Prokletí poslední růže

Prokletí poslední růže
A tak tu sedím na vrcholku hřebenu lesa. Zahalená do potrhaného pláště, který zažil víc válek než tahle země. Byla mi zima, ale to nebylo nic oproti tomu, co sem zažila když jsem byla svržená z trůnu. Abanet se u nás usídlil když můj otec zemřel. Za hranicemi čekala jeho vojska na povel zabíjet. Nikdo to nevěděl. Za mého otce jsem nastoupila já. Abanet se dostal do rady. Začal zpochybňovat moje postavení. Prý, že žena nemůže tak důležitou práci zvládat. Ušil na mě boudu, za kterou bude pikat. Můj otec zemřel za podezřelých okolností. Abanet to a mě nastražil. Byl to on, kdo ho zabil. Jed, co mu dal do vína mi podstrčil do pokoje. Všechny v radě přesvědčil, že jsem vražedkyně. A že on je ten pravý pro vládu a kdo s ním nesouhlasil, toho zabil. Tedy né on, on si nemohl ušpinit ruce. Najal si vrahy. Partu krvelačných loupežníků, kterým šlo jen o prachy. A když nebyly prachy Abanet jim předhodil služky na kterých se mohli „vyřádit“. V radě a i na hradě mi už důvěřovalo jen málo lidí. Všechny zbylé buď Abanet zabil nebo přesvědčil o mé vině. Věděla sem, že po mě pude. Pomocí Madelaine, mé chůvy jsem utekla z hradu. Jo utekla, jelikož Abanetovi vrahouni čekali všude. Následný den jsem se dozvěděla, že Madelaine zabili. Nechtěla jim říct, kde jsem. Už od mala byla věrnou služebnicí a za dobro naší země obětovala svůj život. Věděla, že jsem otce nezabila, moc jsem ho milovala. Ona věřila, že Abaneta zastavím, než nastane teror. Její přání jsem bohužel nevyplnila. V naší zemi nastala hrůzovláda. Abanet vybíral nelidské peníze za každou prkotinu. Všechno, co se vypěstovalo šlo do kasáren pro vojska. Lidé měli hlad, neměli ani na pořádné oblečení. Odcházeli do jiných království. Naše země chudla. Sužovala jí loupežíci a bída. Nemohla jsem přijít na to, jak to zastavit. Koneckonců jsem byla pro všechny obyvatele země otcovražedkyně. Schovávala jsem se v lesích. A bylo mi 15 . Nikdo by nevěřil, že bych mohla dát dohromady vojsko a Abaneta porazit. Ani já sama sem tomu nevěřila. Z mých úvah mě vyrušil šramot. Neslyšně sem uchopila rukojeť meče. Dál sem dělala, že si prohlížím hvězdy. Kroky zamnou zrychlovaly. Vyskočila jsem a jedním plynulým tahem vytáhla meč z pochvy. Útočníka má rychlá reakce zarazila. Chvíli jsem si oťukávali meče. Byl dobrý, ale né dost. Plochou stranou jsem ho praštila do zápěstí. Jakmile mu meč vypadl z ruky už jsem byla u něj a on měl mojí dýku pod krkem. Teď když sem ho viděla zblízka nevypadal na Abenetova vraha. Měl kapuci, a na zádech toulec, luk musel nechat někde v lese. „Jestli si někdo z Abanetových vrahounů, tak se smiř, že se budeš škvařit v pekle.“ „Nemusíš mě hned zabíjet.“
„Argumenty si nech do pekla. Kdo si?“
„To tě nemusí zajímat.“
„Za to tebe by mohlo zajímat, že tě můžu kdykoli podříznout!“
„Na svůj věk si dost ostrá.“
„Takže zaprvé nemyslím si, že bys byl výrazně starší a za druhé jsem to tady já, kdo tu drží dýku u tvého krku.“
„Fajn, fajn menuju se Derek.“ Trochu sem povolila stisk.
