Můj přítel temný anděl...První setkání...

...První setkání...


Procházela jsem temnými ulicemi, bylo to tenkráte, když mě, ten koho jsem milovala, zradil. Tou zradou krutě a nemilosrdně probodnul moje srdce a moji duši rozerval na kusy. A tak jsem kráčela městem, tichým a spícím. Byla skoro půlnoc a vím, že tenkráte jsem si přála ukončit tu děsivou bolest. Snad jsem tehdy vyzívala smrt, aby si mne odvedla pryč, aby zastavila bolestný dril mého srdce a já abych tak našla klid. Nebo snad ona pohrdala tím, že mne ta bolest z rozchodu s mě velice milovanou osobou zbavovala strachu a proto jsem procházela městem jak smyslů zbavená.

A právě v té chvíli se objevil jeden posel té s kosou. Řekla jsem jeden? Ne oni byli vlastně tři. Byli to tři nebezpeční zločinci, zloději, násilníci a vrahové, které policie stále nemohla dopadnout. Vždy, když někde vykonali jeden ze svých příšerných zločinů, jimiž se neblaze proslavili v celé naší zemi, zmizeli beze stopy, jako by snad byli stíny, jež se rozplynou s prvním slunečním paprskem. A právě tihle dnes v noci měli být vykonavateli vůle paní smrti, kterou měli vykonat na mě. I když se člověk smrti nebojí, vždy, snad pro pouhé pobavení té kruté dámy, v daný okamžik cítí strašlivý strach. Nebo je to snad strach z neznáma, jenž nás čeká po tomto životě? Snad. Sama nevím, z jakého důvodu jsem cítila ten strašlivý pocit, jenž mne obtáčel jako jedovatý had, co se chystá kousnout, ale nejprve chce svoji oběť rozdrtit, aby ji potom mohl lépe pozřít. Moje nohy byly jako přikované k chodníku, i kdybych chtěla utíkat, asi bych se daleko nedostala. Dech se mi zrychlil a ruce zchladly, jak bych již dávno byla mrtvá. Ti tři, co se vynořili z temnoty, se strašlivě rozchechtali. Jejich smích zněl ztichlým městem a rezonoval v oknech vysoké katedrály, jež se tyčila nade mnou. Chvílemi to vypadalo, že jejich smích roztříští mozaiková skla na tisíce kousků a roznese je po okolí. Ten první s chraplavým smíchem vytáhl dlouhý nůž, jehož čepel se zaleskla v měsíční záři, a pomalu se přibližoval ke mně. Ten druhý řekl… „Hej kočičko, ještě než tě zabijeme, rozřežeme a rozpáráme, tak si tebou pořádně užijeme, máš radost?!“ …a sotva to dořekl, zase se všichni začali hrozivě smát.

Věděla jsem, že tohle bude můj konec, že tady se žádné pomoci nedovolám. Jedinou nadějí, i když zoufalou, byl útěk. Ano, nejspíš se moc daleko nedostanu, ale přece se o to musím alespoň pokusit. Rozběhla jsem se temnou ulicí a za sebou jsem slyšela rozzuřené hlasy, které na mě křičeli a stále více se přibližovali. Neohlížela jsem se. Běžela jsem dál. A modlila se, aby to byl jenom zlý sen. Jeden z nich mě ale doběhl, chytil mě pevně za vlasy a přiložil čepel nože na můj krk. Cítila jsem její chlad, její ostrost a smrtonosnou moc. Ten zmetek si mě přitáhl blíž, olízl mi tvář, jak nějaké zvíře a zašeptal mi do ucha… „Tak ty jsi nám chtěla utéci, ty mrcho, za tohle s tebou nebudu mít slitování, nejdřív tě znásilním, potom tě zabiju a pak tě znásilním ještě jednou!!!“ Když to dořekl, doběhli nás i jeho dva kumpáni. A já se pomalu loučila s životem.

Náhle však vzduchem prolétl zvláštní zvuk. Byl to šelest ptačích křídel, obrovských křídel. Hned po doznění toho zvuku se nad námi přehnal stín a zakryl bledou záři měsíce. Ti tři se po sobě nejistě podívali, a když už se chystali mě povalit na zem, aby mohli vykonat jejich zvrhlý čin, prolétl ulicí prudký závan větru, který je odhodil až na druhý konec, a tam stál on. Viděla jsem jen jeho temný obrys, měsíční svit mi bránil v tom lépe prohlédnout. Viděla jsem pouze obrys velkých křídel, dlouhých vlasů vznášejících se ve větru, jenž si sebou přinesl, a jeho zbraň – obrovskou kosu.

