Cesta

Za temné a deštivé noci se Kryšoun pokouší usnout. Ono by to nebylo nikterak těžké pokud by ovšem jeho přístřešek netvořilo několik hustých smrkových větví a on nebyl promočený na kost. Tiše záviděl dryádám. Kryšoun byl úplně obyčejný člověk. Jeden by si ho spletl s tulákem, ale jediné co na něm mělo nějakou cenu byl jeho meč. Nebyl to takový ten levný co se vám při boji ohne nebo má špatně nýtovanou rukojeť, která se brzy začne protáčet. Tohle byl extra kousek z dílny Artura Nirlema (budiž mu lehká zem). Získal ho vlastně úplnou náhodou, když šel po Zolských pláních viděl v dálce jak obrovský medvěd trhá na kusy jakousi živou bytost. Těžko říct o koho šlo, neboť trhání již zřejmě nějakou dobu probíhalo. Nepěkný pohled. Asi po půl hodině se medvěd zřejmě najedl a odešel kamsi za horizont. Kryšoun se vydal k pozůstatkům a právě zde meč objevil. Po bližším zkoumání objevil Nirlemovy značky.
K ránu ještě před východem slunce se opět vydal v dál na svou cestu do Solného města. Najít nějakou práci. V dálce uviděl stát osla. Bylo mu to divné, proč by někdo uvazoval osla v lese na mýtince. Vydal se tedy k němu ,ale tu se z křoví ozvalo: „kšá, jdi pryč“. „Co? Proč?“ otázal se Kryšoun. „Já tu lovím draky a ty mi ho akorát tak vyplašíš“ řekl a vylezl z křoví asi půl metrový gnóm. „Hahahahaha ty a lovec draků? A tady? „ zasmál se Kryšoun „Tady ale žádní draci nejsou, ti žijí na severu v horách. Kolik už jsi jich ulovil?“ „Zatím žádného, ale zřejmě budu mít na kontě prvního člověka, protože mě pěkně začínáš štvát!“ s těmito slovy vytáhl malou kudlu. Kryšoun okamžitě vytáhl meč, ale naneštěstí s mečem nikdy pořádně nebojoval, maximálně tak doma s koštětem proti mladšímu bratrovi. Gnóm však byl v boji očividně zběhlý, dřív než se Kryšoun stihl rozmáchnout už byl gnóm u něj a málem mu ten prcek propíchl stehno, tak tak uhnul. Gnóm uklouzl a kudla se mu vymrštila z ruky a zabodla se jeho nepříteli do nohy. Ten zařval jak tur a se vším naštvání bodl ležícího gnóma někde do míst kde by mělo být srdce. Gnóm jen sebou cukl a byl mrtev. „Hm, tak to by bylo“ řekl Kryšoun. Pomalu se dobelhal k oslovi, odsekl mečem provaz a lehl na zem. On takový meč něco přece jen váží a mít probodnutou nohu není legrace. Pak ho napadlo, když osel jen tak stál a pásl se, že by mohl pokračovat v cestě na něm. Tak se pokusil vyšplhat na něj.
Přehodil přes něj svůj raneček a jeli. Osel byl zřejmě zvyklý mít jezdce a tak pokračovali celkem svižně. Tedy svižně na oslí chůzi. Cestou do Solného města jim jen znepříjemňoval déšť. Když se jednu noc v jedné obzvlášť velké bouři utábořili na kraji lesa, tak dřív než Kryšoun stačil sesednout ze svého osla, tak se ozval záblesk a strašná rána hned vedle něj. Les se kolem nich rozsvítil…