Z deníku nemrtvé

Šestnáctého
Je lepší být sám a pak s někým, než být s někým a pak sám. Samota je pak tíživější. Ticho hlasitější. Čas se nezvykle vleče.
Nevím jak začít. Nevím totiž, kdy a kde to začalo. Prostě jsem byla, nebyla a pak byla. Zotročena cizí vůlí, již se nemohu vzepřít. Kdo vlastně jsem? Nepovedený experiment? Nebo co?! Nevím co se dělo a nevím, co se bude dít. Člověk by si měl zvykat na…. Ale já nejsem člověk. Snad jsem jím kdysi opravdu byla, ale to je pryč. Vlastně ani nevím, proč to sem píši. Snad abych se jim přiblížila, alespoň z části.
Prý jsem patřila mezi prokleté děti. Děti, jež byly označené různými symboly, které byly vypáleny do kůže. Bylo nás málo a lidé se nás bály. Některé děti měly to štěstí, že je jejich rodiče nevyhnaly, naopak jim pomohli a s pomocí magie je prokletí zbavili. Já to štěstí neměla. Mě moji rodiče vyhnali a tak jsem se musela protloukat světem sama. Byla jsem vyhnancem na okraji společnosti. Nakonec se situace se mnou podle nich stala neúnosnou a tak mě zabili. To byla chyba. Tím že jsem zemřela násilnou smrtí, mohl konečně nekromancer vznést svůj nárok na mě, jakožto na dítě prokletí. Zatímco mé tělo trhali vlci, má duše plula nicotou. Tam mě našel Rael- nekromancer. Zotročil si moji duši uvěznil ji v své holi. Pak našel mé tělo a vzkřísil to, co z něj zbylo. Mnoho toho nebylo. Rael je silný mág a tak mi později stvořil nové tělo. Je to divné. Dívat se do zrcadla a vidět v něm jinou tvář. Ale už jsem si zvykla. Musela jsem.

Dvacátého
Čas plyne dál a dál nezměněným tempem. Už ani nevím, jak dlouho žiji-nežiji. Nevzpomínám si. Nebaví mě to. Mé ruce jsou stále ledové. Můžou do mě bodat, ale já nic necítím. Jak jen lidem závidím.
Ale kde jsem to posledně skončila. Rael je mocný mág, který si za svůj život nadělal mnoho nepřátel. Většinu času co jsem s ním jsem strávila jejich vražděním. Ale jich neubývá, spíše přibývají. A tak se málokdy nudím. Neustále cestujeme z místa na místo. Ve sněhu a mrazu, za prudkého deště, nikde se nezdržíme déle jak týden. Je to unavující, ale prý je to nutné. Není dobré Raelovi odporovat to jsem zjistila záhy poté, co jsem ho poznala. Vzpouzela jsem se a tak mi sebral sílu. Jsem na něm totiž zcela závislá. Bez něho nejsem nic, dokud žije on, žiji já, jakmile zemře, zemřu také. Vím to, ale nedokážu Raela zabít. Vlastně to ani nejde, jsem plně v jeho moci.

Jednadvacátého
Rael se mi směje, ten jeho smích nenávidím. Prý jsou to kraviny, to co tady píšu. Má pravdu. Ale já nemám, komu bych se svěřila. Lidé se mě bojí, hnusím se jim. A já při tom tolik toužím po společnosti. Dnes prý opět odjíždíme, škoda tenhle kraj se mi zamlouval. I lidé zde nebyli tak hrozní, prostě mě ignorovali nic víc. Ale Rael zde již vyřídil své záležitosti a tak musíme dál. Vyjedeme v noci, jako vždy. Cesta vede přes hory a neobydlenou oblast, Rael tam chce najít nějaké artefakty. A pak zamíříme do velkého města. Nemám ráda města. Je tam tolik lidí, a i přesto čním mezi všemi. Jakby ne Rael budí pozornost a já taky. Kdo by si nevšiml vysokého muže s dlouhými černými vlasy a bledou tváří, který jede v doprovodu mladé ženy s mrtvýma očima a zjizvenou tváři? I když mi Rael dal nové tělo, některé jizvy se z toho původního přenesly i na to současné. Ale to stále není vše. Pozornost budí i naše koně. Dva černí hřebci s rudýma očima, ani mrtvý ani živý. Jasné poznávací znamení, že přijel nekromancer. Na rozdíl od ostatních se tím netají, dává najevo kdo je, je si jistý sám sebou. Jednou na to dojede a já s ním.