„A děláš tu co?“
„Vraždim mladý holky.“ Zase sem přitlačila
„ Dobře, dobře ty divoško. Kontroloval sem to tady. Tohle je můj les.“
„O tom dost pochybuju.“
„ Toulaj se mi tu lidi, co tu nemaj co dělat. Doufal sem, že špatná pověst tohohle lesa lidi odežene.“ sundala sem dýku z jeho krku. Rukou si ohmatal vytlačenou rýhu. Opřela jsem se o nedaleký strom a v ruce si pohrávala s mečem. „Co tu vůbec tak mladá holka dělá sama, uprostřed strašidelného lesa sama?“
„Nejsi o moc starší než já, to chmýří na bradě ti fakt roky nepřidalo.“
„A ještě k tomu drzá.“
„Nepovyšuj se, copak tě to maminka neučila?“ na tuhle poznámku se akorát kysele zatvářil. „Teď tě prosím žádám, aby si odešel, pudu spát.“ Už sem chtěla zhasnout svíčku v lucerně, ale něco zase chtěl. „ Ne to já musím požádat tebe, aby si odešla. Tohle je les mé rodiny už dlouhá století tu žijeme. Odejdi.“
„Ukaž mi lejstro, stvrzené královskou pečetí kde je napsáno, že tenhle les patří tvojí rodině“ To ho uzemnilo. Otočil se a odešel, alespoň sem si to myslela. Ráno moje nadšení opadlo. Když sem otevřela oči ležel na opačném konci paseky. To mě naštvalo. Nejenže se v noci ke mně plíží s mečem v ruce, nejenže mě vyhazuje z lesa, ale on mě snad i hlídá! Vzala jsem čutoru a vychrstla mu jí a obličej. Vyletěl z deky jako kdyby ho pronásledovali Vikingové. „Co děláš?“ „To se ptám já tebe. Co ty tady eště děláš?“
„ Mojí rodině to tu patří takže tě musim hlídat, aby si tu neprováděla nějaký vylomeniny.“
„Nejsem dítě,“ Protestovala sem
„Ale chováš se tak.“
„Za to ty se chováš ohromě dospěle, když chceš někoho přepadnout ze zadu.“ To ho naštvalo. „Už mě štveš.“
„ Ne to ty mě štveš.“
„Hele, bud tě vyprovodím z lesa nebo tu celý tvůj pobyt budu s tebou.“
„ To je dokonalý. Buď mě zabijou Abenetovi vojáci, nebo tvoje společnost.“ Při slově Abenetovi se zarazil. „Tebe snad pronásledujou? Co by chtěli od takhle mladý holky?“ Vrhla sem na něj zabijácký pohled.
„Jo, a když vylezu v nesprávnou dobu, zabijou mě a pak to nějak zaonačej, aby to lidem nepřipadalo až tak divný. Skončím jako můj otec.“ Do háje! Teď by mu mohlo dojít že sem princezna. Podíval se mi do očí a naklonil hlavu na stranu pak vyhrkl: „ O můj bože ty si korunní princezna Adriana!“
„Chyba: bývala korunní princezna.“
„ Vaše výsosti já, já se omlouvám, já nevěděl, že…“
„Tu výsost si nech pro někoho jiného, tenhle titul mi už nenáleží.“ Držel si odstup a neustále se ukláněl.
„ Nech toto uklánění.“
„Promiňte.“
„A pro boha nevykej mi.“
„ Tedy promiň,“ nevěděl jak dokončit větu
„Adriano,“ pomohla jsem mu
„ Proč by vám teda ti neměl náležet titul výsosti?“
„Nezasloužím si ho. Panovník se o svou zemi stará, aby vzkvétala, aby se nevedly války. A podívej se na tohle. Zpustošená pole, království plné žoldáků a nájemných vrahů. Lidé mě mají za otcovryžedkyni a utíkají pryč z téhle země.“ „ Ale za to může přeci Abenet.“
„Ne, ne kdybych mu zabránila zabít otce, nic z toho by se nestalo.“
„Nemůžete, tedy nemůžeš si to dávat za vinu. Nikdo Abeneta neznal.“ „Nejpíš ne, ale stejně. Nic nedělám, schovávám se po lesích, lovím zvěř a snažím se přežít. Zatím moje země trpí pod jeho vládou a já s tím nic nedělám.“
„Když si sama nic s tím dělat nemůžeš. On má velké vojsko a zbylý národ drží ve strachu. Už obsadil i hranice, každý kdo se pokusí projít umře.“
„Hranice?“ vyjekla sem , „zabraňuje lidem jít za lepším.“
„Už to tak bude.“
„ Dereku, odveď mě tedy pryč z lesa.“
„ Né to nejde, nemůžu poslední naději národa jen tak předhodit Abenetovi.“ „Naději?“ ironicky jsem se zasmála pak jsem už smutněji dodala , „ jakoby tu nějaká byla.“
„ Možná tu je jedna, dost nebezpečná, ale o té ti povím až cestou k nám. Je to, ale den cesty.“
„To nevadí, něco vydržím určitě to za možnost naděje stojí.“
Když jsme šli lesem Derek se stále držel v patřičné vzdálenosti. Viděla sem, že má na tělě napnutý každý sval. „Hej Dereku, mohl by ses uklidnit? Zdá se mi, že máš napnutý i prsty u nohou. Nejsem vyjímečná. Bav se semnou jako tehdá večer.“
„Za to se ti omlouvám.“ Obrátila sem oči v sloup.
