Catella - 16. část

‚Matt se vrátil?!? To ne! A to jsem si zrovna říkala, jak je mi u nich, i přes jejich upíří osobnost, dobře. No co, tak ať si přijde, já se nebojím. Co to plácám? Jasně že se bojím. Nechci umřít! Ne teď! Dvě století jsem balancovala na hraně nože mezi životem a smrtí, a teď? Teď, když jsem si začala život docela užívat, musí si mě smrt najít… To je tak nespravedlivé!!!‘ tak přesně takové myšlenky se mi honily hlavou celou cestu, která zbývala k mému prozatímnímu bydlišti. Tehdy jsem si poprvé plně uvědomila to, co jsem si myslela celou dobu, ale nechtěla jsem si to přiznat: že jsem zase udělala tu triviální chybu a zase se na někoho navázala. To se mi za život povedlo jen třikrát, poprvé na své lidské bratry, podruhé na svého vlkodlačího kamaráda, teď na dva upíry. Na koho to bude příště? Na elfa? A budu mít k tomu ještě šanci? Přežije to ještě mé dvakrát roztrhané, mým stylem života poznamenané srdce? Těchto filozofických myšlenek se ne a ne zbavit.
„Zastav!“ nakázala Eliotovi Naomi asi půl kilometru od domu. Vytrhla mě tak z mého přemýšlení, zrovna jsem se totiž pokoušela přesvědčit samu sebe, že ti dva přede mnou jsou jen krevsající stvůry, a k podpoře mého prohlášení jsem se pokoušela najít na nich ještě několik dalších špatných vlastností, kvůli kterým bych je měla nenávidět. Bohužel pro mě, neúspěšně. Nepovedlo se mi najít ani jednu zavrženíhodnou vlastnost. A kdyby má catella stále neupozorňovala na jejich přítomnost, myslím, že bych zapomněla i na jejich upíří podstatu. Proč se mě museli ujmout zrovna oni! Proč jsem nemohla zůstat u Matta! Vše by bylo mnohem jednodušší!
„Proč? Co se děje?“ zeptal se Eliot a pohlédl na svou přítelkyni s jasnými otazníky v očích. Stejně jako já, ani on nechápal, co to do Nao vjelo. Přes to všechno však poslušně zastavil na krajnici a čekal na vysvětlení.
„Jdu okouknout situaci.“ vyklopila ze sebe Naomi rychlostí blesku, Eliotovy námitky umlčela polibkem a už byla pryč.
„Snad se jí nic nestane!“ poznamenala jsem asi deset vteřin po jejím odchodu. Eliot si jen povzdech ze předního sedadla.
„Naomi? Ne, o tu se nebojím. Spíš mi dělá starosti, jak to dopadne s tebou. Vážně tě mám příliš rád na to, abys kvůli někomu tak tupému, jako je Matt nebo nedejbože Aaron, musela umřít. A nebraň se tím, že by nám to mělo být jedno, protože není. Prostě ses nám dostala moc pod kůži.“ přerušil mě dřív, než jsem stačila opět spustit ohranou písničku ‚já vlkodlak, ty upír, dohromady nám to prostě klapat nebude‘.
„Alespoň nejsem sama, kdo se v poslední době zbláznil.“ nerozuměl mi, to bylo jasné, jeho výraz byl krajně nechápavý. „Není zrovna obvyklé, aby se někdo jako já přátelil s někým jako vy. Ať už jako vlkodlak s upírem, nebo jako vězeň s věznitelem. Jak říkám, asi jsem se zbláznila.“ konstatovala jsem.
„Vadí ti to?“ zeptal se mě. V očích měl znovu ty otazníky a výraz napjatý, jako kdyby mu na mé odpovědi velice záleželo. Ty časopisy, kterých jsem několik četla, mluvily pravdu. Oči jsou opravdu velmi důležitou částí obličeje. Nejen v tomto rozhovoru mi oči vždy řekly víc než slova samotná.
„Ne. Divím se tomu, ale ne. Spíš to vítám. Je to příjemná změna, cítit, že na tobě někomu záleží.“ svěřila jsem se mu. Kdybych tohle řekla někomu jinému, asi bych si už nafackovala. „Hele, neuvažoval jsi někdy nad tím, že by ses stal psychologem? Máš na to talent, během dneška jsem ti o sobě řekla víc než komukoliv jinému za celých dvě stě let, a to počítám i Gordona.“
„Vážně? To je zvláštní, když jsem se hlásil na psychologický obor, skoro mě nechtěli vzít, prý se na to nehodím.“ odpověděl s úsměvem.
„To si děláš srandu?!?“ dusila jsem v sobě smích. Nedokázala jsem pochopit, jak by nějakého upíra nevzali na školu. Vždyť jim přeci stačilo použít svůj pro lidi neodolatelný šarm a každý by jim zobal z ruky.
„Vážně! Ale to jen proto, že si spletli testy a místo mého přijímacího listu si vzali ten od mého spolužáka, který se hlásil na stejnou školu. Avšak naštěstí si toho včas všimli.“
„A jak jsi nakonec dopadl…?“ nechala jsem větu vyset ve vzduchu.
„Prospěl s vyznamenáním.“ hrdě se napřímil a vypnul hruď. Vypadal vážně komicky.
„Nevíš, kdy se vrátí Nao?“ zeptala jsem se.
„Asi za pět vteřin.“ odpověděl a měl pravdu. Po pár vteřinách se opravdu otevřely dveře u sedadla spolujezdce.
„Tak co?“ vyzvídal Eliot. Naomi se jen zašklebila.
„Náš drahý bratříček se ještě zdržel, takže prý dorazí až zítra odpoledne.“ řekla pohrdavě. Takže mě čeká ještě necelých čtyřiadvacet hodin klidu, míru, pohody a nebolesti. Přívětivé vyhlídky, ale mohlo být hůř.

