpracování nejzajímavější. Vyhublý a vysoký dobrák, svatý Grunštajn, na něm předává zlatý roh jakémusi vousáči v dlouhém taláru. Zde se opravdu dovedl výrok „historii píšou vítězové“ do zdárného konce. Když totiž pomineme to, že to byl dost krutý a sadistický člověk, jsou tu ještě dvě lživě vyobrazené záležitosti. Grunštajn byl velice tlustý už od útlého mládí a k tomu byl svou výškou připodobitelný spíše k trpaslíkovi. Historici se přou, zda nebyl levobočkem jakéhosi trpasličího krále. Někteří odvážlivci dokonce tvrdí, že to trpaslík byl, a jen se za člověka vydával, když si oholil vous.

Profesor Odrumný je ale ovšem nezatěžoval složitými historickými pletkami a radši je co nejrychleji prováděl úzkými, tmavými chodbami a po točitých schodištích k onomu místu činu. Když se nakonec ocitli před rozložitými dubovými dveřmi, nahlas povzdechl a pak vzal za kliku.

„Jestli mi dovolíte, profesore, odsud si to už převezmu já,“ řekl Olfin a vklouznul pootevřenými dveřmi dovnitř. Ihned ho následoval i Jenknisn a teprve jako poslední vstoupil dovnitř ztrápený profesor.

Rozlehlá místnost, ne-li sál, byl prosvětlen mnoha okny až obřích rozměrů. Na zdech vysely obrazy slavných učitelů, rektorů, děkanů a vedoucích kolejí této školy. Obrovský krb, po jehož stranách seděli kamenní gryfové, byl vyhaslý. Červeně čalouněná křesla zde byly rozestavěny v taktických, kruhových formacích, v nichž povětšinou sedávali stařičcí profesoři a konverzovali nad sklenkou dobrého šery o tom, jak upadá dnešní vzdělanost mládeže.

Uprostřed těchto skrumáží stál mramorový sloupek, na němž byla položena prázdná skleněná vitrína.

„To je to místo?“ zeptal se Olfin a pomalu se ke kusu narůžovělého mramoru šinul. Z kapsy svého sáčka, vytáhl menší zvětšovací sklo, které s oblibou používal jako prostředek pro hledání titěrných stop.

„Ano, přesně tam byl vystaven onen předmět, mistře.“

„Řekněte mi, pane profesore,“ vložil se do hovoru Jenkinsn, „nebyla tato místnost uvedena v knize: Ty nejlepší interiéry, ve kterých můžete sloužit?“

„Ale jistě, sám jsem tuto publikaci schvaloval,“ usmál se profesor a založil si ruce do hlubokých kapes svého taláru, do něhož by se vešel v klidu ještě jeden Arčibald, a k tomu ještě s globusem či pojízdným barem.

„Tím pádem se o tomto artefaktu mohl dočíst kdokoliv z veřejnosti,“ zamračil se podivně Jenkinsn.

„Ach…na to jsem nějak…máte asi pravdu.“

„Ha!“ vykřikl náhle Olfin, který si pozorně prohlížel okolí sloupce. Klečel při tom na kolenou a jeho dlouhý špičatý nos se při tom opíral o huňatý koberec.

„Našel jste něco?“ optal se pohotově komorník a přispěchal k němu.

„Chtěl bych seznam studentů, kteří navštěvují tuto kolej!“ řekl nahlas detektiv, ale stále při tom něco pozoroval na rudém koberci.

„Snad nemyslíte, že to udělal někdo z mých studentů?“ poděsil se starý učitel ohnivých kouzel.

„Ehm…ale kdeže. Chci jen zjistit, zda se tu někdo z těch uličníků nezatoulal dřív, než měl. Musím vyloučit jakoukoliv kontaminaci důkazů, chápete?“

„Té tady ovšem bude i dost z řad našich kolegů. Ti se tady před tímto ohavným činem proháněli dost často.“

„No já už si to utřídím. Teď tedy ten seznam, jestli budete tak laskav.“

„Dobrá tedy,“ přikývl profesor a odcoural se ven z pokoje.



„Našel jste něco, pane?“ zeptal se zvědavě Jenkinsn, jakmile osaměli.

„Na koberci jde cítit pach rozlitého alkoholu a na zemi jsem našel kousek červeného vosku, který se používá k dokonalému uzavření archivních vín. Pokud se nemýlím, tak se jedná o červené Prumské, z Liknavého údolí. Používají tam jistý specielní druh, víte?“

„Ach tak. Takže budeme hledat studenta z této oblasti, pane?“

„Naopak Jenkinsne. Z oblasti nejvzdálenější,“ usmál se lišácky Olfin.