„To byla přirozená reakce, navíc přiznám se, že se mi líbí když semnou někdo mluví úplně normálně, neuklání se a neustále mi neříká vaše výsosti. Ještě mě nikdo nikdy neoznačil za divošku.“ Derek zbledl. „Uklidni se,“ usmála sem se na něj s strčila do něj. Ztratil rovnováhu a spadl do listí. Zlomyslně sem se usmála. „ No počkej,“ vstal, nabral listí do rukou a začal ho po mě házet. Házejíc po sobě listí, sme uběhli kus cesty. K večeru jsme byly oba utahaní, z věčného smíchu nebo běhu. S Derekem sem si rozuměla. Už si dával bacha, aby mi nevykal a už si držel menší odstup. Byla sním zábava. „ Tak sme tady.“ Ve tmě jsem zaostřila na malou chajdičku. Vypadala jako kůlnička na dříví. Malinký domeček sotva stojící. „Tam se mačkáte tři?“ Derek se zasmál
„Budeš se divit jak to je velký.“ Přišli sme blíž a Derek zaklepal na dveře. Ozval se chrčivý zvuk. Pak vrčení a další chrčivý zvuk a další a další. Vypadalo to, jako by za dveřmi byla parta zombie. „Tati to sem já už můžeš přestat,“ obdarovala sem Dereka totálně nechápajícím pohledem. „Takhle odrazujeme nezvaný hosty.“
„ Aha, originální způsob.“
„Koho to tam máš?“
„Korunní princeznu Adrianu, tati.“
„No i ty vtipálku, pojď dovnitř.“ Uslyšela jsem chrastění zámků. Dveře otevřel starý muž. „Kdo je ta holka?“ ptal se muž když sme vcházeli dovnitř.
„Už sem ti to říkal, korunní princezna Adriana.“
„Nech si těch výmyslů.“ Sundala sem si kapucu. Muž vyvalil oči.
„Ó výsoti já, já promiňte.“ Muž se horlivě omlouval a uklaňoval. „Prosím vás přestaňte s tím. Já akorát utíkám před Abenetovými vrahy.“
„A co tu děláte, vaše výsosti?“
„ Střetli sme se v lese,“ začal Derek , „myslel sem, že to je tulák. Chvíli sme se hádali no a pak jsem jí dovedl sem.“ Muž zavolal svojí ženu. Představili se mi. Ten muž byl Dogarn a žena Marry. Nervózně jsem se rozhlížela po místnosti a přemýšlela, kam se všichni vejdou mého zkoumavého pohledu si všiml jako první Derek. „Pojď ukážu ti něco.“ Zavedl mě do malinké místnůstky tak dva na dva metry. Otevřel poklop a poslal mě dolů po žebříku. To, co sem uviděla mi vyrazilo dech. V podzemí byl vybudovaný dům. Koberce na hliněné podlaze, stoly, postele. Všude plno chodbiček, kterých z mého pohledu nebylo konce. „To, to je úžasný!“
„Sem rád, že se ti to tu líbí.“ Derek mě odváděl pryč ze středu „domu“. Pořád sme zatáčeli a někde odbočovali. Nakonec mě dovedl do prostorného plně vybaveného pokoje.
