Olfin Gedolf - soukromé očko - část VI

Přeplněná hospoda připomínala tak trochu konzervu od sardinek, do které dělník vtlačil ještě více rybí pochoutky, než je plechový kontejner schopný pojmout. U baru se tlačila nejmíň dvacítka přiopilých námořníku spolu s další dvacítkou přiopilých studentů z univerzity. Soutěž "Kdo toho víc vypije, platí celou útratu", už byla v plném proudu. Všichni moc dobře věděli, že proti námořníkům ještě nikdo nikdy nevyhrál, ale studenti filozofických oborů postupně získávali slušnou odolnost a takřka se jim vyrovnávali.

Olfin věděl, že bez Jenkinsnových ramen, zde nic nepořídí. Vysoce chápavý komorník to pochopil bez vyzvání, a už rozhrnoval cestu ke stolu, za nímž seděl jakýsi přiopilý mužík s blonďatými vlasy. Pokaždé když do někoho Jenkinsn cestou vrazil, otočili se na něj s nadávkami a s výhružkami těch nejroztodivnějších způsobů smrti. Jakmile se však podívali do komorníkova obličeje, zahleděli se zase rychle zpět na dno svého korbelu, či sklenice a dělali mrtvého brouka.

Chvíli pak ještě trvalo než se mu nakonec podařilo přesvědčit spícího opilce, že je čas jít domů. Teprve poté si Olfin sedl za stůl a začal v chumlu lidí vyhledávat toho, za nímž přišel. Jemně popotahoval ze své dýmky a pouštěl malé kroužky namodralého dýmu ke stropu.

„Co to bude?“ zeptal se obtloustlý výčepní, který přejel mastným hadrem povrch stolu, a tak se mu ho podařilo znečistit ještě více než před tím.

„Pro mě jeden uleželej ležák, a to pořádně ledovej,“ řekl Olfin. Mistrně při tom napodobil místní dialekt a tvrdý přízvuk v mluvě.

„Ehm…pro mne čistou vodu,“ objednal si svým typicky komornickým hlasem, Jenkinsn.

„Nějákej fajnovka ne?“ zeptal se Olfina hostinský, kterému se spisovná mluva zdála až přespříliš podezřelá.

„On je z jinýho města.“

„Tak ať si dává bacha. Přespolní tu nejsou nějáko moc oblíbení.“

„Žádný vobavy. Je tu semnou.“

Hostinský si změřil pohledem malého Olfina a pak se pousmál.

„Takže jeden ledově, uleželej ležák a jednou vodka jo?“

„Já chtěl vod...“ Jenkinsn nestačil opravit objednávku a už schytal pod stolem kopanec od Olfina. Toho ale ostatně gobliní detektiv litoval, jelikož si při tom silně zhmoždil palec na noze.

„Jo chtěl jsem vodku!“ pokračoval pak dále.



„ Pane, víte přece, že alkohol nepiji,“ řekl Jenkinsn, když se hostinský vzdálil.

„Pro tentokrát se překonáš. Jsme v hospodě a v hospodách se voda nepije. Musíme splynout s davem, chápeš?“

„Když myslíte,“ pokrčil rameny a smutně se zahleděl do hořící svíčky na stole.

„Teď nelelkuj a rozhlížej se po podezřelém individuu v plášti a podivném klobouku, nejlépe po námořníkovi.“

„Pane?“

„Ano?“

„Jste si vědom toho, že tenhle lokál je plný lidí, co vypadají jako námořníci.“

„A co studenti v těch talárech? Ti tak nevypadají,“ hájil se Olfin a vyfoukl další kroužky dýmu.

„Ano, to máte pravdu. Ale zbylá stovka hostů ano.“

„No, tak na to budeme muset jít asi jinak co?“ zeptal se Olfin, a znovu se vychytrale zašklebil.



Když jim hostinský přinesl objednané pití, chytil ho detektiv za šos kabátu aby ho zastavil v odchodu.

„Co votravuješ?“ zeptal se popuzeně plešatý tlouštík.

„Informaci cápku!“ odpověděl Olfin a ukázal mu stříbrnou minci.

„Vo co chodí ?“

„Hledáme někoho, kdo by nám mohl helfnout v určitý záležitosti. Prachy a tak, chápete?“

„Vy ste vod tajnejch?“

„Ale žádný takový. Máme jednu prácičku, na kterou nestačíme. Potřebujeme někoho, kdo umí shánět lidi, chápeš?“

Hostinský si přejel rukou plešku a nahlas odfoukl.

„Když chvíli vydržíte, pošlu vám sem někoho. Chlápek, vod lodí. Chodí sem pravidelně po půlnoci. Ten se v takových věcech vyzná“

„To by bylo libový!“ usmál se Olfin a hodil hostinskému zasloužený šušňák (stříbrný peníz).



„Zvládl jste to skvěle, pane,“ řekl Jenkinsn a ucucl trochu z dřevěného kálíšku, v němž byl ostrý alkoholický nápoj, který se dovážel z dalekého východu.

„Aby ne. Jsem z tohoto města a vím jak se ohánět.“

„Někdy mě nepřestáváte udivovat,“ řekl komorník, a mírně zacukal koutky úst, což zřejmě představovalo úsměv.

Večer se táhl a zábava pokračovala. Elfí skupina „Stromoví Lidé“ vyhrávala na své loutny hitovku „V lese tmavým žínky sou, vesele si laškujou“. Celý text a hlavně pak refrén, byl protkán velmi sprostými slovy, takže si ho dělníci a námořníci velice oblíbili. Nemluvě o studentech, kteří snad jiné než sprosté ani neposlouchali.

Jeden vysoký námořník se rozparádil při písni až tak, že vyskočil na stůl a počal odhazovat své svršky. Zprvu se všichni řvali smíchy, ale když si chtěl sundat i trenýrky, schytal pár facek a skončil na chodníku před hospodou. Dotyčný by si jistě celou akci rozmyslel, kdyby věděl, že na druhý den ráno, ho v kanálu bude očuchávat pes a on nebude mít ani peníze a dokonce ani své oblečení.

Ve chvíli, kdy měl před sebou Olfin třetí ležák a Jenkinsn šestý kalíšek pálenky, přisedl si k nim znenáhla muž v černém plášti a s trojúhelníkovitým kloboukem.

„Tak prej scháníte chlapi na nějákou tu prácičku, co?“ zeptal se neuvěřitelně chraplavým hlasem. Záhadný muž byl zřejmě náruživým kuřákem i pijákem dohromady.