Útočníci se po něm hned vrhli ve snaze ho zabít, ta však byla marná. Stačilo jen, aby jednou máchnul svojí kosou a dva z nich, co byli nejblíže, leželi v kaluži krve rozseknutí vejpůl. Toho třetího chytil pod krk a pohlédl mu zpříma do očí, ty se změnili v černý popel a on padl mrtev ke svým druhům. Tento nerovný souboj byl u konce.

Stála jsem uprostřed temné ulice a pozorovala toho tajemného tvora, co slétl s nebes. Otočil se směrem ke mně, jako by vycítil, že se na něj dívám, upřel na mě svůj rudě zářící pohled a pomalu kráčel ke mně. Stála jsem v úžasu. Byl hodně vysoký, oděn do černého kabátu, na nohou měl černé boty, které při každém kroku těžce dopadly na zem, a ta se celá otřásla. Když přicházel blíž, konečně jsem rozpoznávala ostré rysy v jeho tváři. Jeho stříbrné vlasy se lehce vznášely kolem něj, jak by snad byli ve stavu beztíže, jeho oči stále rudě zářily a dlouhé černé řasy do nich vhazovaly temný stín, i když vypadaly zlověstně, nebála jsem se jich. Rty měl taktéž černé a pevně semknuté k sobě ve vážném, snad i posmutnělém výrazu. A měl opravdu křídla, černě se lesknoucí nádherná obrovitá křídla. V jedné ruce svíral obrovskou stříbrnou kosu se zahnutým ostřím na jedné straně a s bičem, který byl jako obratle lidské páteře, na straně druhé. Jeho tmavé rty, oči i křídla ostře kontrastovaly s bílou pletí.

Přibližoval se. Asi dva metry přede mnou se zastavil. Natáhl ke mně svoji levou ruku s dlouhými hubenými prsty, které nevypadaly vyhuble spíše elegantně, zakončenými ostrými dlouhými černými drápy a nehybně čekal na mou odpověď. Náhle jsem stála v rozpacích. Co mám dělat, jak se zachovat? Mám jít? Co mi udělá, když nepůjdu a co udělá, když půjdu? Měla jsem tisíc otázek, ale neměla jsem strach. Ani z jeho krutě vyhlížejících očí ani z jeho rukou a drápů, které by semnou asi moc potíží neměly.

Konečně jsem se odhodlala. Vztáhla jsem k němu svoji ruku a lehce se dotkla té jeho, byla ledová. Rychle ji stiskl, snad abych si to nerozmyslela a prudce mě stáhl k sobě blíž. Pohlédla jsem na něj, lehce sklopil zrak a přitiskl mě k sobě pevněji. Jeho černá křídla se kolem mne ovinula, jako by mě chtěl skrýt před celým světem. „Kdo…kdo jsi?“ Zeptala jsem se po chvíli. Jeho hlas zněl nočním tichem hluboce a temně, jako zvony nedaleké katedrály, nezněl však lidsky, byl to spíše hlas démona, nelidské bytosti. „Někdo mi říká Poslední soudce, jiní mi říkají Archanděl Azrael, nebo také anděl smrti…můžeš mi říkat, jak budeš chtít…“ Když to dořekl, sklopil zrak a záře z jeho očí, která dopadala na moji tvář, při jeho pohledu, pohasla. „Proč jsi mne zachránil…nebo jsi mne snad přišel zabít…?“ Otázala jsem se do ticha noci. Rychle zvedl svůj pohled, přiklonil se ke mně blíž a tiše zašeptal. „Přišel jsem ti pomoci, vím, že máš bolavé srdce, že zradil tě někdo, koho jsi velmi milovala.“ Vytřeštila jsem oči… „Jak…jak tohle víš?“ vykoktala jsem. Svojí ledovou rukou mě pohladil po tváři. „Vycítil jsem to…přála sis zemřít, ale já tě nezabiji, chci tě chránit.“ Sklopila jsem oči… „Chránit…mě…proč?“ Vypadalo to jako by se pousmál. „Protože se mi líbíš. Pozoruji tě již delší dobu a usoudil jsem, že by tě bylo škoda.“ Kdyby nebyla taková tma a on neměl rudé oči, asi by viděl, že jsem se trochu začervenala.

„Pevně se mě drž, odnesu tě domů.“ Řekl po chvíli. Mohutně mávnul křídly a vznesli jsme se k hvězdné obloze…