„Tohle je nejodlehlejší pokoj. Pro tebe bude ideální. Když sem někdo vtrhne bude mu hodně dlouho trvat než se sem dostane, pokud se neztratí.“
„Ale, co když se ztratím já?“
„Neboj, neztratíš budu sem pro tebe chodit.“ Odložila sem si věci a Derek mě zase odváděl pryč. Zpátky do středu, čili do jídelny. Tam už Drekovi rodiče dávali na stůl jídlo. „Promiňte vaše výsosti jsou to jen brambory s máslem.“ „Vůbec nevadí, mám hlad jako smečka vlků.“ U stolu bylo ticho, nejspíš kvůli mně. „Dereku řekneš mi tedy o té pomoci?“ Marry se ozvala rychleji než on.
„U nás můžeš zůstat jakkoli dlouho.“
„Já sem spíš myslela pomoct týhle zemi. Derek říkal, že je jedna nebezpečná možnost.“ Dogarn se na něj obrátil.
„ Doufám, že si neudělal, to co si myslím.“
„Je to korunní princezna.“
„I kdyby to byla celá rada tak to neudělám!“ vyhrkl Dogarn a praštil pěstí do stolu. „Chce pomoct zemi a národu.“
„Copak se nemáme dobře? Copak má naše rodina nějaký problémy?“
„Chováš se jako sobec,“ zakřičel Derek.
„Oni mají trpět navěky!“ Byla jsem úplně zmatená.
„Mohli by pomoct týhle zemi.“
„ Mě bude tahle země za pár roku jedno.“
„Ale nám ne! Ani mě, ani jí,“ zakřičel a ukázal na mě. Marry se hnaly slzy do očí. „I kdyby týhle zemi pomohli, tak vás můžou oba zabít. A kdo by pak chránil les. Jak pomůžete zemi když budete mrtví?“ Teď jsem byla už úplně mimo.
„Vy dva nikam nepudete. Promiňte princezno, ale tenhle kluk vás požene na smrt. Nijak tímhle nikomu nepomůžete. Vy zůstanete tedy a oni zase u sebe v jeskyních. Tak bude všechno nejlepší. Jsou to zrádci, nepomůžou vám a ani vy týhle zemi když se necháte zabít. A domluvil sem!“ pak praštil pěstí do stolu a odešel pryč. Marry vstala něco potichu zašeptala a odešla za ním. Derek praštil rukou do stolu. „K sakru. Nejsem dítě, aby mi rozkazoval. A tobě už vůbec nemá, co rozkazovat.“
„Věřím, že si naštvanej, ale o co tady de?“
„O Vikingy.“
„Asi se budeš divit, ale pořád to nechápu,“ podotkla jsem.
„Kdysi dávno, hodně dávno u našeho pobřeží ztroskotala Vikingská loď. Byly pomlácení. Měli nevyléčitelná zranění. Pár jich zahynulo už v přístavu. Valná většina,asi stovka, byla přenesena do hradu, ale byly na tom hodně špatně. Určitě moc dobře víš, že když chceš jít do nebe za všemi milovanými a za otcem všeho živého musíš mít růži.“
„Jo to vím.“
„No a když přišel druid, aby jí jim daroval, aby mohli jít na poseldní cestu. Oni to odmítli, řekli, že mají vlastního boha a vlastní víru. Druid se hrozně naštval a urazil. Řekl, že oni uráží naší víru a že za to musí zaplatit. Proklel je. Jsou v těhle lesích. Přesněji v jekyních. Nikdo pořádně neví, kde přesně. Naše rodina už léta žije v tomhle lese a odrazuje lidi od chození sem. Málokdo o tomhle ví, ale ti, kdo ví občas skusí za nimi jít a už se nevrátí.“ Musela sem mít čelist někde na podlaze. Koukala sem na Dereka s úžasem v obličeji. „A ty si myslíš, že nám pomůžou?
„Nevim za pokus to stojí.“
„Dyť ani nevíš, jestli o něco stojí.“
„O jedno určitě, o svobodu. Sou v jeskyních už hrozně dlouho. Určitě touží jít za svými milovanými, jako ostatní, jenže nemohou.“
„Myslíš, že kdyby jim někdo nabídl vysvobození tak by pro to udělali cokoli?“ „Podle mě jo.“
„Moc se v odvolávání kleteb nevyznám, ale nemůže tu kletbu zrušit jen ten druid?“
„Nebo jeho potomek.“ Zvedla sem obočí.