Sotva jsme přijeli k domu, už mě Naomi vyháněla z auta, abych si pospíšila. Rychlostí blesku se mě snažila dostat do svého pokoje, jediného bezpečného místa tohoto domu. Cesta vedla okolo obýváku, a tak jsem i se svým lidským sluchem mohla zaslechnout, jak se v obývacím pokoji baví několik hlasů. Moc dobře jsem rozpoznala Aaronův bas, Rachel a Sama, hlasy mých ‚domácích‘. Pak jsem slyšela jeden ječivý, vysoko posazený ženský hlas, který by se spíše hodil k pětileté holčičce, no a potom ještě mluvili nějací dva muži. Aaron nejspíš právě dopověděl nějaký vtip, neboť se z ničeho nic ozvala salva hlasitého smíchu. Mohla jsem se vsadit, že ten nepřirozený ženský ječák mi bude v uších znít ještě den.

Došli jsme do Naomina pokoje, do kterého mě rychle šoupla, poté vklouzla za mnou a hlasitě za sebou zavřela dveře. Hlasitě vydechla, otočila se a opřela se zády o ty dveře. Zavřela oči a sesunula se po dveřích dolů o několik centimetrů, s nohama nataženýma.
Po chvíli své oči otevřela a zadívala se na mě.
„Jsi v pořádku, Elo?“ zeptala se mě starostlivě a já jí přikývla. Tím jsem jí uklidnila, takže oči znovu zavřela a zaklonila hlavu. Chtěla jsem se jí zeptat na to samé, na co ona mě před chvílí, ale opět mě předběhla.
„Bože můj, proč sem pořád lezou? Vždy, když přijdou, znamená to jen další problémy.“ povzdechla si pro sebe. Určitě si to říkala jen pro sebe, jelikož já jsem neměla nejmenší tušení, kdo ti upíři dole jsou. Jedno jsem ale věděla jistě, byli mi sympatičtí asi jako blecha v kožichu.
Když si Nao všimla mého nechápavého pohledu na ni, jen mávla rukou se slovy ‚Nech to plavat.‘ a šla se osprchovat. Já se opět stáhla do kouta, pokrčila kolena, přitáhla si je k sobě a objala je pažemi. Možná to vypadalo jako gesto psychicky narušeného jedince, ale já se tak cítila nejjistěji, tak nějak bezpečně.
O pár minut později vylezla Naomi ze sprchy v novém oblečení, které se skládalo z úzkého oranžového topu a modrých legín, s vlasy vyčesanými do drdolu. Odmítla jsem její nabídku sprchy, tak jen pokynula hlavou a šla si sednout ke klavíru. Užuž se chystala stisknout první klapky, když v tom se ozvalo klepání na dveře. Do Naomi v tu chvíli jako by střelilo. Vyskočila, zaujala bojovou pozici a zavětřila.
„To jsem já, Naomi.“ ozval se zpoza dveří Eliotův hlas a Nao uvolnila svůj napjatý postoj.
„Tak pojď dál, ale rychle.“ pozvala ho k sobě. Ani jsem neslyšela klepnout dveře a Eliot stál před námi, jako by se tam objevil ze vzduchu. Upíří rychlost, pro vlkodlaka postřehnutelná, ovšem pro člověka nikoliv, a k těm lidem jsem se nyní řadila i já.
„Děje se něco?“ zeptala se ho. Stejně jako já i ona si všimla, že má něco na srdci, a to něco mu není vůbec příjemné.
„Návštěva si žádá naši přítomnost.“ vyprskl ze sebe naštvaně a Naomi se tvářila, jako by právě spolkla citron. Což je sice pro člověka nepříjemné, ale pro nejedícího upíra s tisíckrát vyvinutějšími chuťovými buňkami to musí být obzvlášť nechutné.
„A musím tam?“zakňučela Naomi a hodila po Eliotovi prosebný pohled.
„Bohužel ano. Sam nám vzkazuje, že tam máme přijít.“ aha, takže rozkaz otce rodu. Ten se musel poslechnout ve všech rodech i kulturách, proč by to taky tady bylo jinak, že.
„Tak jo, řekni, že jsem hned dole.“ vzdechla Nao a otočila se k němu zády. Dřív, než jsem stačila mrknout, jsme byly opět v pokoji samy.

Naomi už stála u dveří s rukou na klice, když se ke mně naposledy otočila čelem.
„Elo, prosím, nechoď tohoto pokoje pryč.“ prosila mě nejen slovy, ale i očima. Opět ty oči, ta okna do duše, jak už jsem nejednou slyšela.
Její prosba mě docela zaskočila, jako bych někdo odsud odcházela.
„Copak já se někdy procházím sama po domě? Možná to netušíš, ale i já mám nějaký ten pud sebezáchovy.“ načež ona se jen usmála a v mžiku byla pryč.