Hon - 2.část

Meč mu vyletěl z ruky a dopadl o kousek dál v obláčku třpytivého sněhu. Arien však neměl čas svou zbraň sledovat. Svižně ustoupil před sekem ohrožujícím jeho hruď a téměř taneční otočkou se dostal z dosahu další rány. Rychle se sehnul, štíhlá paže vyletěla kupředu v podobě rozmazané čmouhy. Hrst hozeného sněhu se zaleskla v paprscích ranního slunce. Arien nezkoumal, zda zasáhl cíl a vrhl se pro svou zbraň.
Trvalo sotva vteřinu než ji opět svíral pevně v dlani, a přesto když se otočil, nestál za ním už nikdo, s kým by mohl bojovat. Zůstal stát bez hnutí a šedýma očima propátrával okolí. Příliš dobře však věděl, že nikoho nenajde. Tiše si povzdechl. Tahle hra na kočku a myš, už jej začínala unavovat.
Pomalu sklonil zbraň a vydal se dál cestou, po které přišel. Neměl strach z dalšího napadení. Martis nikdy neútočil dvakrát za sebou a nikdy se nezdržel. Snad to patřilo ke zvykům jeho rodu. Nebo ho to prostě jen bavilo. Ať tak nebo tak nyní už musel být z Arienova dosahu, přesto se mu však zdálo, že ve zvedajícím se větru zaslechl jízlivý smích.
Šel pomalu a sníh mu pod nohama jemně křupal. Vše kolem bylo tiché. Krajina skrytá pod bělostnou přikrývkou se zdála úžasně mírná. Budila dojem klidu a bezpečí. Klamný dojem.
Cítil to, už brzy se mělo něco stát a věčná setkání s Martisem s tím souvisela jen okrajově. Ve vzduchu visela smrt a zdála se čím dál blíž. Zda to byla ta jeho nebo si brousila chrup na někoho dalšího, to netušil.
Zatím co se blížil k cíli, opustily jeho myšlenky přítomnost i budoucnost a vydali se zpět cestou vzpomínek. Všechny roky, které prožil, se prolínaly v pestré mozaice. Některá léta se nyní zdála být pouhým snem a jiná naopak noční můrou.
Vítr vlající z chladných severních plání sebou nesl vůni změny. Ze zatažené oblohy se opět začal snášet sníh. Ledové vločky dopadaly na Arienovu tvář a usazovaly se mu v havraních vlasech podobné stříbru, jež na ně nikdy nemělo dosáhnout.

Regard stál na okraji útesu a sledoval, jak se sluneční kotouč škrábe vzhůru, téměř ukrytý za oponou sněhových mraků. Svalnaté paže složené na prsou. Za jeho zády vládl čilý ruch, ale on jej ignoroval. Působil dojmem, že se ho přípravy na odchod ani netýkají.
Proč by to měl řešit. Svůj vak měl zabalený ještě dřív, než na zem vklouzly první paprsky severního slunce. A tak tam stál a bez pohnutí čekal s pohledem upřeným k chladnému obzoru.
Ve sněhu u svých nohou mohl stále číst stopy předešlé noci. Mršiny obou zvířat odklidili, ještě předtím než ulehli ke spánku, ale krev zůstala. S pomocí roztátého sněhu a nové vrstvy ledu se sice proměnila jen v jakousi načervenalou říčku, ale i tak stále zůstávala dobře patrná. A pohled na ni mladíka pálil.
V hlavě stále viděl vše, co se událo. Plánovala to? A chtěl to vlastně on? Měl vůbec na výběr? A pokud ano, byl by schopen rozhodnout se jinak?
Náhle tok jeho myšlenek přerušil zvuk kroků. Pomal pootočil hlavu. Daks mu stál za zády. Svůj vak měl hozený přes rameno stejně jako Treja. A v očích mu plály plameny
„Vyrazím.“ Nebyla to otázka spíše oznámení.
Lovec se v duchu ušklíbl: Jistě stopař se přece neptá. Nikdy a na nic. Náhle se mu v hlavě rozjasnilo. Všechny otázky zmizely. Už věděl, co chce udělat.
Postavil se Daksovy čelem a zpříma mu pohlédl do očí i v nich cosi hořelo.
„Kudy to bude nejlepší?“
„Nejspíš stejnou cestou, jíž jsme přišli.“.
Regard na okamžik sklonil oči a pak se tiše zasmál. Velice pomalu zavrtěl hlavou.
„O tom dost pochybuji, ta nás dolů nedostane.“
„Dohodly jsme se přece, že tam nepůjdeme. To nemohla přežít.“
Lovec se prudce obrátil po hlase. Treja pod jeho pohledem ucouvla a nervózně si skousla bledé rty.
Muž pokročil kupředu. „Divila by ses co vše dokáže přežit.A co se nějaké dohody týče, já pouze souhlasil s tím, že je nesmysl snažit se tu skálu slézt za tmy.“ S tím se otočil k Daksovy „Takže kudy?“
Stopař se tvářil, jako kakabus, přesto nakonec ukázal k místu, které se mu zdálo pro sestup nejvhodnější.
Mladší muž beze slova sebral ze země svou část vybavení a pak se vydal určeným směrem. Když však Dakse míjel, neodolal, aby si odpustil drobnou provokaci.
Poklepal mohutného muže po rameni.
„Ber to z té lepší stránky, příteli, ještě včera by si musel složitě vymýšlet, jak dolů dostaneš vlky.“