„Což já sem. Proto se táta tak vztekal, je do toho naplňování svýho osudu děsně zabranej. Jednou, až tu nebude, to taky budu muset dělat. Hlídat je, aby je nikdo neosvobodil a aby neměli věčný klid.“
„Aha, takže ty hodláš jít za nima i když nevíš jestli nás nezabijou, nabídnout jim svobodu za to, že zavraždí Abaneta a jeho armádu?“
„Jo, tak nějak.“
„A jak to hodláš udělat? Otec tě nikam nepustí.“
„To je mi fuk, dem snad pro dobro národa ne?“
„Dobře a kdy teda?“
„ V noci.“ Večer sme si zabalili všechny potřebný věci. V noci jsem se vypařili z podzemního domu. Noc byla chladná. Podzimní chlad nám lezl pod pláště. „Musíme, jít co to de, co nejdál. Když ráno rodiče zjistí, že tam nejsme, vyrazí ihned k jeskyním.“ Jenom jsme pokývala hlavou. Byla mi zima. Oběma nám vycházeli od úst obláčky páry. V lese se občas ozvala sova, nebo jiní noční ptáci. Většina jezevců už dávno spala zimním spánkem. Upřímně jsem jim záviděla. Ráno bylo stejně chladné, né-li chladnější. Listy pokrývala jinovatka, která nám praskala pod unavenýma nohama. „ Nechci si stěžovat, ale jak dlouho tam bude trvat cesta?“
„Nevím,“ prohlásil chladně Derek. „Nikdy sem tam nebyl, znám jen přibližné údaje od otce.“ Na tohle jsem radši nic neřekla. Derek musel být zvyklý chodit dlouho bez přestávek. Jedli sme za pochodu. Chleba mi tvrdl v ústech a vodu sem ani necítila. Nohy přestaly být součástí mého těla a jen mechanicky šlapaly. Šli sme takhle celý den. Nemluvili sme, nebylo o čem. Svoje obavy jsem si nechávala pro sebe. Byla jsem vyčerpaná, ale nestěžovala sem si. Nechtěla jsem, aby měl o mě Derek špatné mínění. Byl vcelku hezký. Měl široká ramena, černé vlasy a oči hnědé jako čokoláda. Až teď jsem si uvědomila, že se svým rodičům ani trochu nepodobá. Večer jsem se zastavily.
„Tady přespíme.“ Byla už noc, v lese se rozprostřela všudypřítomná tma. Byla zima. Chlad mi zelézal pod kůži. „Oheň bychom…“ začala jsem.
„…Rozdělat nemohli, jinak by nás našli snadněji. Celá ta noc a den chůze by byli k ničemu,“ dokončil větu za mě.
„Aha.“ Rozbalila sem si deku. A šla spát. Ale pořád mi byla zima. Zima si našla každou skulinu a lezla mi pod oblečení. Začala sem se klepat a drkotat zubany. „Není ti zima?“ Ozvalo se z protějšího kraje.
„N-n-neni.“ Snažila sem se říct nějak klidně. Vstal.
„Klepeš se,“ sáhl mi na ruce, „ruce máš jak led. Ale oheň rozdělat prostě nemůžeme.“
„Já to chápu. Nějak tuhle noc p-p-řeklepu.“ Derek mlčel. Lehnul si těsně za mě. Objal mě a jednu ruku mi ovinul kolem ramen, druhou kolem pasu. Uplně mě to vyvedlo z míry, ale požadovaný účinek to mělo. Bylo mi teplo. Hřál mě vlastním tělem. Roztomilé. Jak sem usínala v jeho náručí cítila sem jakoby mě políbil na krk. Nevím jestli se mi to už nezdálo. Ráno sem cítila mezi mými vlasy jeho dech. Nejspíš spal. Vychutnávala jsem si jeho objetí. Potom jsem si uvědomila, co dělám a hrozně nenápadně jsem zakašlala. Úplně vystřelil. Chvilku byl zmatený pak si uvědomil, co se děje. Prohrábl si vlasy, rychle zbalil věci a bez mrknutí oka řekl: „Měli bychom vyrazit.“ Poskládala jsem deku. Derek mi hodil kus chleba a bramborovou placku. Chleba byl ztuhlý, ale placka se jíst dala. Procházeli jsme lesem. Zdálo se mi, že chodíme pořád dokola. Míjeli sme skály a staré stromy. „Včera večer,“ začala sem
