Planeta Bláznů

Byl obyčejný den, jako každý jiný. Slunce pálilo svým vše svým žárem, nebe bylo bez mraku a od jihu vál slabounký vánek. A do toho jel po silnici muž středního věku, Johny Kane, jedoucí ve svém starém autě bez klimatizace celých 250 km domů. Všude okolo byla poušť a nebylo vidět ani živáčka. Jen nekonečné moře písku a kamení, přes které se táhla jedna jediná cesta. Rádio hrálo zrovna nějaký hit ze 70. let. Cedule s nápisem: [Sydney - 532 km]. V dálce nějaký billboard s reklamou na už dávno zavřený motel. A z ničeho nic, to vrčení starého motoru a muziku z rádia přerušil Johnyho hlas: "Ahoj Tome." Vyšší muž s černými vlasy se usmál a odpověděl: "Nazdar Johne."
Značka: [Sydney - 489 km, Mallberry - 197 km]. Po dlouhých minutách, táhnoucích se jako roky, Tom promluvil: "Jak jde život Johne? Něco nového od posledně?" optal se řidiče tmavovlasý muž.
"Nedělej! Vždyť ty moc dobře víš co…“ odpověděl mu John dosti nevrle. Ale Tom mu s ledově klidným úsměvem na tváři odpověděl: "Jo. Já vím, ale snažil jsem se začít konverzaci."
Johny neodpověděl.
"To je dneska hezky co? Hele kaktus! Ale no tak! Bav se se mnou! Proč bych tu taky jinak byl? Ty mi něco chceš říct." řekl tom se šibalským tónem hlasu.
"Ale! Ty moc dobře víc co!" naštavně odpovědel John.
"Ano, vím, ale ty mi to chceš říct." řekl sebejistě Tom.
"No tak jo pořád!" Víš, jak pracuji v té továrně na léky? Jak dlouho už tam jsem? 20? 25 let? ne! 35! A oni mi jenom tak v klidu řeknou, že nemají peníze tak musí propouštět! Navíc, že jsem prý už moc starý a unavený! Chápeš to?! Pak mě opustila žena kvůli nějakému třicátníkovi a teďkom se rozvádí a chce peníze." vyhrkl na Toma.
"A ty se starý a unavený cítíš, Johne? A nelži mi. Oba víme, jak to je."
"A! Ty mi taky tak prd pomůžeš! Táhni k čertu! Johny vysunul okénko spolujezdce, vytáhl revolver, namířil ho Tomovi na hlavu a vystřílel celý zásobník. Postava Toma se na chvíli rozplynula, ale hned na to se zase zformovala.
"Hm, to nebylo moc pěkné Johny."
Ááá, stejně jsi jen přelud, halucinace. K čertu s tebou. Cedule: [Sydney - 442 km, Mallberry - 150 km].
Sakra! Měl bych chodit k tomu cvokaři chodit častěji. Už ať jseš pryč. Huš! Kšááá! Ulěť!" okřikl ho John a rukojetí revolveru vší silou bouchl do rádia a to se rozbilo. John si ho chvíli prohlížel, ale pak řekl: "Ále, tak co. Stejně tam nic nebylo. Pojď si alespoň povídat. Tome? Tome! Kde ksakru jsi? No však ty se vrátíš." Cedule: [Sydney - 412 km, Mallberry 120 km]. A tak jel dál. Kilometry na tachometru ubíhaly. V autě bylo slyšet jen vrčení motoru.
"Už jenom 50 km a budu mít klid." říkal si sám pro sebe Johny. Slunce už pomalu svým kotoučem olizovalo kraj horizontu a celé nebe žhnulo zlověstnou červenou barvou. A on jel a jel dál. Cedule: [Sydney - 315 km, Mallberry - 23 km]. "A tady je odbočka." a odbočil na tenkou, asfaltovou cestu. Slunce mu svítilo do očí a už skoro nic neviděl. Cedule: [Mallberry 11 km - Vítejte v Mallberry, populace 93,826 (k roku 2014)]."Sakra. Blbý světlo. Štěstí, že tu skoro nikdo nejezdí. Co to tam je?" řekl si Johny a mířil rovnou proti velkému balvanu kousek od silnice.
"Ah! K sakru! Moje hlava!" Johny seděl v nárazem sešrotovaném a hořícím autě nedaleko silnice. Pomalu se vyplazil ven z auta a přitom si držel šrám co měl na hlavě a vzpomínal, co se stalo.
"Naboural jsi Johny." ozval se něčí hlas.
"Jo. Díky. Řekni mi něco co nevím." odpověděl mu John naštvaně.
"Tak dobře. Proč jsi naboural?"
"Proč? Co to je za debilní otázku proč? Světlo mi svítilo do očí a tak jsem naboural!"
"No ale zvláštní je, že TY znáš tu cestu jako vlastní boty. Víš že tam ten balvan je. A ty jsi ho viděl. Tak proč?"
"Co to meleš?!"
"Víš proč? Protože už nechceš žít. Tak to je."
John neměl slov. Jenom otevřel pusu, vyvalil oči a díval sena svého imaginárního přítele.
"Já to snad vím nejlépe. Jsem přece ty." řekl Tom s lehkým úsměvem na tváři.
"To je směšné!" vyhrkl John ve výbuchu smíchu. Smál se. Skoro dýchat nemohl. Tom se přidal. A tak se smáli, Oba. A během toho, jak se smáli, Tom se upřeně zadíval se na Johna, vytáhl pistoli a natáhl ji směrem na Johna. Ten si toho všiml a pomalu se přestal smát. Pomalinku se mu vytrácel z tváře úsměv.
"Co to děláš Tome?"
"Já nic. To ty."
"No tohle je skvělý! Moje halucinace se zbláznila. Víš ty co?
Vystřel si! Nejsi skutečný! Co mi asi tak můžeš udělat."
Já nic, ale ty můžeš." a vtom okamžiku proletěla celou krajinou rána výstřelu. John se podíval na místo, kde předtím stál Tom. Ale ten tam nebyl. A pak pocítil zvláštní, chladný pocit na břiše. A zvláštní bylo, že poslední na co pomyslel než upadl bylo: Co asi dneska dávají v televizi?
Auto jelo tiše a pomalu opuštěnou krajinou směrem k Sydney. Cedule: [Právě opouštíte Mallberry]. A v tom se ozval malý Joe: " Mami, tati, podívejte! Tam je nabourané nějaké auto! A tam dokonce někdo leží!"
"Franku, zastav!" vykřikla Marry.
Auto zastavilo a celá rodina se pomalu přiblížila k ležícímu tělu. Když si ho prohlídli, první věc kterou uviděli že to byl muž. Na dotek studený jak led. Měl v ruce pistoli a hrudník od krve. A na jeho mrtvých rtech slabý úsměv.
"Tati? Na co ten pán asi myslel?" zeptal se malý Joey.
A táta, který nevěděl co říct mu s milým úsměvem odpověděl: "Nevím. Asi co bude zrovna v televizi."