Probuzení

Hluboko uvnitř temných koridorů a síní prastaré vesmírné lodi se cosi probudilo.
To něco si nevzpomínalo na své jméno ani na svůj účel.
To něco bez názvu původu a účelu se snažilo vzpomenout, cítilo, že si musí vzpomenout.
Odpovědi nepřicházeli.
Pomalu to rozpohybovalo svoje tělo, cítilo, že je velké a ….a nádherné.
Ano to byl ten správný výraz!
Pomalu to roztáhlo svoje přední končetiny zakončené obrovskými čepelemi z monomolekulární oceli.
pak rozpohybovalo svoje další pařáty a nakonec otevřelo svoje obrovská ústa s jako žiletka ostrými zuby.
Pomalu si začínalo uvědomovat svou velikost.
Pomalu to vykročilo, podlaha duněla jeho kroky a svými čepelemi na ní zanechával hluboké škrábance.
Došlo až k mohutným dveřím, tušilo to, že se za nimi skrývá celý nový svět.
Rozmáchlo se svou mohutnou čepelí, a pak znovu a znovu až před ním stála jen rozpáraná hromada kovu.
Prošel dveřmi, pomalu o sobě začal uvažovat v mužském rodě.
Svět okolo něho hořel a tavil se, slyšel řev poplašných zařízení ale nevšímal si jich, stejně nevěděl co znamenají.
Před sebou uviděl pobíhat několik podivných bytostí, vypadaly tak křehké.
Najednou mu přišlo, že by bylo úžasné vyzkoušet to, natáhl po jedné z nich jedno ze svých předních klepet a opatrně to stisknul.
Ozval se řev a vytryskla rudá tekutina a hned za ní kličky něčeho co vypadalo jako masité hadice.
Zmáčkl to ještě trochu víc a bytost se rozpadla na dvě poloviny.
Po krátké úvaze dospěl k závěru, že už je to mrtvé a obrátil svou pozornost k druhé bytosti.
Ta už utíkala dál hořící chodbou.
Vydal se za ní a svými mohutnými ocelovými nohami rozdrtil pozůstatky té věci kterou zabil.
Zabil …to slovo se mu líbilo.