„Se nic nestalo,“ přerušil mě , „ jen sem chránil královskou osobu, nehledej v tom něco víc.“ Po tomhle mi sklaplo. Celý zbytek dne se Derek držel o velký kus přede mnou. Nemluvil. Jen sme šli. K večeru sem už zase necítila nohy. Rozhlížela sem se okolo, takže sem si nevšimla, že Derek zastavil. Narazila sem do něj. „Sme tady.“ Viděla sem masivní vchod do jeskyně. Obrostlý rostlinami křovím a vším možným. Bylo tu ticho. Nešuměly stromy, ptáci ztichly. Mrtvé ticho. „Pojď, musíme konat rychle.“Vešli sme dovnitř. Derek udělal provizorní pochodeň. Jeskyně byla zatuchlá. Na zemi nebyly ani krysy. Jen občasné louže vody. Ten divný pach mě neustále šimral v nose. „Dereku seš si jistej,že tu někdo je?“
„Nevypadá tohle místo snad jako stvořený pro partu zombie? Musíme postupovat rychle, není tu nic kromě nich.“
„To máš pravdu i ty krysy to tu opustily. Asi měli víc rozumu.“ Šli sme potichu. Zatuchlý zápach zesiloval. Šlápla sem na něco. „Dereku proč tu sou na zemi růže?“
„To znamená, že sme blízko. Druid, který je tu uvěznil jim dal na práh růže. Když si je vezmou odejdou v pokoji. Ale říká se, že si je ani jeden nikdy nevzal. Budou tu ležet do té doby, dokud si je nevezmou nebo dokud vikingové nedojdou klidu nějakým jiným způsobem.“
„Třeba způsobem, kterým je chceme osvobodit my?“
„Třeba.“ Za námi se ozval skřehot, prudce sme se otočily. Z toho co sem uviděla se mi zvedl žaludek. Před náma stál muž. Tedy jestli se tomu ještě dalo tak říkat. Na lebce měl naraženou vikingskou přilbici v ruce svíral obrovskou sekeru. Bílé kosti mu vylézali na nohou a v loktech. V některých ránách měl červi. Měla sem pocit, že ze sebe vyzvracím všechno, co sem kdy snědla. Zápach zesílil. Otočili sme se. Všude kolem se rojily vojáci z některých zbyli jen kostry. Některým ještě viselo na končetinách shnilé maso. Byl to výjev hrůzy. Největší noční můra, až na to, že tohle bylo skutečné. Třásla jsem se po celém těle. Derek vycítil můj strach. „Jen klid.“ Nedokázala sem ze sebe vydrat ani hlásku. Ten za námi se po Derikovi ohnal mečem. Chudák stačil tak, tak uhnout. „Vyslechněte nás, chceme vám pomoct.“ Z jeho úst se vydral skřek jako když zmírá zvíře. Skřehotavý, drsný hlas. „Nevím proč bych to měl dělat.“ a ohnal se podruhé. Hniloba dál zachvacovala moje smysly. Derek dál uhýbal před ranami meče. Zbylí válečníci se zatím přibližovali, až kolem nás utvořili kruh. Stáli sme uprostřed stovky mrtvých bojovníků., kteří nás chtěli zabít. „Chceme vám dopřát klid,“ vyhrkla jsem.
„Neveřím tomu,“ zaskřehotal a rozmáchl se. Bylo jasné, že téhle ráně Derek uhnout nemůže. „On, je syn druida,“ zakřičela sem ze všech sil. Meč se těsně nad Derekovou hlavou zastavil. „Tenhle nás může zbavit prokletí?“ a ukázal na Dereka mečem. „Ano, můžu.“
„Tak to udělej.“ Derek mlčel. Chvíli bylo ticho.
„Co za to chceš?“ zaškřehotal.
