Příběh z Wehau(3)

„No tak, kdepak jsi?“ přemýšlela Ijale. Nemusela ale přemýšlet moc dlouho, její otázka byla v mžiku zodpovězena, když eulu znenadání vyskočilo z keře a znovu se opakovala stejná situace jako předcházejícího dne. Tentokrát už ale eulu necenilo zuby a Ijale neměla v ruce luk. Dívali se jeden druhému do očí a snažili se uhodnout, co se jim ten druhý snaží sdělit.
Nikdo neví, jak dlouho na sebe takhle upřeně zírali, ani oni sami to nevědí.
„Co jsi jenom zač?“ řekla si pro sebe Ijale potichu, aniž by od eulu očekávala jakoukoliv reakci. Tím větší bylo její překvapení, když na ni eulu promluvilo: „Jsi si jistá, že to chceš vědět?“
Ijale zůstala stát s otevřenou pusou, neboť tohle se naprosto vymykalo čemukoliv, co dosud viděla nebo slyšela.
„Já… Jak může eulu mluvit?“ vypravila ze sebe po chvíli.
„Eulu normálně nemluví. Je to tím, že já nejsem vlastně tak docela eulu, nýbrž lev. Byl jsem tak nešikovný, že jsem se zaklel do eulu.“
„Stop, stop. To je na mě moc informací. Tak za prvé, co je to lev? A za druhé co to znamená „zaklít se“?“
„Lev je druh zvířete, velmi podobný eulu. Zaklít se… To je trochu těžší na vysvětlení. Existuje taková síla, říkáme jí magie. Dají se s ní dělat všemožné věci. Zaklít se nebo zaklít někoho, znamená přeměnit ho v něco, čím doopravdy není nebo prostě někoho začarovat, aby se choval jako někdo jiný. Není to přesné vysvětlení, ale já stejně nebyl zrovna pilný žák,“ přiznal Akera.
Ijale si nebyla jistá, jestli to dobře pochopila, ale přijala tyto informace jako dané a neměnné. Chvíli ještě zírala na eulu a po chvíli se zeptala: „Jak se vlastně jmenuješ? Myslím tvé pravé jméno.“
„Akera. V létajícím městě, které je za těmito lesy, jsem se učil magii od svého mistra. Nějak jsem ale popletl jedno kouzlo a zaklel sám sebe do eulu,“ poznamenal Akera smutně. Ijale bylo Akery líto, ale bohužel nevěděla, jak mu pomoci. Dokonce ani nevěděla, co je to kouzlo, ale neodvážila se na to zeptat. Vlastně přemýšlela, proč oslovil zrovna ji.
Chvíli seděli mlčky zabraní do svých vlastních myšlenek. Akera přemýšlel nad tím, jestli našel tu správnou bytost, která by mu mohla pomoct, a Ijale nad tím, jak by ho mohla doma uvést a jestli by jí ostatní členové tlupy povolili další ochočené eulu.
„Možná bych si tě mohla odvést domů a tam bychom se mohli pokusit něco vymyslet společně. Tady v lese je to přece jenom trochu nebezpečné,“ navrhla Ijale a Akera, ačkoliv se mu to nezdálo jako nejlepší nápad, nakonec přeci jen pokýval svojí huňatou hlavou.
„Nasedni. Když mi řekneš, kudy jít, dovezu tě až domů,“ nabídl Ijale.
„Možná bude lepší, když sesednu těsně před tím, než tam dojedeme. Víš, nebývá obvyklé, že když si někdo ochočí eulu, tak na něm hned jezdí. Taky doufám, že z toho nebude moc rozruchu, protože jsi přece jen trochu zvláštní eulu,“ poznamenala s obavami v hlase, protože si nebyla vůbec jistá, jestli jí tohle projde.
Oba se tedy vydali na cestu. Ijale si potom musela zpětně přiznat, že si to i trochu užívala. Na základě jejich domluvy sesedla Ijale těšně před místem, kde její tlupa sídlila a uvázala Akerovi kolem krku provaz, aby to nebylo moc podezřelé. Když se vynořila v tábořišti tlupy, postarala se o dost velký rozruch, protože nikdo by nečekal, že zrovna ona přijde s eulu po boku, navíc ještě s takovým zvláštním, které má už na první pohled dlouhý ocas. Ajarel to samozřejmě musel ihned vidět, a tak se postaral o to, aby Ijale mohla eulu okamžitě zavést na jeho místo mezi ostatní a jal se Akeru ze všech stran prohlížet. Ijale je zatím nechala o samotě a chtěla se uklidit někam do svého koutku, kde by mohla nerušeně přemýšlet.