Kdeže to jsem?

Bylo to zvláštní. Moct zase dělat tu věc. Očování. Ne… to bylo jinak. Ah, ano, už vím! Vždyť to bylo ušování! Ne počkat! No jasně. Koukání, pozorování, hledění! Zase jsem se mohl dívat!No jo, ale co jsem to viděl? Jak jsem se rozhlížel po té… „Věci“ okolo mě tak jsem si všiml, že mám dva takové nástroje, se kterými můžu hýbat. Sakra! Jak se jmenujou? Vždyť to mám na jazyku! Počkat. Co je to jazyk? A kde se to ve mně vzalo? Ale je to divné… Všechno mi připadá povědomé ale nic neznám! Počkej, mysli! Mysli Briane, mysli! Co to… Briane? No ano vlastně! Moje…moje… Jméno! A ty věci, se kterými můžu hýbat… To jsou ruce! A, a, a to jsou nohy! Ale počkat. Jakto ,že nejsou na, na zemi? Měl bych stát, jestli si dobře vzpomínám. A hele! Tam venku z téhle Věci je další Někdo v jiné Věci. Začal jsem mojema rukama mlátit do toho průhledného materiálu a nějak hýbat tou malou věci, co mám v krku. Mělo to udělat nějaké určité zvuky, ale vzešlo z toho jenom nějaké chrčení a strašně to bolelo. Ale Někdo se pořád nehýbal. Počkat! V tom průhledném materiálu někdo je! Kousíček ode mě. Odkud ho jenom znám… „No ano ty idiote! To je odraz ve skle!“ řekl jsem si. No ale takhle vypadám? Počkat, je tu ještě něco jiného. Nápis! Tak naschvál! Jestli ještě umím číst. Hm, to neznám… Ikdyž, ovšem! drappehS nairB mi nedávalo moc smysl. Hele další nápis. U takového zeleného, velkého kolečka. „Zmáčkněte, pro pípat předmětného povzbuzení.“ To nechápu… Ne počkat „Zmáčkněte pro případ předčasného probuzení!“ Aháá! No ale stejně nevím, co přesně to má dělat. No co… Zkusím to zmáčknout. V ten moment, když jsem to zmáčkl, se ozvalo hlasité pípnutí a začaly ze mě vystřelovat malé trubičky a ta bolest! Když byly všechny trubičky venku, rozevřela se taková velká věc kolem mě. Spadl jsem na nohy, ale nemohl jsem se postavit. Alespoň jsem už nebyl ve vzduchu. Pro Krista, mám takovou žízeň a hlad! Jak já bych si dal teďka jedno chlazený… A steak k tomu! Pořádně propečenej! Oh, ano! Počkat! Věc se otvírá. V tu chvíli vyletěli vzhůru ty skleněné dveře a já byl v kovové místnosti, staré, zatuchlé, a asi s dalšími 10 Věcmi včetně té mojí. A slabá zelená zářivka vysela ze stropu. Když jsem se ohlédl na svou Věc tak už jsem pochopil ty znaky, které jsem předtím viděl! Brian Sheppard! A heleme se. Skříňky. Tak skříň č.1, č.2, č.3 á tady to máme. B. Sheppard. Tak jsem přišel ke skříňce a nějak automaticky, bez váhání jsem přiložil dlaň k malému čtverečku, vedle skříňky. Ten se rozzářil a zapípal a poté se skříňka otevřela. Na vnitřní straně byly fotky. Na některých jsem byl já, někdy s nějakou ženou a někdy s jinými lidmi. Všichni byly tak povědomí. Vzal jsem fotku té blonďaté ženy. Byla nádherná. Okouzlující úsměv, dlouhé hebké blonďaté vlasy, modrozelené oči a dívala se jenom na mě. Když jsem tu fotku otočil, vyděl tak jsem tam viděl sadu klikyháků, ale po chvíli jsem je rozluštil a stálo tam: „Sbohem a hodně štěstí Briane. Adriana“. Adriana. Krásné jméno. Ale pořád jsem nevěděl kdo to je. Oblékl jsem si oblečení, co tam bylo. Plné prachu. A byla ta i jmenovka. Lt. Brian Sheppard, Vrchní lodní technik. Vzal jsem si baterku. A hele, svítila. A fluorescenční tyčinky. Jídlo ani voda tam nikde nebyly. Byl tam dokonce i nůž. Vzal jsem si ho- jenom tak pro případ. Když jsem se rozhlédl po místnosti viděl jsem 10 Věcí- stále jsem si nevzpomněl, jak se tomu říkalo, ale myslím, že to bylo něco na H. 7 bylo prázdných a zašlých. Pak tam byla „moje“ a 2, ve kterých byly další dva lidé. Asi spaly, ale nevěděl jsem, jak je probudit. Tak jsem pokrčil rameny a dále se díval. Byla zde obrovská kovová vrata a jeden ovládací panel. Počkat! Ano ovládací panel! Ten mi dá odpovědi. Přiběhl jsem k němu. Byl pokrytý obrovskou vrstvou prachu a nefungoval, ale počkat, co to je? Nouzové napájení. Tak jsem oddělal dvířka a zde byla páčka. Instinktivně jsem ji chytl do ruky a začal tahat k sobě a zpátky. K sobě a zpátky. A tak dál. Za ní se rozsvítil malý modrý panel, kde se s každým zatáhnutím načítala procenta. 10%, 20%, 30%… A 100%! A v tu chvíli se rozzářil ten velký panel. Vyskočil jsem, div jsem neupadl, a otřel z celého pultu prach. Zmačkl jsem velké červené tlačítko a vyjela obrovská skleněná tabule, kde se zobrazilo jakési menu. Úplně u horního kraje obrazovky bylo nádherně napsáno: „Všechno, je jednou poprvé. Loď Pegasus.“ Ano už vím! V tu chvíli jsem si vzpomněl, kdo jsem, co jsem, proč jsem zde, a hlavně kde jsem. První kolonizační loď Pegasus.