„Venku, v království zuří válka.“
„A co je nám do toho?“
„Lidi venku trpí. Svrhli královský rod a nastolili hrůzovládu. Nikdo nemá odvahu ani prostředky ho zastavit. Mysleli sme…“
„Vy si myslíte, že půjdeme bojovat za národ, který nás proklel? Hodně lidí přišlo s prosbou, abychom za ně bojovali dopadly takhle.“ A ukázal mečem na hromadu bílých kostí v rohu. Zamrazilo mě. „Ale, oni vám za to nenabídli svobodu.“
„A jak ti máme věřit?“
„ Přísahám, že jestli svůj slib nesplním můžete mě zabít.“
„Hm..proč bychom měli jít bojovat?“
„Celé desetiletí tu jste zavření. Nic neděláte. Jen tu jste prokletí na věčnost. Možná vám neuškodí trochu se pobavit.“ Jeskyně zmlkla. Kapitán si točil mečem v kostnatých prstech. „Já sem Drago, koho že to máme zabít?“ Když jsem vyšli ven vikingové se s obdivem zadívali na noční oblohu. „Takže?“ zaskřehotal Drago. Zabijete všechny co nebudou mít na oblečení připíchnutou tuhle růži.“ Odpověděl mu Derek a ukázal na růži na svém kabátě. „Nebudou jí mít, protože opovrhují naší vírou.“
„Stejně jako vy špitla jsem.“ Zdálo se že Drago to neslyšel.
„Do večera se vrátíme, to už budeme hotoví.“ Zaskřehotal mávl rukou na ostatní a dal se do pohybu. Jeho kostliví přátelé ho následovali. Chvíli sme poslouchali cinkot zbroje a chrastění kostí. Pak nastalo ticho. „Vrátí se večer, docela pozdě na to, že je asi půlnoc.“
„Dej jim čas, přeci jen nejsou tak mladí.“ Spali sme až do odpoledne. Mlčky jsem čekali jako na popravu. Čas ubíhal pomalu. Jako by naschvál zpomalil, aby prodloužil naše trápení. Místy sem usínala. Né na víc než 20 minut. Lesem vládlo ticho. Derek neustále seděl v jedné a té poloze a mlčel. Kéž bych věděla, co se mu honí v hlavě. Kdykoli jsem se pokusila zavést konverzaci skončilo to fiaskem. Nakonec sem to vzdala. Byla sem tak neklidná, že sem pořád přecházela z místa na místo. Házela sem s kamením, trhala jsem trávu, lezla po skalách. Snažila sem se zabít čas. Ale ten se přesto dál vlekl. Seděli sme tam potichu, jako bychom čekali na popravu. Tahle část lesa byla od středu království moc daleko. Takže kdyby se něco dělo, neuslyšely bychom to. Lesem se ozval řinkot zbraní. Oba dva naráz jsem ztuhli. Postupně se k nám začali trousit Vikingové. Ze seker jim kapaly kapičky krve. Jinak na sobě žádné známky boje neměli. Jak by taky mohli když už sou dávno mrtvý. „Dokonáno,“ zaskřehotal Drago. „Ve městě i po cestě padli všichni, kdo neměli růži.“ „Děkujeme,“ zašeptala jsem.
„A teď nás osvoboď, kluku.“
„Samozřejmě.“ Derek chvíli mlčel, nejspíš hledal v paměti slova.
„Osvobozuji vaše duše. Osvobozuji vaší mysl. Trpět ve věčnosti už nemusíte. Osvobozuji vaše duše. Osvobozuji vaší mysl. Mocí druida Dereka syna Dogarnova.“ Nastalo ticho. Čekala sem, že vikingové zmizí, ale byly tu pořád. Derek to všechno pronesl znova a potom se Draga dotknul. Zase nic.
„Co se děje?“ zaskřehotal Drago se značným rozrušením
„Já, já nevím. Nefunguje to.“
„Jseš si vědom, že tě teď můžu zabít?“
„Ano, jistě, přece bych nedával v sázku vlastní život, kdybych nevěděl, že se to nepovede.“ Derek všechno zkoušel eště několikrát. Vikingové mezitím znervózněli. „Já, nevím co se to děje.“ řekl Derek. Z jeho hlasu crčela zoufalost. „Za to já ano,“ zaskřehotal Drago. „Si jen další lhář a zemřeš!“ Drago se rozpřáhl. Z lesa se vyřídil Derekův otec. „On není druid, nemůže vás vysvobodit.“ Byl zadýchaný, ale přesto křičel „To už víme.“ Odpověděl mu s klidem Drago, jakoby ani nebral v potaz, že se sem ten člověk jen tak přiřítil a něco mu tu huláká. Derek se otočil překvapenou tváří na mě. Překvapení ve tváří se mu proměnilo v bolest a utrpení. Bylo pozdě. Meč projel Derekovým tělem. Zhroutil se na zem. Jeho košile se zabarvila do ruda. Lapal po dechu. Z úst mu tekla krev a kapala na zem. Očima hledal něčí tvář. Jeho otec rychle přiběhl. „Promiň, Dereku, promiň.“ Nevěděla jsem za co se omlouval. Nedokázala jsem nic vnímat. Pohled na Dereka mě zmrazil. Snažil se nabrat vzduch, ale z úst mu akorát odkapávala další krev. Ve tváři měl výraz zděšenosti. Chvíli očima zuřivě pohyboval a křečovitě mi svíral ruku. Pak jeho oči pohasly. Z tváře se mu vytratila barva. Ruka povolila. Vyprchal z něj život. Zemřel. „Vrahu!“ zaječela jsem na Draga. „Sám řekl, že ho mohu zabít, pokud nás neosvobodí.“
„Mělo to vyjít, všechno to mělo vyjít!“ ječela sem a můj hlas se mísil s slzami. „Já jsem druid. On nebyl mým synem, a tak nemohl kletbu odvolat, protože on nebyl druidem.“
„Radím ti udělej jeho práci za něj nebo zabiju i jí.“ A ukázal mečem na mě. Dogarn se zmateně rozhlížel. Jeho pohled jsem mu oplatila.
