Znovuzrozená

Stála jsem u otevřeného okna, ale zima mi nebyla, ačkoliv se mi vítr snažil dostat pod noční košili. Měla jsem divný pocit, ale nějak jsem ho nedokázala blíže definovat. Svíral mi hrudník, jako by se blížilo něco zlého.


Třeba už jsem vážně jen paranoidní. Možná bych si měla dát něco jako studijní volno. Pomohlo by to. Nemusela bych se dívat na tu Markovu arogantní tvář, která je, přiznejme si to, i jedna z těch nejhezčích tváří, co znám. To už je tak na světě zařízený - to nejlákavější vás nejspolehlivěji zabije. Ale to už mě vlastně potkalo - protože on mě zabil. Jen si na to nepamatuje, ale proč by to taky měl, když jsem jako zázrakem obživla, že? Proč musí mít okno zrovna on, když já si to pamatuju do detailu?

Snažím se mu vyhýbat, protože smrt je to poslední, co bych chtěla zažít znovu. Není to nic příjemného. Protože at bylo vaše umírání jakkoliv bolestivé, po něm přichází něco daleko horšího, bolestivějšího. Protože kromě toho, že vás všechno bolí, jako bonus dostanete exkluzivní V.I.P promítání vašich životních chyb. Každičká věc, kterou jste udělali špatně, se před vámi přehraje jako v kině. Není to jako vzpomínka - na to je to moc živé. Prostě to znovu prožíváte, zrychleně, v řádu několika milisekund, ale můžete mi věřit, že vám to bude připadat jako věčnost. Věčnost utkaná z chyb a omylů. Taky jsem si v první chvíli myslela, že je to tak proslulé Peklo. Možná bylo, nevím. Třeba moje hříchy váží tak moc, že mě stáhly do té bezedné jámy.


Jenom pak nechápu, proč jsem se navrátila zpět na Zem. Druhá šance přeci neexistuje. Obzvlášt to platí právě pro hříšníky. Nebo ne? Vážně už nevím, čemu věřit. Svět mojí víry se zbortil. A tak dokážu jen po nocích stát u okna, zmatená a vyděšená...no, k smrti.


V dálce se zachvěl list a já ho napodobila. Mrazilo mě až do morku kostí. Poblíž mě se kroutila černá mlha, natahovala se a zkracovala, až čím dál víc nabývala podoby postavy...