Feon-začátek

Zírala na indigově modrou oblohu, po které se proháněli ptáci. Šťastní, že jsou volní. Šťastní beze strachu, že by je chtěl někdo chytit. Na tvář jí spadla kapka vody, která pomalu stékala ke krku. Během pár vteřin jich začali padat stovky. Kdy uvidím zase déšť? Zamyslela se.
,,Déšť je tam stejný jako tady." Ozval se známý hlas. Otočila se, za ní stál Maito.
,,Vážně?" Zeptala se beze stopy nadšení.
,,Nemusíš tam." Zamumlal tiše. Dívka se k němu otočila.
,,Musím," Řekla tiše. ,,Rozhodla jsem se tak." Když postřehla, že Maito chce něco namítnout, rychle pokračovala.
,,Rozhodla jsem se tak, Maito. A nikdo mi to nerozmluví. Potřebují pomoc a já jsem se rozhodla, že jim tu pomoc dám, i když jak mi řekli, bude to trvat déle, nebude to nic jednoduchého, ale já to vydržím, a potom se vrátím." Pronesla klidně.
,,Můžeš to odvolat! Může tam jít kdokoli jiný!" Vykřikl.
,,Třeba ty?" Zeptala se.
,,Ne. Já ne." Pronesl odhodlaně.
,,Proč ne?" Zeptala se chladně.
,,Neměl bych na to." Řekl upřímně. V jeho očích viděla cit, který prozrazoval, že těžko se mu přiznává, že by nebyl schopný odejít. Dívka se usmála.
,,Vrátím se." Řekla laskavě. Přikývl, ač nesouhlasil celým srdcem.
,,Mám… mám tě tam poslat." Zamumlal tak tiše, že ho stěží slyšela. Přikývla.
,,Ať se tak stane." Zašeptala.
Maito k ní přistoupil. Chytil její fialové ruce, přitáhl ji k sobě a přitiskl jí rty na čelo. ,,Sbohem, Feon. Koneckonců… nevidíme se naposledy. Budeme spolu celý tvůj život." Feon na něj na poslední chvíli vytřeštila oči.
,,Jak..?" Pokusila se říct, ale nestihla to. Ochabla mu v náruči. Maito ji vzal do náruče a položil do trávy. Potom se rozplynul.