„Slíbili jsme jim to,“ zašeptala jsem.
„Já zase přísahal, že je nikdy nepropustím.“ Drago zavrčel. Spíš to byl hrdelný zvuk, který narážel o jeho kosti a ven se vydral čelistmi.
„A navíc, nemuselo by se nic stát, kdybyste nechtěli zachraňovat království. „Nemuselo by se nic stát kdybyste mu celej život nelhal,“ zakřičela jsem. Slzy mi pořád tekly po tváří a já stále svírala jeho ruku. Byla chladná.
„Tak je pusťe, odvolejte tu kletbu, zrušte ji.“
„Já nemohu, je to proti všemu v co věřím.“ Teď křičel i on.
„Chcete jen tak zahodit to, pro co se obětoval? Pro co…“ moje ústa to nechtěla vyslovit , „ umřel.“ Drago byl stále nedočkavější. V ruce si přehazoval meč, točil s ním a zase zavrčel. Poprvé za tu dobu jsem využila svého královského postavení. „ Rozkazuju ti to. Zruš tu kletbu. Je to rozkaz z královské vůle.“ Dogarn se zarazil. „Nemůžete…“
„Ale ano můžu. Sem korunní princezna a ty to z mého rozkazu uděláš.“ Bylo mi špatně z toho, co říkám. Ale chtěla jsem splnit slib, který jsem dala. Dogarn na mě vrhl pohled plný nenávisti, zlosti a znechucení. „Osvobozuji vaše duše. Osvobozuji vaší mysl. Trpět ve věčnosti už nemusíte. Osvobozuji vaše duše. Osvobozuji vaší mysl. Mocí druida Dogarna syna Meletova.“ Řekl to z největším odporem, který v sobě našel. Kolem vikingů se rozlilo namodralé světlo. Rozplývali se v něm a postupně se ztrácely. Drago zbyl poslední. Kývl hlavou na znamení díků hrdě se vzpřímil a zmizel. Dogarn se na mě otočil. Zavřel oči a beze slova se rozběhl pryč. Zůstala jsem tam sama, stála sem nad jeho mrtvým tělem. Oříškové oči zíraly do prázdna. Bylo bolestné dívat se na něj. „Dílo je dokonáno, děkuji Dereku,“ vyslovila jsem tiše.
Když jsem šla domů lidé odklízeli mrtvá těla. Ve tvářích měli takový zvláštní výraz. Nepoznávali mě. Za pár týdnu se všechno vrátilo do normálu. Lidé se začali navracet zpátky do svých domovů. Urovnala jsem radu starších a odstranila všechny stopy po Abanetovi. Urovnat království dalo hodně práce. Jednou v noci jsem se vytratila z hradu. Zpátky na místo, kde to všechno začalo. Byl to krásný výhled. Hvězdy zářily a stromy šuměli. Seděla jsem tam zase v tom starém plášti a jakobych slyšela jak se zamnou někdo plíží. Ale Derek už nebyl. Zemřel. Nezbylo mi po něm nic. Jen vzpomínky. Lehla jsem si na zem a byla mi zima. A v tu ránu jako bych cítila něčí teplý dech v mých vlasech.