Třiadvacátého
Jsem slabá. Nemůžu se hýbat. Rael je také unavený. Sebral mi skoro všechnu sílu. Ten párek mágů mu dal zabrat. A mě taky. Urvali mi hned několik prstů. Mám je chované ve váčku. Snad až si Rael odpočine, bude v dobré náladě a opět mi je přidělá. Nerada bych ještě více vyčnívat z řady. Ty nové jizvy mi nevadí, akorát není hezké, jak mi ční maso. Myslím, že brzy začne zapáchat. Ale krev netekla žádná. Nikdy neteče. Nikdy. Ani srdce mi netluče. A to by asi mělo? To Raelovo tluče. A to silně. A krev mu teče. Čím míň jí bylo, tím byl slabší a já s ním. Nenávidím, kdy mi ubírá sil.
Slyším ho, jak nadává, jak nás mohli najít. Asi je znal. Nedává na sobě znát city. Nikdy to nedělá. Ale lidé mají city. On je má. To jen já je nemám. Tak proč je skrývá? Copak je to něco špatného?
Těla mágů nechal ležet v jeskyni, sebral jim vše, co měli, ale nevypadá to, že by je chtěl pohřbít nebo spálit. Možná bych to měla udělat já, ale nechci provokovat. Kdo ví, co by mi provedl.

Sedmadvacátého
Stále na tom samém místě. Rael čaruje s těmi artefakty. Slova co říká, jsou zlá, moc zlá. Vím to. Cítím to. Zdá se mi rozrušený. Asi viděl něco, co ho překvapilo. Uznávám, nejsou to pěkné věci, co vyvolává, ale viděla jsem horší. Já se jich nebojím. Oni se nebojí mě. Spíše se vzájemně chápeme.
Už mám své prsty zpátky i maso už neční. Raela to stálo mnoho sil. Má radost ale netrvala dlouho. Mé tělo se začíná opět hroutit, rozpadat. Rael říká, že mi bude muset najít nové. Stále se to opakuje, ale jindy mé tělo přetvořil magicky, ale teď nechce. Prý mi dá čerstvé tělo, které víc vydrží. Nevím, jestli se mám těšit nebo děsit. Poslední pojítko s mojí minulostí zmizí. Budu jen jeho. Navždy.

Desátého
Jsem stále slabší. Rael sbírá veškerou sílu a střádá ji. Vzduch je magií přímo prosycen. Chystá něco velkého. Téměř deset dní se mnou nepromluvil. Nevadí mi to.
Opět mi upadly prsty, jizvy se otevřely. Na kostech mi začíná hnít maso. Držím se v té nejtemnější části jeskyně, kde žijeme už tolik dní. Mé tělo se pomalu ale jistě hroutí.
Čím dál tím více se podobám ghoulům. I chutě mám stejné. Z těch mágů zbyly jen kosti. Tak proto je tu nechával. Věděl to. Asi bych měla cítit něco jako zhnusení, lítost, ale nic necítím. Ten hlad se nedá na dlouho utišit. Šla bych ven a něco si ulovila, ale téměř nemůžu chodit. Jen se šourám. Vše živé přede mnou prchá. Okolo hlavy mi létají mouchy. Asi hodně zapáchám.


