Minstrel Sibald

Hustá ranní mlha pokryla celičký lesnatý kraj, takže bylo stěží vidět na špičku nosu. Městská stráž právě otevírala brány po propršené noci, aby vpustila první ranní dodávky čerstvých potravin z okolních vesnic. Povozy naložené vejci, mlékem nalitým ve velkých keramických nádobách, sýrem a masem, vjížděly jeden po druhém skrze mohutný kamenný portál a jejich vozkové se již familiérně zdravili se strážemi, které za tu dobu znali pomalu jako své nejlepší přátelé.
„Ahoj Karle!“ zavolal jeden prošedivělý muž vezoucí sudy se zeleninou na jednoho s ozbrojenců.
„Zdravím Domavoji! Co tvý kolena? Pořád bolej, nebo už zabrala ta mast, co ti dala moje stará?“ zeptal se chraplavým hlasem strážný Karel Ochvějkůrka, který častokráte vyjížděl z města za Domavojem, aby si s ním připil na zdraví. Ostatně jeho pálenka byla tak známá, že kvůli ní za ním jezdila polovina vojenské posádky města Sernice.
„Pomohla! Musíš se k nám někdy zastavit, abych ti to oplatil!“ volal na něj starý farmář a už mizel v první ulici, která vedla na náměstí.
V mlze se ozval klapot drobných kopýtek. Náhle se z ní vynořil oslík se svěšenou hlavou. Jezdec s kulaťoučkým břichem a hustými vousy, v nichž by dokázal člověk schovat i včelí úl, klimbal ze strany na stranu, div že nespadl ze svého sedla. Na hlavě měl módní čapku, za jejímž lemem bylo zastrčené orlí péro. Špinavou, koženou kazajku měl přehozenou přes šedavou košili s dlouhými rukávy. Potrhané kaťata, napůl červené a napůl zelené, vytvářela dojem velice chudého člověka, což podpořily i děravé kožené boty, ale ten kulatý břich a vypasené tvářičky tuto teorii trochu vyvracely. Tento rozpor však vysvětlovala loutna zavěšená na zádech podřimujícího chlapíka.
„Hej stát!“ zvolal strážný a chytl oslíka za uzdu, aby ho zastavil. Dobře vykrmený muž hlasitě zachrápal a pak sebou trhl.
„Co? Kde to u všech všudy sem? Kdo jste? Lupič? Jsem jen chudý bard a písničkou vám jen mohu zaplatit!“ mlel poněkud zmateně rozespalým hlasem a už, už šahal po své loutně.
„Ne, to nebude třeba-“
„Ach bohové jen mě nezabíjejte!“ vyhrkl vyděšeně minstrel a vypadalo to jako by chtěl padnout na kolena. Houpal se ve svém sedle sem a tam, jelikož chtěl zřejmě sesednout.
„Vzmužte se, chlape!“ zahulákal strážný Karel. „Jste před branou města Sernice a já jsem voják. Nemáte se čeho bát.“
Obtloustlý vousáč si viditelně oddychnul.
„Tak co mě zdržuješ. Jedu do města pozvednout kulturu abys věděl,“ řekl nabubřeně a přitom elegantně trhnul hlavou vzhůru a přivřel oči tak, jak to dělávají vznešení lidé.
„Prosím? Chceš, abych tě nabral na mou píku a vynesl z brány do příkopu?“
„To bys udělal chybu, člověče! Copak mě neznáš? Copak neznáš jméno Sivbald Ostrý. Nejslavnější bard v říši a Vezérském chanátu? Zpíval jsem samotným princeznám a králům své balady. Básně jsem skládal pro ty nejvznešenější prince, kteří chtěli uchvátit srdce svých milenek.“
„Vem si ty svý kecy, a radši zmiz z mýho dohledu. Další votrapa ve městě! To nám tak scházelo,“ zanadával strážný Karel a plácnul rukou po zadku oslíka, který se dal do mírného klusu, což málem zapříčinilo pád slavného Sibalda.
Ano, ano. Sibald Ostrý, Kardil Úžasný, Nikad Důmyslný, to byly jména, která si Vendelín Počkejnamě rád vymýšlel. Myslel si, že takové jména na lidi zapůsobí a budou si ho považovat jako nějakého šlechtice. Každý ovšem při pohledu na něj hned věděl, že někdo s takovým obličejem a výrazem, se nemůže jmenovat Sibald nebo Nikad. V úvahu by přicházel akorát Kardil, ale to byste ještě museli vynechat to písmeno R.
Vendelín by se stěží dal označit jako úžasný pěvec, či excelentní hráč na loutnu. Jeho schopnosti zpěvu se přehodnotili na skřeky v době puberty a jeho hra na strunný nástroj všech potulných mistrů se omezila na čtyři akordy. Používal ovšem jen dva, protože ty druhé dva byly dosti složité a trvalo značnou dobu, než uspořádal své prsty tak, aby dokázal onen souzvuk tonů provést jakš takš bez chyby. Skládání veršů taky nebylo jeho silnou stránkou, ale u vesnických dívek si dokázal vydobýt celkem slušný úspěch a některé ho dokonce vpustili do svých komůrek. Ve velkých městech ovšem takové úspěchy moc neměl.
Když dojel se svým unaveným oslíkem, kterého pojmenoval Vilík, před první hostinec sesedl a poplácal se po břiše. Nad vchodem visel soudek a obrovský kýčovitý nápis hlásal „Králova Dýka“.
„Tentokrát vyděláme nějaký ten zlaťáček Vilíku. Cítím to,“ řekl spokojně Vendelín s úsměvem na tváři a uvázal uzdu kolem zpráchnivělého dřeva, které sloužilo k zaparkování čtyřnohých dopravních prostředků. Jeho majetek byl dosti nuzný. Oslík, kožené sedlo a loutna bylo to nejcennější, co u sebe měl. Pár stříbrných penízků, které stačili tak na pár sklenic vína a dva chudé obědy měl v koženém váčku, který se mu houpal u pasu. Pokaždé si do něj dal i pár placatých kamínků aby vypadal trochu objemněji. Mělo to celkem svůj účinek, jelikož ho vyhazovali jen v každé páté hospodě, do které přišel.
Králova Dýka byla skoro prázdná. Veliký lokál zel prázdnotou a podlahu pokrývaly odpadky, které tu zbyly ještě z večera. Hostinský chrápal za výčepem a u velkého krbu posedával jediný host zasmušený nad svým korbelem. Otázkou bylo, zda se jednalo o zbytek osazenstva z večera či nového návštěvníka.
„Tak co je hostinský to neobsloužíte svého hosta?“ založil ruku v bok Vendelín a mistrovsky pozvednul své jedno obočí. Jeho hnědé, krví podlité oči házely hněvivý pohled na probouzejícího se a mručícího pána výčepu.
„Co to bude, vašnosto?“ zamručel a jen stěží rozlepoval své unavené oči.
„Doneste mi džbánek vína. Budu sedět támhle vzadu u toho barevného okna,“
„Jak si přejte,“ uklonil se mírně hostinský a spěchal vyplnit přání svého nového hosta.
„Nesmíš udělat špatný dojem, Vendelíne!“ říkal si pro sebe. Pomalu a s určitou elegancí si to šinul ke svému stolu. Myslel si, že ho host u krbu pozoruje, a tak nechtěl, aby o něm hned první měšťan smýšlel jako o chudákovi. Ovšem jeho potrhané kalhoty a palec lezoucí z boty, říkaly své.