Devatenáctého
Mám nové tělo. Nelíbí se mi, ale Raelovi ano. Na včerejší noc nikdy nezapomenu. Nejdříve jsme unesli dvě mladé dívky. Nevinné. Jednu jsme přivázali ke kamennému stolu, na kterém zářily magické znaky. Ta druhá dívka se schoulila u nohou stolu, na rukou měla pouta a modlila se. Rael byl na vrcholu blaha. Čekali jsme na měsíc, a když vykoukl zpoza mraků Rael se dal do díla. Všude byla krev, magický vítr sebou nesl nářky tisíců zavražděných. Mé tělo nadobro zmizelo. Má duše magickými okovy připoutána k Raelovi plula v temnotě kolem něj. Z jeho rtů vycházela ta nejtemnější slova. Rituál se chýlil ke konci. I druhá dívka zemřela. Její duše vylétla v jasném bílém světle a zmizela. Pak jsem procitla v novém těle druhé dívky, to první bylo naprosto zničené. Avšak není to její dokonalá podoba. Na pravé tváři mám vypálený symbol mého prokletí.
Rael má na tváři stále stejný potutelný úsměv. Konečně se dopátral toho, jak vypadá. Asi jej to potěšilo. Nevím, co měl ten rituál za význam. Ale řekla bych, že se to brzo dozvím.
Jednadvacátého
Odjíždíme do města. Nechce se mi. Ten symbol na tváři je výrazný a mé oči taky nejsou lidské. Myslím, že na mě budou zase všichni zírat. Ale cítím se již lépe, mám dost sil i Rael je teď nějak milejší. Asi se mu povedlo něco, co zamýšlel.
Já, já… nevyznám se v něm. Vlastně to ani nejde. Je nekromancer, temný mág, muž který oživuje mrtvé, vysmívá se smrti do očí a probouzí dávné stvůry. Vzdal se části svého lidství a to vše kvůli moci. Lidé jej nenávidí, bojí se ho. A on je zato rád. Místo aby byl s živými celé dny se přehrabuje v kostech. Nedopřeje mrtvým odpočinku. Mně nedopřeje odpočinku…
Pětadvacátého
Dopadlo to, tak jak jsem se obávala. Do města jsme přišli nenápadně, ale Rael to tak dlouho nenechal. Lidé se při pohledu na mě dávali na útěk. Smál se. Jeho děsivý smích se rozléhal prázdnými ulicemi.
Bydlíme ve starém kamenném domě. Ze zdí jde chlad. Všude jsou pavučiny. Celé dny jsem zalezlá ve tmě. Nedovolí mi chodit ven. Tady ne.
Zdá se mi nervózní, něco jeho triumfální příjezd kazí. Nevím co. Mám divný pocit, že se něco stane. Už při příjezdu se mi zdálo, že cítím jakousi moc, která se nám staví na odpor. Není to ten druh moci, co používají temní mágové, ne tohle je její opak. Tím jsem si jistá.

Osmadvacátého
Došlo na má slova. Dojel na své činy a já s ním. Přiběhli o půlnoci. Mágové i šermíři. Bylo jich mnoho, víc než kdykoliv předtím. Rael se činil. Já musela také. Mnoho jich zemřelo, než pochopili, že mě nelze zabít. Ani kouzla mágů nic nesvedla. A já je zabíjela. Trhala jejich hlavy a ruce. Všude byla krev. Po zemi se válela jejich střeva, v ruce jsem držela něčí srdce. Pak nastalo dusivé ticho, až jej přerušil jeden jediný výkřik. Rael padl na zem a rudá krev mu špinila šat. Neviděla jsem, kdo jej zabil. V ten okamžik jsem padla k zemi také.
Rael umírá. Právě teď. Cítím, jak z jeho těla prchá život. I já jsem stále slabší. Jeho vrah tu možná je. Nevím a je mi to jedno. Za malý okamžik vydechne naposledy a s ním s konečnou platností snad zemřu i já. Konečně naleznu pokoje…